Názory k článku Aupair - ano, či ne?

Mám dojem, že problém je v naší společnosti, která nebyla vychovávána k demokracii a neumí si s tím poradit. Tedy základ je v rodině. Děti jsou často vedeny k tomu, že ony mohou vše, že jejich názor je to hlavní apod. Je to znát, že se přístup dětí k "autoritám" (což by učitelé měli být a měli by je o tom rodiče přesvědčovat místo hlášek typu "ona ti dala poznámku? Nic si z toho nedělej, ona je blbá a vůbec tě nezná..."!!!) zásadně změnil. Mnoho rodičů diskutuje s dětmi i o tom, o čem by děti rozhodovat neměly a ty si dovolují více, než je dle mého slušné. Myslím, že meze by měli určovat rodiče a NE DĚTI a jít sami příkladem.

Kamarádka před mateřskou 4 roky učila na druhém stupni. V některých třídách byla celkem pohoda, jinde po ní házely "děti" předměty... Nikdy nedávala fyzické tresty. Když napsala poznámku, tak jí přišel seřvat otec, že co si to dovoluje. Otec byl jedním ze sponzorů, tudíž dostala ještě vynadáno od ředitelky školy. Jednou jí tento žák, společně s kamarády, vysklil doma okno - viděla je, ale díky nezletilosti a kontaktům tatínka vše vyšlo do ztracena... Chtěla bych vidět vás, kritizující a odsuzující maminky, jak byste si s neukázněnou bandou puberťáků poradily vy.

Netvrdím, že bití je dobrá cesta, ale tresty by být měly.

Už pomalu 15 let jezdím na tábory jako vedoucí (předtím praktikantka) a je znát, jak moc se děti změnily. Fyzické tresty máme, ale v podobě dřepů nebo kliků. Děti nebijeme, ale musím přiznat, že i když jsem poměrně kliďas, tak je to někdy dost těžké řešit to s nadhledem. Současné děti neustále diskutují, proč nemůžou udělat to, či ono, nejsou moc schopny pracovat týmově (ani při hře) a především čekají, že se na ně budou všichni ohlížet.

Na závěr pro maminky: nevěřte tomu, že vaše zlatíčka (doma) se nemohou chovat mimo domov jako neukázněná zvířátka nebo dokonce spratci :-)

Taky bych ráda přidala zkušenost, která skutečně byla k nezaplacení. Byla jsem před 10ti lety v Londýně v původem irské rodině. Na starost jsem měla 4 děti - 1, 4, 10 a 13 let. Rodina byla finančně dobře zajištěna, otec byl stavební inženýr ve své firmě, matka kardioložka.
Proto mě dost zaskočilo fungování (nebo spíše nefungování) této rodiny. Ani jeden z rodičů o děti příliš zájem nejevili (více brali ty velké), au-pair k malému přišla, když mu bylo 14 dní. Táta se občas o děti staral (uměl to dobře), ale matka opravdu minimálně - koupání dětí jsem musela obstarávat ve svém volnu, rodiče to i přes dohodu nedělali. Všechny děti byly citově vyprahlé, rodiče brali jen jako zdroj financí. Kromě nejstarší dcery, která neuznávala nikoho, byly všechny další děti za vlídné slovo a trochu pozornosti udělat téměř cokoli. Např. desetiletý kluk mi dal nádobí do myčky, abych měla čas hrát s ním golf.... Pochvala od rodičů v podstatě neexistovala, to jim musel člověk říct, že mají pochválit a za co (např. 4 letá holčina se naučila uklidit si hračky do krabice, než přijdou rodiče domu, nebo namalovala obrázek...)
Také mě dost zarazila pravidla, která jsem měla dodržovat - třeba že s dětmi mám chodit na vycházky maximálně 2x týdně, vždyť mají zahradu. Taky byly zakázané návštěvy kamarádek 4leté holčiny nebo starších dětí. Skončilo to diskuzí s rodiči, nakonec jsem si prosadila svou, že pro děcko je nejlepší, když je ve společnosti vrstevníků a do programu mi nemluvili.
Dokonce se stalo, že mi jeden večer rodiče oznámili, že na týden oba odlétají a nenechali tam jídlo ani peníze na nákup, nic... jen pozvánku na očkování pro děti bez informací, kde vlastně sídlí jejich doktor (doufala jsem, že to ví ta 4letá).
Jediné, co mě tam udrželo, byl přesný termín odjezdu a ty tři mladší děti. Na 13leté se projevila jak začínající puberta, tak neschopnost přijmout autoritu (byla jsem totiž 36 au-pair, která jí prošla životem), proto jsme vycházely obtížně.
Co se týče fyzických trestů, tak jsem jednou ujela, když mi dělaly starší děti naschvál a budily v noci ročního kluka a pokřikovaly na mě sprosťárny, tak dostal každý jednu facku. Dost jsem toho pak litovala, nejstarší se mnou pak odmítala komunikovat, klučina se přišel ráno omluvit...
Vím, že toto nebyla typická rodina, u mých kamarádek to fungovalo jinak, ale jsou i takové, jako ta "moje".
Jen na okraj, k mým povinnostem samozřejmě patřil také úklid, praní, žehlení, vaření...

