Názory k článku I chytré děti někdy potřebují pomoc

To jsem určitě nebyla já, protože nemám sestru.
Až dnes jsem zjistila, že jsou mé články z časopisu Rodina a škola umístěny na tomto serveru. Vědět to dříve, ráda bych se zapojila do diskuse. Například o klukovi, jehož velmi zaměstnaní rodiče postavili dům na vesnici a ve 12 letech se z centra Prahy odstěhovali právě do nového domu. Kluk chodil i nadále do Pražské školy, dojížděl každý den, a odpoledne se vracel domů do krásného, ale prázdného domu, kde nebyli žádní kamarádi, jen křeček, počítač a video. A tlak dobře postavených (a hodně zaměstnaných) rodičů na dobré známky. Nebo o holčině, kterou ještě ve čtvrté třídě vodila maminka do školy a zpátky, ač to běžně chodily děti již v první třídě - žádná hlavní silnice, asi 5 minut cesty, malé město, frekventovaná trasa - chodci.
Pak je spousta dětí, které po nějaké změně potřebují znovu nastartovat, nakopnout.
Chtěla jsem jen zobecnit své praktické zkušenosti.
Sama mám potomka, který se potýkal s paní učitelkou a velmi na to doplatil v první a druhé třídě - cca 1996. Pomohla nám jedna velmi osvícená škola, kde dítě s LMD nebylo zátěží, nicméně následky jsou patrné dodnes. Je to pro dítě moc citlivá doba, do školy se moc těší, pak se tam nudí a navíc se stává obětí šikany ze strany "zkušené" učitelky. Chce to od rodičů hodně času, nekonečné trpělivosti a DŮSLEDNOST po mnoho dalších let. A řád a vedení. A lááásku, a dávat ji najevo!!!
Jinak se s problémy dětí setkávám denně a budu i nadále, protože jsem třídní na střední škole s učňákem a kromě toho jsem věčný student, teď právě budu končit výchovné poradenství - budu v budoucnosti právě tím člověkem ve škole, který se stará o problémy dětí. I na středních školách se pracuje s dyslektiky a dalšími oběťmi poruch učení. Je však někdy problém, jak rozklíčovat posudky z poraden (lepší se) a najít recept na práci s konkrétním žákem. Jak ale jsem si mohla přečíst v řadě diskusí, vždy moooooc záleží na konkrétním učiteli. Ale stejně také na rodině.

Také si myslím, že známky nic nevypovídají o inteligenci dítěte....měla jsem na ZŠ spolužáka, který byl od prvního stupně čtyřkař, celou ZŠ se to s ním táhlo, pro učitelky to byl prostě lump a hlupák. Po ZŠ se šel vyučit na dvouletý obor, tuším opravář zemědělských strojů. Pak jsem ho několik let neviděla, potkala jsem ho až na srazu, kde mi řekl, že si dodělal maturitu a měl zajímavé zaměstnání. Nyní s přítelkyní cestuje po světě. Myslím, že spoustě lidem učitelky už na základní škole ukřivdily tím, že jim daly nějakou nálepku a tím jim ovlivnily celý život. Mám v okolí několik podobných případů a vím, že pokud dítě není premiant, neznamená to, že je hlupák.

Graine,
obdivuji všechny Vaše odpovědi a tato poslední odpověď mi promluvila z duše. Něco podobného jsem zažila i v naší třídě na ZŠ. Konkrétně rozdíl mezi mnou a mojí kamarádkou, která vedle mě seděla v lavici. Já měla vysvědčení jen o něco lepší než ona a dostala jsem se na SEŠ (prostě jsem prošla) a dnes jsem inženýrka ekonomie. Ona skončila (jen kvůli 2 nebo 3 trojkám a vyjádření učitelky, že na SEŠ ona nemá, a že taky co by tomu řekli její spolužáci, kteří se učí lépe než ona, že by to prý nebylo fér...) na učňáku a vyučila se jako optička, později si udělala maturitu a dnes je nezaměstnaná. Ta věta je přesná. Známkou učitel ovlivní osud dítěte!!!!! Já měla tehdy v osmičce jednu trojku, z občanky (nebyla jsem schopna naučit se ty komunistický kecy o socialistickém správním zřízení, v čem tkví přínos dělnické moci apod.).

To je tedy smutné. Já bych se na místě vaší kamarádky obrátila na ředitele školy (nebo ten taky neuznává PPP?) nebo na jeho nadřízený orgán. Kolektiv dětí po příslušném vysvětlení jiné hodnocení pochopí, ba naopak, mnohdy jsou spolužáci schopni dyslektikovi i v něčem pomáhat.

Tak můj syn díky jedné takové vzdělané před důchodem ve speciální škole skončil, protože ta opravdu neuznávala vůbec nic, ani poradnu, ani psychologa, ani psychiatra