Názory k článku Další papír do šuplíku?

JitkoM, děkuji za odpověď, určitě si Vaší práce vážím. A taky si uvědomuju, že jsme zase až takový problém neměli. Jsou horší věci, ale v té době mě to trápilo dost.
V té poradně se mnou udělali vstupní pohovor. Možná byl problém taky v tom, že žádost se mnou sepisovala jedna paní, vstupní pohovor dělala druhá paní, s Adámkem pracovala třetí paní.
Problém jsem byla i já. Většina otázek, na které jsem se chtěla zeptat, mě napadla až večer po vyšetření. Já jsem navíc taky nesmělejší (po někom to ten Adámek zdědit musel :)) a moc jsem se tam necítila. Tady už jde o duši a to je citlivé téma.
Mladší syn je úplně jiná povaha, včera jsem pro něho byla ve školce, nechtělo se mu ze školky, prý si chce ještě skládat. Měla jsem radost, že je ve školce spokojený a úplně jsem si tuto situaci užívala.

Libiku,

to je dobré..) A jak složitě se hledalo jádro pudla..
Já do dvanácti neuměla R a Ř a od 11 chodila rok k logopedožce..po několika měsících ze mě byla zoufalá, po roce teprve páč jsem se nenaučila ani jedno..jenže já jí obyčejně pubertálně bojkotovala a dlabala jí na to..když jsem se po roce docházení ,,naučila" R jedno krásné pondělní ráno a své první ,,Ř" vyslovila o den později, myslela jsem, že jí šlehne..
Jo byla jsem zmetek..

Myslím, že teď, když jste to rozepsala takhle víc, tak že chápu vaše rozrušení z poradny (nebo konkrétní psycholožky), tenhle styl práce by mi taky nevyhovoval (jak profesně, tak z rodičovského hlediska). Je pravda že já jsem nedělala v PPP, ale v SPC (speciálně pedagogické centrum pro tel.post.děti) a tam je ten styl práce trochu jiný, hlavně v tom, že v PPP mají na všechno limity a mají asi opravdu pořád narváno, tak nemůžou věnovat tolik individuální pozornosti jak dětem tak rodičům (musí všechno vyšetření a rozhovory stihnout za určitou dobu). Já jsem si to mohla rozvrhnout sama a když jsem viděla, že potřebuju s dítětem pracovat 3 hodiny, tak jsem si je pozvala na několikrát. Ale nechci psát o tom, co jsem dělala já. Spíš je smutné, že neměli čas, aby s vámi udělali anamnestický rozhovor, kde byste jim všechno řekla, jak vidíte vašeho syna vy - co všechno umí, co mu jde, co mu nejde, jak se chová, jak ho třeba hodnotí ve školce atd. Pak by oni udělali vyšetření a dali by ty svoje poznatky dohromady s vašima (většinou v poradně děti neukážou svůj nejlepší výkon a někteří rodiče zase mají tendenci své děti přeceňovat) a vzešly by z toho nějaká doporučení, která by s vámi zase probrali-co,kdy a jak to dítě dělalo (já se to tak snažila dělat). A podle toho by se pak pracovalo dál. Prostě ach jo, jak někdo může pracovat s lidma, bez lidského kontaktu
Teď už je pozdě něco radit, když váš kluk už chodí do školy a navíc "pak" je každý chytrý, ale třeba pro někoho jiného. S tím, že vás chtěli vzít na vyšetření až takhle pozdě bych souhlasila - opravdu to vyzrávání je důležité a může tam každý týden znamenat zlepšení - takže o to by až tak nešlo. Spíš o to, že vy jste přeci nechtěla "jen" vyšetření školní zralosti, vy jste se chtěla poradit co s nesmělým dítětem (i kdyby jen ujistit, že to, co děláte, děláte dobře - a já myslím, že jo ) a na to nepotřebují dělat testy, stačilo, aby si vás v lednu pozvali a probrali to s váma a a pak třeba v červnu nebo červenci udělali školní zralost. No tak daleko (nebo blízko) asi myslet nedovedli, nebo nepochopili, že jde o 2 věci, které se můžou řešit zvlášť a ne dohromady.
Je dobře, že váš syn je nyní samostatný a šikovný, je vidět, že jste si s celou situací zřejmě dobře poradila, i když to pro vás nebylo vůbec příjemné (dokážu si taky představit, jak v práci nemyslím na nic jiného než na trpící dítě ).
Můžete mi třeba aspoň napsat z kterého města jste? Ale jestli nechcete jmenovat ani to, tak to pochopím. A doufám, že jsem vás aspoň "malinko" přesvědčila, že jít k psychologovi nemusí být tak k ničemu...
Tak ať jsou ty naše děti šikovné

