Názory k článku Co je to preeklampsie?

Tak to jsme na tom úplně stejně. Taky jsem byla do 28.týdne v pohodě (no, až na šílené nevolnosti do 18. týdne, a pak špatné tripl testa a amniocentéza), pak z ničeho nic bolest v podžebří, zvracení, bolest hlavy. Hospitalizace, šílené výsledky z krve a diagnoza HELLP syndrom. Pak urychleně akutní císař. Narodil se mě syn (p.h. 1120g). Vyděla jsem ho až po 4 dnech po celodenním pláči na JIP, to se nademnou slitovali a pustili mě k němu na vozíku. Je to už rok, syn je chválabohu zdraví, ale to co si prožil bych svému případnému dalšímu dítěti rozhodně nepřála.
Mě by bylo úplně jedno jak se budu cítit já, jenom aby netrpělo mé dítě. Já vím proč do mě píchali, vím proč mě bylo špatně a taky jsem toho názoru, že všchno přežiji, ale moje dítě uvězněné v inkubátoru, nic z toho nevědělo. To mě nikdy nepřestane trápit, že kvůli mě musel trpět.
Hrozně moc bych chtěla ještě alspoň jedno dítě, ale mám strach

jsem na tom úplně stejně jako vy, ale podle všech vyšetření, jsen v úplném pořádku. Mám jedno dítě a první těhotenství bylo mírně řečeno komplikované. Až do 28 týdne vše vpohodě, pak nejednou vysoký tlak, bolest vpravém podžebří....diagnóza Hellp syndrom, za 3 dny porod sekcí. Malej měl 770g 40cm, zaplaťpánbůh jsme oba vpořádku, jsou mu teď 2 roky. Zlobí jak čert a v je chytrej jak opice a každý den vduchu děkuju, za to velké štěstí, které jsme oba měli. Teď mi dělali jaterní testy a spoustu dalšich vyšetření a všechno je prý vpořádku, ale stejně mám z druhého těhotenství o kterém uvažuji obavy...další dítě bych chtěla, ale mám strach.

Dobrý večer!
Děkuji za článek a ještě více za odpovědi na něj. Ve svém 1. těhotenství jsem preeklampsii prodělala a dosud jsem se nesetkala s maminkou, kterou by to potkalo. Otěhotněla jsem v necelých 29 letech a až na počáteční raní nevolnosti vše probíhalo dobře. V 32. týdnu se na posledním ultrazvuku paní doktorce nezdála velikost miminka. Měla jsem i nápadně malé bříško. Poslala mě do rizikové poradny a tam vše začalo. Necítila jsem se špatně, a proto mě zarazilo, že mi naměřili vysoký tlak (140/90)a hospitalizovali.mě. Nasadili Dopegyt, ale bohužel ani maximální dávky nezabíraly. Jeden den jsem se probudila a měla tlak 160/110.Lékaři se rozhodli pro rychlé ukončení těhotenství. Protože jsem se ani po podání léku neotevírala a dítě bylo koncem pánevním, přišel na řadu císařský řez. Maruška se narodila v 35. týdnu, měla 1700 g a 42 cm. Kvůli vysokému tlaku jsem musela ležet a viděla ji až za 4 dny. V nemocnici jsme pobyly něco přes měsíc a malá ještě "stihla" operaci tříselné kýly. Skoro celé dva roky tento nepříliš podařený příchod na svět doháněla, ale zvládly jsme to.
O preeklampsii jsem informace měla a díky lékařům vše dopadlo dobře. Jen mi chybělo podělit se o zkušenost s někým jiným a vědět, že jsem nebyla sama, koho tato nemoc potkala, ikdyž mi bylo jasné, že nejsem výjimka. Má gynekoložka mi sdělila, že nejsem těhotenský typ a že v dalších těhotenstvích můžu mít opět problémy. Rozhodla jsem se tím nestresovat a vaše příspěvky mě v tom utvrdily.
Přeji hezký večer a jen to dobré!

Také děkuji za tento článek, o této tak závažné nemoci se píše velmi málo, aspoň se mi to zdá... Já rodila před třemi lety a můj porod a dny poté bych nepřála nikomu, ani největšímu nepříteli. Snažili jsme se o mimi, několikrát, pokaždé mi test ukázal dvě čárky, ovšem pokaždé to dopadlo potratem... Byla jsem na různých vyšetřeních atd. adt.... Když jsem konečně miminu nechtěla ani slyšet, opět mi test ukázalty dvě pitomý čárky. Takže jsem do 16. týdne skoro pořád ležela, nebylo mi nic hrozného, ale představa dalšího potratu mě na postel sama dostala. Po 20. týdnu jsem se cítila báječně, chodila jsem plavat, hodně na procházky, no zklrátka jsem se cítila neuvěřitelně dobře.
Ve 42.t jsem dorazila do porodnice bez sebemenších problémů, jen jsem cítila hroznou únavu, šíleně oteklé nohy a je fakt, že poslední kontroly v poradně byl můj tlak vyšší a vyšíí, přesto, že normálně mám třeba 88/58 !!! a měla jsem pocit, že jsem přibrala tak sto kilo. Vyplnila jsem veškeré papíry a odešla na pokoj čekat, jestli se bude něco dít. Dostala jsem nějaké léky, které měli vyvolat porod a nebo mě uspat. No spala jsem krásně :-), ale v půlnoci mě probudil hrozný pocit tlaku kdesi ve mě a byla mi příšerná zima, měla jsem totiž horečku skoro 42... a ty bolesti, které se posléze dostavili.... Představa, že porodím třeba až za několik hodin !!! Ale napojili mě na monitor a pan doktor řekl, že s takovými bolestmi bych měla ležet na sále, ale bohužel jsem se neotvírala. Pak šlo vše ráz na ráz. Já skoro nevnímala, byla mi zima, bolelo mě všechno, břicho mě tlačilo, no šílené pocity, takže když mě uspali, byla jsem v ráji. Za to ranní probuzení s kapačkou, hadičkou s břicha a další mezi nohama na moč, naprostá slabost, bolest rozříznutého břicha. HRŮZA. Narodil se mi zdravý, krásný chlapeček ( 3,5 ), o kterého jsem byla schopná se opravdu sama starat až někdy po třech měsících, protože jsem byla neskutečně unavená, ztratila jsem hodně krve, špatně mi fungovali ledviny a navíc malý v noci spal tam maximálně hodinu... Do toho jsem dostala nějaký zánět dělohy a opět horečky 40. Díky mojí mamince a manželovi jsme přežili, teda hlavně já. Byl to asi nejhorší půl rok mého života. Malého jsem kojila skoro do tří let, dneska je to zdravý, divoký kluk. A já pomalu přemýšlím, o holčičce :-))), ale prožít tohle všechno znovu.... Kéž by mi někdo řekl, že tím neprojdu znovu, ale zatím jsem slyšela jen to, abych byla ráda, že jsem to přežila a na druhé dítě zapoměla. Jenže já poslední dobou bych chtěla moc, ale ten strach asi nakonec zvítězí. Závidím všem, kdo měl lehký porod. Přeji hlavně hodně a hodně zdraví.... pokud by někdo chtěl : natalien@tiscali.cz

Tuto bolest jsem taky prožívala několikrát do týdne,a nakonec se vyklubala údajně preeklampsie a špatné jaterní testy. Takže doporučuji zajít na krev.