Názory k článku Malé děti šlapou po klíně, velké po srdci...

Vis, ja myslim, ze to lze...dcera jedne moji kamaradky byla od 15 do 17 zavisla na tvrdych drogach - a cele ty dva roky byla schopna dodrzovat domluvene hodiny prichodu domu, zdanlive bezproblemove fungovat...znala spoustu triku jak a kam si drogy pichat, aby to nebylo videt - protoze odmala tihla k tomu "pomahat lidem" a chodila pomahat i do K centra...
Provalilo se to, az dostala zloutenku a v nemocnici abstak, myslim.....

Milá Maceško,
tvoje články jsem četla moc ráda. Když jsem dočetla až dokonce, objednala jsem si tvoji knížku Domov je místo... a začala číst zase od začátku.(Objednala jsem dokonce několik kusů, protože je to dobrý dárek.)Jen to tady končí trochu smutně. Vím, že v té knížce máš závěr optimističtější, ale stejně by mě zajímalo, jak se máte dnes. Jak to dopadlo s tím podivným nápadníkem a jak jste tenkrát učili Sašu-Míšu mluvit? Máme totiž podobný problém doma.
Zatím ahoj a zase něco napiš.
Mateřídouška

Nikdy na ten den nezapomenu, strašně jsem se pohádala se svojí dcerou (nepřestanu toho litovat)a ona mi řekla, že když takhle,že půjde k tatínkovi.Klasické vydírání tak moje reakce byla,fajn,můžeš mu zatelefonovat.Abych upřesnila naši situaci před rokem a půl...po psychickém a fyzickém týrání čehož byla mnohdy moje dcera svědkem jsem od něj konečně odešla. Protože mi vyhrožoval i zabitím a já se ho bála, rozhodla jsem se přestěhovat do Prahy a dceři zaplatit lepší soukromou školu a tak být od něj co nejdál. Dceři se moc nechtělo kvůli kamarádkám, já to považovala za nejlepší možné řešení. Tehdy jí bylo 14,5 a ještě 2 dny před útěkem mě prosila, ať si v bance půjčím na tu školu,že to bude fajn.Byly jsme domluvené,že se s kamarádkami uvidí o víkendech...naprosto jsem podcenila vypočítavost a zlobu svého bývalého...Volám jí, kde je,ona,že v metru a za 5 minut nebyla.Já nic netušila, ráno jsem se jí snažila všechno v klidu vysvětlit..zavolala jsem policii a oni zjistili, že je v autě s tatínkem a nechce se mnou mluvit.Šok,hrůza,naprostá bezmoc.Navíc měla u sebe klíč od našeho nového bytu.Rozjela jsem se zpátky za ní a ani jí neviděla.Opustila jsem všechno v Praze (práci,nové bydlení) a nastěhovala se zpátky do starého bytu.Napsala mi, že si všechno musí promyslet a ať prominu a že mě má ráda. Já jí vzkázala, že se může v rátit, že zůstaneme ve starém bytě.Ozývala se čím dál míň...když jsem za ní přišla do školy tak se mi vyhýbala, nemluvila se mnou. Nejhorší bylo, když jsem jí viděla u sousedů o dům dál pořád jsem brečela a byla jsem úplně vyřízená,ty první 3 měsíce od jejího útěku mi úplně splývají.Radila jsem se s psycholožkou a ta mi řekla, že jí mám začít přehlížet a nevšímat si jí.Tak jsem to udělala i když s těžkým srdcem.Teď už jsem věděla proč jí otec chtěl-lhala u soudu v jeho prospěch a on vyhrál...co dál? První vánoce bez ní a ona byla u sousedů,ani jsme se neviděly,pořád jsem brečela.Párkrát jsme se potkaly ve městě, ale nic moc.Otec se snaží a daří se mu...na sociálce jsem měla domluveno několik schůzek a on s dcerou nepřišli,vůbec mi nepomohli,dokonce se nebyli ani podívat jak moje dcera s otcem bydlí (např. nemají pračku) jednali se mnou otřesně.Přitom jsem to byla vždycky já kdo se staral o dceru,on se nikdy moc nezajímal a je alkoholik, na malém městě to všichni ví a najednou jsem já byla špatná matka.Prostě boj s větrnýmy mlýny...tak jsem si řekla s těžkým srdcem, že se přestěhuju zpátky do Prahy.Asi po měsíci mi přišla od dcery sms, že je v nemocnici (otec mi to ani nesdělil), že jí tam den před tím odvezli-měla astmatický záchvat.Hned jsem jela za ní a poprvé jsme si moc hezky popovídaly.Druhý den jsem jí odvezla k otci a od té doby světe div se, máme spolu kontakt.Volám jí skoro denně a už u mě byla párkrát na návštěvě v Praze.Dokonce tu byla po vánocích.Musím se vyhýbat tématu co bylo, občas něco řekne sama...víš mami já jsem jela do té nemocnice se známýma(otec opilý jí nebyl schopen dovézt do nemocnice)...já to nekomentuju. Na jednu stranu je mi jí líto, ale na druhou stranu si sama vybrala.Je hrozné, když moje dcera přijede a má na sobě špinavé věci, ona která si vždycky potrpěla na to jak vypadá,je mi jasné, že si nemá kde vyprat.Těch věcí je víc, vím,že nemá žádné zázemí.
Minulý víkend nepřijela,že jí bylo špatně a to samé mi napsala dnes.Ale jedno pozitivum,chtěla by na rok jít studovat na střední školu do USA,podle mě výborný nápad,získala by tam odstup od věcí a nadhled a hlavně tam bude mít zázemí.Jen se bojím,že jí to zaplatím a ona neodjede.Jenže je to její život,je mi to moc líto,
ale rozhodnout se musí sama.Jak se to mohlo stát,říkali nám "Gillmorova děvčata"?Jen doufám, že když jsem se jí hodně věnovala a byly jsme spolu denně 14,5 let tak se to neztratí,že jednou budou naše vztahy vpohodě.Myslím, že už na hodně věcí přišla sama a že odjede studovat do zahraničí.

