Názory k článku Jak jsme prohráli boj o židle

Ahoj Josefko,
výborně jsem se pobavila. A moc s Tebou cítím a umím si to představit.

Je to poprvé, co píši nějaký příspěvek, ale nedá mi to. Totéž co píšeš ty, zažíváme také, jenom s tím rozdílem, že náš malý byl od narození motoricky poněkud dopředu, je opravdu živý...Neustále někam šplhá a leze, vyzkušeli jsme sundat a důrazné NE, plácnutí a teď dostává po zadku (je bez plíny a není to lehké plácnutí)- NEPOMÁHÁ , 2x si zadeček pohladí a leze znovu. Nechávala jsem ho spadnout, stejně tam vylezl znovu ( odřeniny, boule, modřiny a prokousnuté rty nepočítám). uroní pár slziček (maximálně) a leze znovu... Proto si myslím, že KDO NEZAŽIL NEPOCHOPÍ (viz. výše) a DOBRÁ RADA NAD ZLATO

asi proto, že mám doma něco podobného a to hned 2x (jeden už je prvňák, druhý má 13 měsíců), tak tvůj článek vyvolal na mé tváři mnoho úsměvů. A k těm, co radí plácat, vychovávat a nastavovat mantinely bych ráda poznamenala to, co už bylo zmíněno: kdo nezažil, nepochopí. Některé děti si prostě tak snadno mantinely nastavovat nedají. Když byl náš starší syn,Adam, batole, strašně rád házel kamínky do studny malým otvorem v betonovém poklopu. Věděl, že dostane naplácáno, ale on prostě musel. Časem jsme to vypilovali tak daleko, že Adam šťastně seděl na studni, sypal tam kamínky a když viděl blížící se trestající ruku, nastavoval tu svoji k plácnutí. Ale házet kamínky musel. Až tam jednou hodil klíče, což tatínka aktivovalo nejen k vyčištění studny, ale i k odstranění otvoru a bylo po problému. podotýkám, že jsme Adama neplácali po ručce jen symbolicky, ale dost, a to opakovaně a bylo mu to nepříjemné. On je prostě osobnost :-)

P.S. Jednu věc jsem si v mateřství uvědomila a řídím se jí, a to NESOUDIT JINÉ. Z počátku jsem si říkala, jak doma udělám pořádek hned od začátku a ono houby. Teď když vidím mamku s dítkem, které dělá vyvádí, tak se jen děsím toho, kdy to začne dělat ten můj.

Dobrý den,
byli jsme na tom v roce a půl stejně. Nejdřív jsme odstrkovali židle od stolu dost daleko, jako vy. Pak se malej naučil židle šoupat. Bylo to o to horší, že z židlí uměl vylézt na stůl, takže se mi zezačátku párkrát stalo, že jsem musela upustit co jsem zrovna držela a letět ke stolu, kde malej poskakoval, volal na mě (v překladu něco jako : koukej kde jsem)a řehtal se nadšením, že to dokázal.

TAkže jsem nějakou dobu svazovala židle k sobě na druhé straně místnosti (4 židle neutáhl).
Není to ani třičtvrtě roku a opravdu si nevzpomínám, jak jsme to dokázali, že to přestal dělat :-))
Asi to nakonec nějak odeznělo samo. BYlo jaro, asi jsme chodili hodně ven a doma byli málo.... Nevím. Co vím jistě, že jsme nepochodili ani domluvama ani tzv. po zlém, protože ani jedno bohužel nefunguje dodnes. Nejlepší je odstranit "problém".
JAna