Názory k článku Jak nás málem unesli

Xantipo,
ještě něco. Mě se v případě takových "občanských sporů" osvědčilo vždy s danou osobou komunikovat písemně. Byť jsem si to s ní šla třeba vyříkat osobně hned, pak jsem sedla a sepsala jsem to. Jasně a výstižně jsem popsala, co se stalo, co ta osoba udělala a jaký je můj postoj k tomu. Na závěr jsem uvedla, jaký budou moje další kroky (kam si půjdu stěžovat apod.), pokud se náležitě nezachová do stanovené lhůty. A poslala jsem jí to doporučeně. Má to mimo jiné i tu výhodu, že kdyby celá věc pak skončila třeba na Polici nebo u soudu, ta korespondence je určitou dokumentací toho, jak se celý spor vyvíjel. Podstatný ale je, aby si to ta milá osoba taky takto uvědomovala. Což nevím, jestli je v případě té vaší babizny splněno..
Já takhle řešila spor mezi mojí ségrou a jejím přítelem, když se nechtěl vystěhovat z jejího bytu po té, co se rozešli. Nakonec jsme ho vyštípali i bez soudu :)

Naprosto souhlasím s Olinou. Když jsme se nastěhovali do domu, kde bydlíme dodnes (dům s majitelkou), byli jsme samá vstřícnost, udělali jsme cokoli po nás chtěla (např. nelíbilo se jí, jak je do bytu přivedená voda, tak jsme to na vlastní náklady předělali, i když nás původní uspořádání v ničem neomezovalo, atd. atd.). Když její požadavky začaly přesahovat únosnou mez, já jsem pořád chtěla "v rámci dobrých vztahů" ustupovat, vyhovět atd., kdežto manžel jí velmi suše oznámil, že tyhle věci nemá právo žádat a pokud na tom trvá, ať laskavě pošle doporučený dopis s ověřeným podpisem. Když začala ječet, položil jí telefon. (Vyslechl si ode mne spoustu ošklivých věcí o tom, že je necita apod.) A teď, jako u každé správné bajky:-), to poučení: Dokud jsme byli "hodní", nesmyslné požadavky se neustále stupňovaly. Od okamžiku, kdy jí manžel jasně naznačil mantinely, za které není ochotný jít, je klid. Naprostý. Neozvala se už ani jednou.

Co se týká sousedky, asi bych za ní zašla a řekla jí jednoduchými a jasnými termíny, že její chování považuji za ohrožení psychického vývoje svých dětí (nebo tak něco) a trvám na tom, aby se to neopakovalo. V případě, že by se podobný incident odehrál znovu, podniknu následující kroky: .... (zavolám policii, zaangažuji místní úřad, zažaluji ji za újmu nezletilých apod.). Důležité je nenechat se vtáhnout do neplodné diskuse, prostě sdělit, co sdělit chci, a odkráčet středem. Taky neškodí být o všem, co řeknu, přesvědčená - to má neskutečnou sílu (čili bych vyhrožovala jen tím, co jsem skutečně odhodlaná podniknout).

Doufám a přeju ti, aby se to co nejdřív vyřešilo. Ještě jsem neviděla, že by se podobná situace zlepšila tím, že se to nechá spát nebo vyšumět.

Hodně sil
Hanka

Psychouši, nevím, co je špatného na tom, že člověk řekne, když se mu něco nelíbí? A aktivní odpor hrozí i od kuřáků, viz předchozí diskuze:-) Na každý pád neprudím ve skutečném životě ani v případě sousedek semetrik, ani v případě štiplavého kouře pod mým nosem. V případě kouření anebo drog jsem se "rozjela", protože jsem to považovala za "teoretickou diskuzi", tříbení názorů atd. atd. V případě Xantipiiny sousedky už nejde o diskuzi, ale o co nejlepší řešení dané situace. Tam už je diskuze na téma "pitomá sousedka" naprosto nanic, tam už je potřeba jednat. --- Neshledávám na tomto postupu naprosto nic špatného, ba dokonce ani groteskního. Ráda si tříbím názory. Pomáhá mi to duchovně růst.
M.

Psychouši, Ty máš asi pocit, že když brojím proti kouření, nepečování o děti a drogám, že jsem nesnesitelná fúrie a že kolem sebe plivu jedovaté sliny?:-/ Hm, jsi vedle jak jedle, ale asi to bude Tvůj problém ne můj.
M.

nestraš mě. Doufám, že takhle daleko to nedojde, i když, člověk nikdy neví.