Milá Maceško,
nečtu RODINU často a pravidelně, ale Tvé články si vždy vyhledám - mám totiž pocit, že Tvé problémy jspu často i mými. Tvou dcerku H. (a svým způsobem i Tebe) omlouvá - nebo vysvětluje její chování - to, že start do života, jak jsem pochopila, neměla ideální. Jak ale takovéhle jednání omluvit nebo vysvětlit u dítěte vlastního, s láskou a péčí přinejmenším v normě (i když si samozřejmě, jako snad každá máma myslím, že jsem se dětem věnovala a věnuju nadprůměrně)? Má starší dcera teď bude maturovat na gymnaziu, není vzorná a i když je jí už 19 let, chová se jako puberťačka - ale "normální puberťačka" (což je vpodstatě protimluv!). To znamená, že nerada uklízí, myslí si o rodičích, že jsou zaostalí a nemoderní, přijde o hodinu dýl oproti slibu a občas ráda přežene nachlazení a poleží si v posteli místo školy - ale to všechno znám ze svého dospívání a z okolí a víceméně toleruju a beru - i když "hudrám" peskuju, ale víceméně jsem "v klidu" a doufám, že i když třeba neudělá zkoušky na VŠ, kterou si vybrala, tak si vybere jinou nebo půjde dělat a zkusí to za rok...
Mé mladší dceři bude za pár dní 17 let. Od malička těžko zvladatelné dítě s diagnostikovanou hraničníé dyslexií a pár dalšími dy- a nediagnostikovanou - podle mne - zřejmě poruchou s tím související. V osmé třídě vlivem kamarádů a změny třídní učitelky (nebo čert ví čeho všeho) přestala chodit do školy, odmítala ambulantní sezení s psychology a tak jsme na jejich doporučení (a v hrůze z toho, že po 15. roce, povede-li to takto dál, skončí někde v "pasťáku") volili dvouměšíční pobyt v "Klíči". Trochu se to srovnalo - možná, že se spíš lekla (nečekala zřejmě, že bychom něčeho takového byli s manželem schopni...)a tak ZDŠ dokončila. Celou tu devítku jsem každé ráno trnula, aby zas nezačala chodit za školu, kdykoli začela mluvit o tom, že už jí to tam nebaví, trpělivě jsem vysvětlovala a vysvětlovala a vysvětlovala... (a v duchu jsem NA SEBE křičela: co jsem proboha kde udělala špatně, že není schopná pochopit to, co skoro všechny děti - že musí dochodit ZDŠ?) Myslela jsem si bláhově, že když půjde na obor (škola kvůli známkám nepřicházela v úvahu - bohužel při úsilí, aby tam vůbec chodila, jsem už "vypustila" snahu, aby měla lepší známky), který si sama vybrala, vše bude konečně lepší. Nebylo. Do pololetí to šlo, dokonce měla i lepší známky, ale pak jakoby ztratila zájem, spolužáci a učitelé opět začali být "blbí" a opět "áčka" a navrch pár kázeňských přestupků... K mému údivu, když jsem tam byla povolána, jí nevyhodili, ale naopak přemlouvali a domlouvali, ať ročník dodělá, ať přestoupí až o prázdninách, aby rok neztratila... No, snažili se oni, snažila jsem se já, ale na dceru to zřejmě neudělalo dojem a tak na konci roku byla neklasifikovaná. Takže v červnu jsem už, fakt naprosto zdrchaná a vyčerpaná, naštívila psycholožku "sama se sebou" (když se dcera jen při slovu psycholog naježí) aby mi poradila, mám-li se starat dál nebo nechat všemu volný průběh. S psycholožkou jsme dospěly k tomu, dát jí poslední šanci. Takže teď je na soukromém SOU, já platím měsíčně 1500,- Kč (manželovi jsem řekla půlku neb je cholerik)a opět, když občas řekne něco negativního o škole (jako snad každé dítě) vysvětluju a vysvětluju a vysvětluju - a v duchu se téměř modlím a doufám, že snad už....
Starší dcera, s kterou se dělí o pokojík, bohužel - a já jí to nemám za zlé - tak trpělivá není a samozřejmě ve svém věku je i dost nekompromisní. Takže je logické, že jsou neustále "v sobě", kříčí na sebe své neústupné pravdy, rvou se občas i nejen slovně o své místo u počítače a zastihne-li je v těchto situacích tatínek-cholerik, mám o zábavu postaráno. Protože - hádejte, kdo to všechno srovnává a jednomu každému zvlášť vysvětluje a vysvětluje a vysvětluje....
Ne, nelituju se, ale občas - ale spíš často mě napadne: kde jsem sakra udělala chybu? A kdy to skončí? A skončí to někdy?

Díky moc,neměla jsem čas se dřív podívat.