Názory k článku Diagnóza vývojové poruchy: dobrý pomocník, ale nebezpečný pán

Měla jsem podobné problémi se synem takže ti rozumím . Můj syn byl hyperaktivní už v bříšku ,protože se mi neskutečně vlnilo břicho. Ve čtyřech měsících už seděl a v devíti chodil. Ve všem byl hrozně rychlej. Největší problém nastal ve škole. Z třídních schůzek jsem chodila s brekem. Ptala jsem se učitelů co mám dělat ,když nevydrží chvilku vklidu. Říkali mi jen ,že z toho vyroste. Pak přišla nějaká psycholožka do školy a napsala o synovi zprávu, že je rozmazlený a ovlivněný mnou. Nikdo mi o tom neřekl. Až byl v páté třídě tak mi o tom řekla jedna paní učitelka, byla jsem z toho úplně rozhozená, ona mě pak poslala k jiné psycholožce, která se k nám chovala moc pěkně a moc nám pomohla a tam jsem se až dozvěděla o teto nemoci a ,že vlastně za své chování nemůže. My to s ním domá zvládáme dobře, ale ve škole jeho chování občas neustojí paní učitelky . A tak občas donesl napomenutí. Nat tím se nepozastavuji nejdůležitější je si vždycky o všem popovídat a dávat dětem hodně lásky a naslouchat jim, překonat tu živost v dětech a oni z toho časem vyrostou. Synovi je dnes šestnáct let a je to mnohem lepší . Máme ho natočeného na videu když byl malí a když se na sebe kouká tak sám říká já sem měl dost.

Zdravím, sice je pravda, že nejsem učitelka a tak to stopro nevidím až tak, jako vy. Ale mamča učitelka je. Dělá učitelku už hodně let. A taky mi vypráví spousty příběhů. A zaplať bůh se dala na cestu, na které děti učí všemu, co v životě budou potřebovat. Minimálně do druhého stupně. Jako je samostatnost, schopnost najít vše, co potřebujou, sebevědomí jim také nechybí. A to vše je naučí stylem škola hrou. Já nevím, jaké všechny projekty do této školy promítá. Je jich strašně moc. A možná se budete divit, ale děti, které se hlásí z jejich tříd na víceletá gymnázia, mají větší úspěch než děti z "klasických" škol, i přestože v mamčině třídě nesedí děti s rukami za zády, není tam nikdy uplně hrobové ticho. Nevím, proč děti stresovat zkoušením nebo písemkami. Myslím, že těch stresů okolo nich je už tak dost. A oni adrenalin v "maminčině" škole taky zažijí, ale pro ně daleko příjemněji zpracovatelný. Nechtěla jsem také říct, že když dítě není dobré v tom či onom a v jiném dobré je, aby to či ono prostě zahodilo. Ale není dobré ho topit, protože na nějaké věci prostě buňky nemá a mít možná ani nebude. Nikdo není tak dobrý, aby vynikal ve všem.
Jinak samozřejmě souhlasím, že pokud nefunguje rodina, škola to prostě nezachrání i kdyby tam byli sebelepší učitelé. Ale zase na druhou stranu je pravda, že se škola může do rodinné situace "vmísit" a pomoct řešit nastalou situaci.
Učitel je povolání, to není práce. Jenom se tak musí začít brát a to všemi.

Ono to není tak jednoznačné. Musím přiznat, že při čtení těchto zkušeností s diktáty mě jímá hrůza, na naší škole je totiž naprosto běžnou a povinnou praxí, že dyslektici a dysgrafici mají určité úlevy, buď jen doplňují daný jev do předtištěného či předepsaného textu anebo píší třeba každou druhou větu nebo jen půl diktátu.
A že by byly diktáty holý nesmysl, s tím nesouhlasím, nesmějí být ovšem jediným ukazatelem schopností žáka, a navěřím tomu, že tomu v dnesšní době ještě někde tak je! Na co jsou slohy? Čtení - práce s textem? Mluvní cvičení? Atd. atd.!
Na včechno, co se děti učí, je potřeba trochu toho drilu, stejně, jako se učí matematické spoje, aby automaticky věděly, kolik je 6x9 nebo 42:7 a nemusely se stím pokaždé počítat, stejně tak se učí psané podoby slov a uplatňování gramatických pravidel! Copak vy snad pokaždé přemýšlíte nad každým slovem, které píšete? To snad ne, pokud opravdu nejste těžcí dyslektici! Jen nad některými obtížnými nebo cizími, a proč? Protože to máte zažité ze školy!!! Naopak, dyslektici a dysgrafici potřebují ještě víc (rozumnou formou samozřejmě) drilu, kdy píší slova několikrát za sebou, až se jim upevní...aby pak nad nimi nemuseli přemýšlet!!
Já jsem měla ve třídě osm uzných dětí se SPU a když jsem chystala diktát, dělala jsem jeden pro třídu + 8 dalších každému "na míru", podle míry a druhu postižení..ale pracovat museli, nesmějí si zvykat, že jim bude někdo pořád ulevovat, že se na poruchu budou vymlouvat! To dovedou spíš rodiče, kolikrát si vydupávají v poradnách nějakou diagnózu a myslí si, že jejich dítě pak bude mít lepší známky bez námahy...to jsem zažila mockrát! "paní učitelko, ale on nemůže dostat trojku, on je dyslektik!" Dobře, ale to neznamená, že nemusí dělat domácí úlohy, nenosit pomůcky a v hodinách nic nedělat...
Trochu jem se rozkecala, ale vadí mi, když někdo vidí věci moc jednostranně a svaluje vššechnu vinu na školství nebo učitele. Je spousta dyslektiků, kteří díky pečlivé práci rodičů dělají obrovské pokroky a spousta "jakodyslektiků", kteří mají papír, aby nemuseli nic dělat. Velký omyl rodičů, s těmito dětmi se musí pracovat daleko víc, navíc specifickým způsobem!

