Názory k článku Kniha roku Rok kohouta? Pozor na rasismus.

Dobrý den paní Boučková, víte, on je prostě fakt, že prožitá zkušenost je nezastupitelná, můžete varovat a informovat, ale uvěřím, až tu zkušenost také budu mít. Zpětně teď po několika letech už ve mě jako adoptivní matce nevyvolává článek a vaše kniha takové emoce.
Víte my adoptivní rodiče máme všechno o něco těžší už jen proto, že je stále někde v pozadí přítomné takovéto očekávání problémů.
V podstatě je to takový strach z neznámého. My se snažíme, děti milujeme, dáváme co můžeme a třeba i běžné situace podvědomě hodnotíme tím zmíněným strachem nebo obavami, myslím že je zcela určitě máme všichni. Špatná známka ve škole - panika - už to začíná, probouzí se geny, divné sklony - první cigareta - a jéje už je na cestě k závislosti atd. Prostě se o ně bojíme snad ještě víc než běžní rodiče. Proto asi na vás působily příspěvky příkře a posoudila jste nás jako zaryté dokonalé matky. To je ale nesmysl, je to v podstatě jen obranná reakce, když mi někdo řekne - nedělej to, nemá to cenu. A jak jako? Mám říct svému dítěti - hele kašlem na to, ty se stejně v pubertě vybarvíš, budeš problémovej, stornujem to, my chceme mít na stáro klid.
A ano přiznávám, že po začátku puberty a takových prvních projevech, mě tak trochu "sklaplo" a došlo mi, že se nás se to týká taky, že malej sladkej úžasnej chlapeček hledá svoji identitu a že to nebude vždycky procházka růžovou zahradou. Po takovém prvotním řekněme "šoku" přišlo poznání, že právě teď pro něj musíme být tou pevnou součástí jeho světa, že i když kope a chce si jít za svým - ze všeho nejvíc potřebuje tu jistotu, že my tady pro něj vždycky budeme. Že se budu zlobit a budu hartusit, ale když mě bude potřebovat, může se na mě spolehnout. Oni jsou ještě mnohem, mnohem nejistější než ostatní puberťáci a potřebují někam patřit, mít ten pevný bod, strašně moc. No ano - takto napsané to vypadá tak až kýčovitě a knižně.
Nemůžu dávat zatím jiné rady a moudra, zdaleka není puberta za námi a já nevím, co ještě přijde.
Třeba i já po čase zatrpkle sdělím, že jsem to neměla dělat, nevím, fakt ne.
Ale pořád to nevidím tak černobíle - my jsme byli ti dobří a oni jsou ti špatní.
Schází se tolik, tolik různých faktů - povahy, naše chování, naše zkušenosti z rodiny, naše vztahy doma, naše vyzrálost - a je tolik variant, kdy si nemusí sednout se založením dítěte, jeho povahu, jeho vlastnostmi (které nemá po nás samozřejmě), zkušenostmi a do toho ještě ve vašem případě jiné etnikum.
Je to jako v partnerství - někdo prožije krásné, bez zklamání, někdo toho není schopen a nelze jednoznačně říct, že si to zavinil sám.
A tak stále zůstávám optimistou (neboli neiformovaným pesimistou) a věřím, že i adopce může dopadnout dobře.

Paní Boučková, pravdu díte. Mám adoptované dvě děti. Upozorňuji neromské,ale poločernoušky. Starší má pubertu šílenou. Policajti mi ji přivezli jen jednou. Ale není všem dnům konec. Tituluje mě vulgárně jak může narosto nahlas a bez výčitek se se mnou poprala v mém těhotenství.
Ted se ozvala její biologická máma a naše holčička řekla, že ji nezajímá,že má mámu jen mě.Má hrůzu,aby máma nebyla cikánka, aby ona taky nebyla cikánka. Moc nám nevěří, že je mulatka. Upozorňuji, že opravdu rasistka nejsem.Ale dcera má špatné zkušenosti s chováním ostatních lidí(když ji bylo 10 let,tak jsme se nastěhovali do nového paneláku.Druhý den je vyháněl nějaký všimavý důchodce z domu,aby tam nešmejdili, co ukrást.Když řekli, že v domě bydlí.Tak jim odpověděl, že v domě žádní cikáni nebydlí. Naše společnost nepřijímá romy, tak jako ostatní etnika.Ruku na srdce, kolik z vás si instiktivně stiskne kabelku, když se vedle vás v tramvaji postaví puberťák snědší pleti? Hlásím se, že já tedy jo!!
Druhé dítě je černoušek , kluk, puberťák s pubertou snů. Zlatej, milej, citlivej.Projevy jsou jen občasné stavy melancholie, občas někde hambatý obrázek.
Tak nevím jestli jsem špatná máma, nebo tím, že moje dítě má špatné geny, nebo tím, že společnost od tmavých spoluobčanů neočekává nic dobrého. znám i případy nepovedených adopcí bílých dětí a povedených děti romských. A vlastně sni já neumím říct, jestli je naše adopce povedená nebo není.

