Názory k článku Mají těžký život

Souhlasím. Napsala jste to přesně - když dítě něco dělá s mojí pomocí, tak to ve výsledku děláme společně, takže pak o té činnosti mluvím v množném čísle. Myslím, že tady víc než o nějaké omezování osobnosti dítěte jde o specifickou logiku českého jazyka. Ono kdybychom si PŘESNĚ A DOSLOVA přeložili do češtiny, jak mluví třeba Angličani na děti, taky by nám asi připadali dost divní. (My třeba nenazýváme děti medem ("honey"; blízké cukroušek nebo slaďoušek se taky skoro nepoužívá), máme jiný způsob vyjádření, že je nám někdo drahý, a přece nám anglicky mluvící nepřipadají kvůli tomu divní.) A je něco na tom, že sice občas na děti zařveme, ale jinak jsme srdeční, mazlíme se s dětmi, jsme jim dost blízcí (aspoň kamarádky, všechny,co znám) - když jsem kdysi byla na návštěvě v anglické londýnské rodině, byli tam k dětem sice tiší, ale také odtažití - tak trochu "studení čumáci". Prostě určitou roli asi hraje "jiný kraj - jiný mrav" a naše chování bych takhle šmahem neodsuzovala.

Naše Maminka nás vychovala 4 děti.Byla přísná,nikdy nás nebila.Já taky občas zvýším na své děti hlas.Asi nejsem zas tak dobrá matka - podle amerických vzorů, ale vím, že je to potřeba - to mi nevymluvíte!Kolik přísně vychovaných českých dětí postřílelo půl školy? A kolik tolerantně vychovávaných amerických?Jsou to přecitlivělé sračky a vše řeší vraždami!

Přečetla jsem si pár článků na tohle téma a když vnímám dění kolem sebe, musím říct, že je to pravda. Přímo na sobě totiž bohužel můžu pozorovat, co udělá s dítětem nebo vlastně s teenagerem neustálá kritika rodičů a často jakoby nezájem a nepochopení. Říkám si, jó, rodičové, vy jste byli v mém věku, takže byste si měli uvědomovat, jak strašný chaos musím prožívat, ale já jsem ve vašem věku ještě nikdy nebyla, a proto si opravdu nedokážu představit spoustu věcí, to jak se cítíte, jaké to je mít děti, teď si prostě neuvědomím, proč bych se měla chovat tak a tak. Uznávám samozřejmě, že byli nejspíš vychováváni podobným stylem, ale když jim člověk nakonec už i řekne, co mu vadí a že by byl moc rád, kdyby se ho občas zeptali, jak se mu daří v té či oné aktivitě, kdyby ho objali a řekli mu jak ho mají rádi, i když nevypadá zrovna jako ze škatulky...a oni to stejně pořád nerespektují a nic si z mých proseb nevezmou...moc to bolí. No a následkem tohohle všeho pak je, že člověk nemá žádné přátele, nedokáže se nikam začlenit, neustále se zmítá, hledá své místo a stejně nenalézá, a to jen proto, že si o sobě neustále nese špatné mínění...prostě se z toho akorát stává začarovaný kruh...a sebevědomí je fuč. Nevím, možná si to všechno moc beru, ale já prostě potřebuju pociťovat bezvýhradnou lásku - zkrátka to, že mě někdo miluje jak s tím špatným, tak i s tím dobrým, prostě bez výhrad. Chtěla bych tímhle vzkázat všem rodičům, že nemusí svoje dítě já nevím jak rozmazlovat, chválit za každý krok nebo neustále mačkat v objetí, ale že důležitá je komunikace, kdy třeba když se vám bude s něčím svěřovat, nevybuchnete jenom proto, že nesdílí vaše názory a nebudete se ho neustále snažit přesvědčit, že správné je jen to, co říkáte vy, pak je taky důležité ukázat mu, že si ho vážně ceníte, tedy ukázat mu, jak je jedinečný, nestydět se za něj, snažit se mu dodat sebevědomí tím, že ho mám rád, i když je tak trochu zvláštní (řekněme například když se zajímá o věci, které většinu jeho vrstevníků "netankuje", a proto je bohužel trochu samotář). Řekla bych prostě, že i když máte svoje dítě samozřejmě rádi, ono to jednoduše nemusí pociťovat, třeba jen kvůli tomu, že se mu snažíte dávat lásku najevo spíš materiálním zajištěním. To v tomhle věku totiž podle mě hraje pro mladého člověka tak trochu druhořadou roli. Napsala jsem tohle všechno, protože jsem si asi musela nějak ulevit...Upřímně si myslím, že člověk toho nejvíc pochytí z rodiny (někdy bohudík, jindy bohužel). Možná bych i byla ráda, kdyby si tohle někdo přečetl a zkusil mi trošku poradit, co mám proboha dělat, abych se v celé téhle bouři nakonec neutopila...jen je škoda, že už pár let nalézám pomoc jen u naprosto cizích lidí..a že rodina v poslední době žije ne spolu, ale vedle sebe...

Chápu, že na svého syna zařveš, když už nevíš, jak mu to vysvětlit. Ale já bych se snažila přijít na to, proč to dělá. Možná na sebe chce upoutat pozornost, nebo to od někoho obkoukal, třeba ve školce, možná má zkrátka takovou povahu. Nechci mluvit někomu do výchovy, vlastně jsem na to docela dost mladá, přesto jsem chtěla napsat svůj názor.

No,ono to "I love you" nemá jen význam "miluju tě", ale i třeba "mám tě rád" atd. :-)