Vzhledem k tomu, že jsem teď maminka 17-ti měsíčního kluka, neměla jsem čas přečíst všechny příspěvky a jen pevně doufám, že se našel i nějaký pozitivní, protože na svůj život Au-Pair nedám dopustit. Myslím si, že je to hodně o přístupu obou stran. Samozřejmě se může stát, že si lidé prostě nesednou, ale vždycky se dá vyměnit rodina (a není nutné spoléhat se pouze na agentury).
Poprvné jsem byla v 18ti v Anglii, v rodině kde byl jen tatínek a dva kluci (6 a 8), maminka s dcerou docházela na návštěvy jednou týdně. Co víc, tatínek pochází z Iráku, takže by se daly čekat potíže. Nestalo se. Hned ze začátku jsme domluvili pravidlůa a stali se z nás přátelé. A stejně i s klukama, kteří ač měli některé své "mouchy", ostatně jako každý člověk, pochopili, že si nemohou dovolit všechno (upozorňuju, že BEZ TĚLESNÝCH TRESTŮ!!! - to bych si v životě nedovolila, uhodit dítě. Stačí rázný postoj, případně jako trest užít zákaz oblíbené činnosti) a byli jsme jako kamarádi. Tam jsem byla jen půl roku, protože jsem se potom vracela do školy, ale psali jsme si potom ještě několik letˇ.
Další zkušenost je z Holandska a tato byla dvouletá. Mladá rodina, dva kluci (5 a 2,5), později přibyl ještě jeden, se kterým jsem tam ještě půl roku byla a taky dva psíci. Opět hned na začátku stačilo určit si pravidla a zase netrvalo dlouho a byli z nás přátelé (a jsou dodnes), kluci byli úžasní a to i přes to, že nejstarší trpí lehčím autismem (pro ty, kdo nemají tušení, co je to za poruchu - určitě jste viděli film Rain man, kde Dustin Hoffman hrál právě člověka trpícího autismem), takže bylo nutné dodržovat určitý náročnější režim.
Když to shrnu, zkušenost úžasná, jazyk se mi zlepšil naprosto úžasně a navíc jsem se jen tak mimochodem naučila trochu i jeden navíc (holandštinu) aniž bych musela či původně chtěla. Našla jsem nové přátele, mám spousty zážitků a jestli jednou mé děti budou chtít cestovat podobným způsobem, ráda je v tom podpořím. A jaké jsou oběti? Žádné. Člověk se jen musí naučit vycházet s lidma, domlouvat se o věcech důležitých, respektovat ostatní a být ochotný si odpustit některé věci kvůli jiným lidem a i to se nakonec mnohonásobně vrací. Takže co jen zbývá napsat. Všem, co někde byly(i) a mají špatné zkušenosti, možná pokud to ještě jde, zkuste si to znovu. A pokud se někam právě chystáte nebo o tom přemýšlíte, jen do toho! Já bych jela hned, ale teď už dělám Au-Pair sama sobě :-)

Xantipo ahoj, ja totiz v poslednej dobe stiham skor len tie "svoje" 2 diskusie.. inac som na rodine celkom pravidelne. :-)))

Přesně tak, Adélko. Vycházej z toho, že ne všichni dosahují Tvé úrovně, co se intelektu týče. Čili se, prosím, snaž vyjadřovat stručně a jasně, aby to i blbci, jako jsem já, pochopili. Snad jsem zde implicitně či explicitně nenapsala něco, co by se tě mohlo dotknout. To bych vážně nerada.