Tak to je fakt výborný!!!!! Málem jsem se počurala smíchy,
alespoň že má dobré srdce a nenechal tě trápit.

Chtěla bych trochu reagovat na vaši poslední poznámku, že jste taky věděla, že máte syna podporovat a chválit a že vám vlastně nic nového neporadili. Chtěla bych se psychologů zastat (samozřejmě, že existují i špatní - v které profesi někdo takový není?), psychologie je sice vědní obor, ale ve svý podstatě jde o to, že všechny lidské činnosti jsou pojmenovány "vědeckými" výrazy, kterým běžně člověk nemusí rozumět, ale svým "selským" rozumem to všechno ví taky. Nehledejte v tom o moc víc. Psycholog je jen člověk, který může třeba vidět víc souvislostí nebo někomu pomůže najít jeho cestu. A k těm radám, které dává - myslíte si, že všichni rodiče ví, že mají své dítě podporovat a chválit? To byste se asi divila, kolik je takových, kteří to nevědí. Nebo vědí, ale nevědí jak na to (leckdy máme předsevzetí, ale pak nám najede stará verze reakcí) a psycholog s tím může poradit, pomoci - jak to udělat a kdy. Buďte ráda, že vy jste to věděla, jste dobrá! Psycholog už toho o moc víc k dispozici nemá. Možná to zní uboze, ale je to tak. Bohužel to tak není, (a někteří rodiče to tak chtějí a představují si to tak nějak, a tím neříkám, že vy taky) že by udělal čáry máry - dítě je nebojácné.
A k těm vyšetřením - závěr z psychologické zprávy by nikdy neměl být formulovaný tak, že to tak je a bude (myslím tím vývoj dítěte a jeho schopností), psycholog přece není věštec - nemůže říct co bude za pár let. Vždycky je to jen nějaký předpoklad vývoje a schopností, který se utvoří z toho, co dítě u psychologa předvedlo. Psycholog by si pak měl s rodiči a event. i dítětem sednout, vysvětlit jim závěry a nechat rozhodnutí na nich, a dát jim nějaká doporučení pro práci. Je možné, že všichni chlapci měli sníženou pozornost (kluci prostě takový bývají), ale neznamená to že nebudou úspěšní ve škole, ani že jsou všichni stejní.
Já vím, že jste to asi nemyslela všechno takhle doslova, jak jsem to tady rozepsala, ale mrzí mě, když si někdo myslí, že psychologové jsou na nic a že nedělají co by měli. Já (teď jsem na MD s 2letým synem a někdy si říkám, že bych potřebovala radu psychologa ) jsem pracovala jako dětská psycholožka 2 roky (takže ne zase tak dlouho - expert rozhodně nejsem) a vždycky jsem se snažila, aby rodiče pochopili, co ve zprávě píšu a jak s dítětem na základě toho pracovat. Myslím si, že s tím rodiče byli spokojení, ale to už je zase jiné téma.
Hlavně je super že se děti dobře vyvíjejí, v rámci jejich možností, a posudek je jen "kus papíru".