Názory k článku Jak dítěti sdělit, že je a není vaše

Je to již poměrně dlouho,co jsme podobnou situaci,týkající se adopce našeho syna,řešili.
Asi ve 3 letech synovi manžel během hry řekl,že se nenarodil nám,ale jiné paní v nemocnici,která se o něj nemohla starat.Proto vzhledem k tomu,(což je pravda)že nám zemřely 2 děti jsme si syna přivezli domů a nyní je náš.Že jsme si ho vybrali a máme ho rádi,jako by se narodil přímo nám.
Náš syn se ani příliš nevyptával. Během let jsme se k tématu ještě několikrát vrátili,v domění,že na celou věc zapoměl,protože o svůj původ nikdy ani slovem neprojevil zájem.Opak byl však nejspíš pravdou.
Když nastoupil do školy,to,že je adoptovaný sdělil ihned svojí učitelce,která o tom nic nevěděla a informovala se u nás o celé situaci.Poté jsme se synkem probrali opět celou věc s tím,že je skutečně náš ,že se nemá za co stydět ,ale že cizí lidé nemusejí vždy všechno vědět a sdělovat na potkání zajímavosti typu:"víš já jsem adoptovaný" není nutné.
Od té doby věc neřešíme. Syn je náš a ,přesto,že je již dospělý,svůj původ zatím neřeší.
Přesto,že jsme synovi jeho vhtah k nám sdělili již v jeho raném dětství,až v dospělosti mu bylo v návalu vzteku jednoho našeho příbuzného vmeteno do tváře,s úmyslem mu co nejvíce ublížit,že není náš.
Tehdy jsme vděčili skutečnosti,že jako malé dítě poznal pravdu a během celého svého žvota měl možnost se s touto svou životní situací sžít a vyrovnat natolik,že mu ani toto hrubé napadení neublížilo.
Proto mohu jen poradit Vám,kteří váháte sdělit svému adoptivnímu potomkovi stav věci.
Neváhejte příliš dlouho.Sdělení pravdy od druhých lidí,nebo i dětí je velmi bolestivé!

Znám se s jedním člověkem (dnes je mu asi kolem 45let), který se o své adopci nikdy od svých rodičů nedozvěděl. Přišel na to náhodou z nějakých dokumentů někdy kolem puberty. Rodiče zemřeli, aniž by si s ním o tom promluvili, přestože prý zřejmě tušili, že on o tom ví. A to je jediné, co jim dodnes (mnoho let po jejich smrti) vyčítá a připadá mi, že se s tím dodnes nesrovnal.

Mimochodem, nejen "zlí" sousedé či příbuzní mohou původ přijatého dítěte prozradit. Ona stačí malá chyba v administrativě na úřadech či ve zdravotní pojišťovně, nález pečlivě ukrytých dokumentů z doby kolem adopce a nebo prosté zjištění, že krevní skupina mladého rozhodně neodpovídá krevním skupinám rodičů apod. Také různé zdravotní problémy mohou vést k tomu, že lékař v nemocnici něco nechtíc prořekne... Čím je dítě starší, tím víc souvislostí si umí dát dohromady i přes všechny utajovací manévry.

To jen pro postrašení těch rodičů, kteří ještě stále pochybují. Snad už se to netýká "klasických" adopcí, kdy rodiče povinně absolvují předadopční kurs, ale hlavně případů dětí, které přijal nový tatínek nebo nová maminka.

mám téměř dva roky adoptivní holčičku Terezku, která k nám přišla když jí byl rok a půl. Když jsem si jí přivezla neuměla vůbec mluvit, pouze jedno slovo a to teta. Když byly Terezce dva roky, podávala jsem si žádost o druhou adopci a při pohovoru se pan psycholog hrozně divil, proč jsem zatím s Terezkou na téma adopce nemluvila. Nemluvila. A to z toho důvodu, že Terezka nejenže neuměla mluvit, ale ani nerozuměla základním slovům. Nerozuměla co znamená pojď půjdeme papat, sedni si na židličku, oblíkneme holku, .... atd, atd... Myslím, že v této fázi nemělo smysl něco malé vysvětlovat. Myslím si, že každá mamka sama nejlépe odhadne ,kdy je dítěti vhodné začít povídat o tom jak to všechno bylo . Dneska je Terce skoro tři a půl a mluví a mluví a mluví a taky velice dobře rozumí. Má devíti měsíční sestřičku "z bříška" a tak téměř denně večer v postýlce před spinkáním probíráme, že Agátina byla u mě v bříšku, že mi jí vytáhli z bříška v porodnici a ona (Terezka) že byla taky v porodnici, jenomže ta paní co byla u ní v bříšku se o ní nemohla starat a tak si jí odnesly tety do domečku a tam byla s dalšíma dětma a čekaly až pro ně přijde mamka a taťka. A musím jí dopodrobna vyprávět jak přesně to bylo, když už jsme tam přijeli a kam jsme museli pro papíry, aby s námi mohla odjet domů atd...Nikdy nezapomenu zdůraznit, jak jsem ráda, že zrovna tahle krásná a šikovná Terezička tam počkala právě na mě a jak bych byla smutná, kdyby tam nebyla a jak jí mám mooooc a mooooooc ráda. Vždycky mi říká, že až ona bude veliká a já budu malá, že si pro mě taky přijede do domečku, abysme byly pořád spolu. To nějak nemůže pořád pochopit, že já už nikdy malá nebudu, že to jenom ona bude velká. :o)
Určitě jsem také pro, přijatým dětičkám všechno co nejdříve říct. Mají právo to vědět a nejlépe od rodičů, aby je nevhodně sdělená pravda neranila.

Asi jsem ta pravá, kdo může vaši otázku zodpovědět. O své adopci jsem se dozvěděla až v dospělosti (27 letech), po smrti obou rodičů. Myslím, že vaše obavy o zhroucení života jsou přehnané. Byla jsem vychována s maximální péčí a láskou. To, že jsme se o svém původu nedozvěděla od rodičů považuji za jejich malou slabost. Myslím, že zjištění, že nejsem jejich biologické dítě můj vztah k nim ani můj život a hodnoty nijak nemění.
Souhlasím, ovšem s autorkou článku, že je asi mnohem správnější informovat dítě co nejdříve, tak aby s touto skutečností vyrůstalo a bralo ji jako samozřejmost. Bohužel s naší legislativou nemám moc šancí se dozvědět kdo jsou moji bio-rodiče (minimálně ze zdravotních důvodů) a proč mě nevychovávali. Tento problém, ale řeší stejně těžko včas i pozdě informovaní. Pokud máte nějakou radu, jak kontaktovat biologické rodiče (znám jména a data narození) dejte vědět. Děkuji.
Na závěr, děkuji všem rodičům, kteří se rozhodnou adoptovat dítě. Dáváte jim šanci na šťastný život, který by v ústavech nenešli. Shodou okolností jsem ještě před zjištěním o své adopci procovala nějaký čas s dětmi s dětských domovů, tak vím o čem mluvím.

Nevíc mě zaujala poslední věta článku, že o biolobických rodičích mluvíte s úctou, protože nebýt jich, nemáte vaše děťátko. To se mi zdá moc krásné.