Názory k článku Muka důslednosti

Mam temet dvouleteho chlapecka, ktery je pomerne klidne a poslusne ditko. Ma to v sobe, nemyslim si, ze bych na tom krome geneticke vybavy, kterou jsem mu predala, mela nejaky vyrazny podil. Nedokazu byt prilis prisna a nekdy ani dusledna. Protoze to o sobe vim, stanovila jsem si pravidlo. Bud to povolit hned, ale kdyz uz neco zakazu nebo si neco preji,tak si na tom trvam. Takovych veci neni moc, ale trvam na nich za kazdych okolnosti. Kdyz neco zacne brat jako samozrejmost pridavam dalsi. Nechtela bych se citit jako semetrika, ktera rika jen NE. A takhle se to potrebne uci postupne. A kupodivu to jde vetsinou v klidu, po dobrem.
Renata

Ano, tahle knížka je opravdu výborná. Sice jsem do ní zatím jen nahlížela u kamarádky, ale do čehokoliv jsem se začetla, to mě hned pohltilo a hlavně: našla jsem tam spoustu věcí, které jinde nejsou. Např. ohledně té důslednosti. Už dlouho vím, že důslednost je nejúčinnější, nejlepší, ale současně i nejobtížnější výchovnou metodou (teda hned po vlastním příkladu). Ale až zde jsem se dočetla, že nestačí být důsledný sám za sebe, pokud se stejně důsledně nechová i druhý rodič, potažmo prarodiče. V tom pak podle mě tkví domnělá neúčinnost důslednosti.

Další důležitou poučkou, jíž se snažím při výchově (nejen svého syna) řídit, je věta:
"Neslibuj, co nemůžeš dodržet."
- vztahuji to jak na sliby něčeho lákavého, tak na případné tresty. Tzn. pokud něčím dítě nechci potrestat, tak tím ani nehrozím. Tj. domyslím důsledky pro ně i pro sebe, např. zjistím, že nehodlám nebo z nějakého důvodu nemůžu nést následek trestu. (Např. kdybych hypoteticky chtěla hrozit tím, že nedostane mlíko, a přitom mi vadilo, že bude dlouho nepřetržitě řvát, já nic neudělám a ještě mě to vytočí a přivede do afektu, tak takovou hrozbu vůbec nevyslovím a raději si promyslím další postup. Podle mě dobrý rodič nemusí pohotově sypat z rukávu, "co se stane když..." a mít hned ten správný nápad na podmínky odměny, trestu apod. Svého syna jsem naučila, že někdy potřebuju čas, abych si věci mohla promyslet. Mnohdy už během toho mého přemýšlení pominou důvody pro to, proč bych se zlobila.

A ještě k tomu osobnímu příkladu - ten se mi osvědčuje maximálně. Horší je to s mojí schopností být vždy svému dítěti tím správným příkladem. Ale chápu to tak, že důležité je být si toho vědom a usilovat o maximum možného.

Držím všem palce při zvládání více či méně paličatých potomků :-)

Děkuju za všechny reakce, myslím, že se mi podařilo to, co jsem chtěla a co na rodině sama hledám, to jest povzbudit maminky s podobnými dětmi:) Nepochybuju, že knížky psychologů jsou v drtivé případě ověřené v praxi a nemám potřebu snižovat jejich hodnotu. Na druhou stranu na každé dítě platí rady z jiné knížky, takže se docela vymezuju proti přístupu "je to v příručce, takže to je pravda pro všechny bez výjimky". Myslím, že všechny máme s tímhle přístupem značné zkušenosti:) Každopádně vítám každé doporučení na dobrou knihu. Pokud nepomůže zrovna mně, někomu v téhle diskusi určitě:) Přeju všem příjemný večer a pevné duševní zdraví;)

to je klasika, ne?
Maminy andilku se divi, jakto, ze to maminy certiku nezvladaji :-)

Rozdilnost deti jsem plne pochopila az s druhou dcerou, v okamziku, kdyz jsem ji zacala ucit na nocnik. S prvni dcerkou jsme meli genialni domluvu - za vycurani na nocnik dostane kousek mlecneho rezu (tehdy je milovala :-) a odmeny se postupne snizovaly az zmizely uplne). Naprosto presne vedela, ze na ni ceka dobrutka za to ci ono a proste to byla nase dohoda. Ani nevite jak jsem byla pysna, ze jsem vymyslela reseni, ktere se dle meho nazoru hodilo pro vsechny. Pak ale prisla druha dcera a ja ji zacala vysvetlovat, ze tady je dobrutka a ze ji dostane, az se vycura na nocnik, ze zatim tady pocka. jenze moje druha dcera dostala hystericky zachvat a behem silenych vzlyku ze sebe vyrazela "curat - neci, kakat - neci, doblutku - CIII!!!!".

Ja s uzasem musela akceptovat, ze je proste jina a metody osvedcene na prvni dceri na te druhe proste nemusi platit. A tak je to se vsema detma. Uz se neodvazuju radit, protoze vlastne neni co. Muzu tak maximalne rikat svoje zkusenosti s tim, ze mozna u jinych zafunguji, ale mozna ne.

Mimochodem na nocnik se naucila, protoze ji to pak prislo pohodlnesi nez pleny :-).

mejte se hezky
huhu

Lucko,
já mluvila o seminářích, ne knize. Semináře vedly dvě dámy, bohužel si nepamatuji příjmení, ale dle cedulek se jmény to byla Jana a Dina, pravděpodobně tedy spoluautorky tebou zmiňované knihy. Když jsme se jich ptali na praxi ve školství, obě prozradili, že pracovali snad někde ve výzkumáku či kde, prostě ne PŘÍMO s dětmi. Oproti jiným seminářům, které vedli lidi z praxe, mi tento nepřišel nijak zvlášť úžasný...Ale každý máme jiné názory:-)))