Bohužel, musím říci, že ano. Pohybuji se v oblasti NRP (náhradní rodinné péče) profesionálně a mám tak možnost sledovat, jak tyto mediální kauzy ovlivňují žadatele o osvojení a pěstounskou péči. Nejdřív to byl před několika lety rozhovor pro Marianne, který byl takovou první vlaštovkou před Rokem kohouta. V obou případech jsme se několik měsíců setkávali s žadateli, kteří říkali "zvažovali jsme přijetí romského (poloromského) dítěte, ale když jsme to četli, tak jsme se rozhodli neriskovat". Asi měsíc po vydání Roku kohouta se dokonce objevil případ pěstounů, kteří již chodili na návštěvy za romským chlapečkem, a z obavy "z genů" ho nakonec odmítli. Pár měsíců, pár pěstounů... a pár smutných dětských očí, které možná ze zbytečně vyvolané hysterie prožijí úplně jiný život než mohly. Přeberte si to.
Sama jsem pěstounka (ano, naše děti jsou romské) a psycholožka. Pracuji s pěstounskými rodinami, které přijaly romské i neromské děti. Ze zkušeností si troufám tvrdit, že problémy přijatých romských dětí se ve většině případů neliší od problémů přijatých neromských dětí, protože primární příčinou je citová deprivace a raná traumatizace plus genetická výbava obecně, nikoli nějaké "romské" geny či "toulavá krev". Sekundární příčinou jsou ovšem výchovné a komunikační problémy v období dospívání, kdy dítě hledá svou vlastní identitu, kdy mu velmi záleží na tom, aby byl přijímán svými vrstevníky, aby bezpečně věděl "čí je". Což je pro tyto děti dvojnásob obtížné: těžce se srovnávají s tím, že jejich biologičtí rodiče
se o ně nedokázali postarat a k tomu ještě jsou neustále konfrontovány se zjevnými či polovědomými projevy rasismu (od nadávek do černých hub po to, že si polovina cestujících instinktivně zkontroluje kabelky, když romský mladík či dívka nastoupí do tramvaje). Pokud jejich (náhradní) rodiče sami nemají ve svém vztahu k Romům jasno, s dětmi se o jejich původu raději nebaví a nepomůžou jim tohle těžké vývojové období překonat, není divu, že dítě může začít jednat podle vzoru "nejlepší obranou je útok", utíkat z rodiny atd.
Nechci paní Boučkovou obviňovat, věřím, že stejně jako většina rodičů dělala, jak to nejlíp uměla. Bohužel ve své situaci zůstala sama a nezvládla ji.

MÁM POTŘEBU NAPSAT-MILUJI SVOJI MALOU HOLČIČKU A VŽDYCKY BUDU.BEZ PODMÍNEK,PROTOŽE JSEM JI OPRAVDU PORODILA V SRDCI.VŠEM BYCH PŘÁLA TU KRÁSU.

Dobrý den. Diskuze mě velmi zaujala. Začínám pracovat na Diplomové práci, která se zabývá umisťováním romských dětí do náhradní rodinné péče "bílých rodičů". Rád bych práci postavil jako polemiku s knihou Rok kohouta a ukázala pozitivní příklady, že lze romské děti vychovávat v bílé rodině. Mohli byste mi, prosím, pomoci kvůli anonymním dotazníkům získat kontakty na náhradní rodiny, které vychovali nebo vychovávají romské děti. Velmi děkuji. Stanislav Zelený, 604 615 816, standa.zeleny@volny.cz