Blančo, já myslím, že není potřeba "absolutně nesouhlasit" :-) soudíš asi právě proto, že jsi to nedočetla :-)) Mám dyslektickou dceru, velmi inteligentní, první 4 roky školy neměla žádné úlevy, nikdo nestanovil správnou diagnózu. Denně jsem se s ní učila, co já se natrápila... Ale mnohem víc trpěla ona, jak jsme pak zjistili, taky četla zrcadlově - jako Ty - a dodnes má různé potíže, nepozná např. klasické hodiny atd.
Ten článek je - myslím - hodně dobrý, nadužívání léků taky nepodporuju, ale o tom to není. Před lety (jak víš a zmiňuješ) se o LMD moc nemluvilo, žák s postižením byl automaticky mučen diktáty a opisováním trestů, nejlíp "po škole"... Dneska to tak naštěstí není a těch 6 procent dětí s nějakou dysfunkcí je prostě reálný stav! Buďme rádi, že aspoň část pedagogů je osvícených a dává našim dětem šanci. Johanka se sváým silně nadprůměrným IQ jde jen na lepší učňák s maturitou, nechce se trápit. Trochu mě to mrzí, ale neměla tolik štěstí jako Tvůj syn, takže na Gympl prostě nemůže, i když by se svým IQ zvládla většinu VŠ. V životě ale jsou naštěstí důležitější věci :-) než diplomy. Měj se hezky! Mitzi

S mnohým souhlasím, ale.... My máme dvě děti v pěstounské péči, chlapec má mnoho problémů zdravot. Nález na mozku, špatnou motoriku, z toho problémy se psaním a další a další. přišel k nám ve 4.5 letech. Velmi bystrý, velmi se zajímal (večer jsem odpadala od jeho otázek) postupně jsme hodně dohnali, měl odklad školní docházky. (narozen v srpnu). Nyní je ve třetí třídě ZŠ a zatím má samé jedničky. Učíme se denně, píšeme i nějaké věci navíc. Má výbornou paní učitelku, jsme v kontaktu nejméně 1x týdně. Zatím úlevy (rovněž hyperakvita,porucha pozornosti, ale i oslabená pravá ruka v důsledku neurol. onemocnění) nemá. Ale i paní učitelka do budoucna počítá s diktátem - doplnění pouze y,i. S těmito prac. sešity ale pracuje i nyní. Sport příliš aplikovat nelze, nemotornost, problémy s dýcháním - alergik. Ale má ohromný hudební talent, zpívá ve sboru, hraje na flétnu a začal i skládat. Takže místo sportu 4x týdně hudebka. Druhé dítě má dnes 5.5 roku, za chvíli jdeme k zápisu. Je fyzicky zdravá, jen malá, drobná. Přišla k nám ve 3.5 nemluvila skoro nic, plenky na noc, občas přes den. Dnes pusu nezavře, zpívá v přípravce sboru, velmi živá, temperamentní - chodí do gymnastiky a moc ji to baví. Ale ve školce je sice předškolním oddělení, ale nekreslí, nezná barvy, zvířata apod. Byla jsem kritizovaná paní učitelkou (pouhý zástup). To se pak těžko vysvětluje, jaké pokroky jsme udělali, že podle psychologů nesmíme na ni tlačit apod. To, že půjde o rok později je už teď jasné, jen nevím jestli nám bude rok stačit.