Názory k článku Jsou "zlobivé" děti opravdu zlobivé?

Ahoj,právě jsem si sedla, abych si trochu oddechla od toho našeho raráška. Je mu sice teprve 1,3roku, už začíná běhat, neustále je v pohybu, není snadné ho uspat, odpoledne usíná pozdě, ale říkám si, dobře,že vůbec usne. Prohlížet knižky a obrázky to ho moc nebaví a hračky jsou také jen na chvilku, neustále něco vyhazuje ze skříní, z kuch.linky, v koupelně hází předměty do vany, dnes mi hodil do namočeného prádla půlku chleba. Jídlo chce jíst sám, jinak protestuje, kolem je spoušť, ale naučit se jíst musí. Dástaví radiátory na nejvyšší stupeň, vyhází šuplíky v obýváku, do těch větších leze nebo padá ze skříňky, zkouší lézt i na televizor(ještě máme starou hranatou bednu), hrozně ho baví lézt po schodech, tím se často bavíme. Když mu něco zakážu, např. přisunu bednu k mrazáku, protože ho opakovaně otvírá, začne se vztekat, ošklivě řve a lehne si na zem, nevšímám si ho, a pak to přejde. Je to blonďatý modrooký andělíček, všichni říkají, jak je hodný, usměvavý,...ale jakmile ho puatím na zem, všechno zkoumá a bohužel ještě stylem do pusy, takže mě udržuje ve střehu. Možná přeháním, že ¨je to první dítě, ale i tchýně mi říká, že její děti takové nebyly, že je dala do postýlky a hrály si nebo když měly spát, usnuly. Tak nevím, buď jsem divná matka a udělala jsem někde chybu nebo je Jirka živější a musíme to vydržet. Někdy už se těžko ovládám a zvýším na malého hlas, už párkrát i dostal na zadek, i když to asi nechápe, protože se tomu směje a vyvádí dál. A každý večer si říkám, zítra se budu k malému chovat lépe, vymyslím, jak ho utahat a nakonec jsem utahaná já. Tak jsem se vypovídala a jdu uklízet po tom malém tornádu. Přeji všem pevné nervy s aktivními dětmi.

Plně vás chápu máme takového chlapečka doma -říkáme mu chobotnička má tisíc rukou -energie že mu zavidíme chce to opravdu vydržet .

Informace v češtině:Problémové děti doma a ve škole(v každé slušné knihovně)

Běž se oběsit

Zuzi,
souhlasím, že tvůj postup JE správnější - u nás nezabral. Ono nejde o inteligenci, syn je chytrý jak opička, ale taky svéhlavý a nepoddajný. Nejde o strach z trestu - vsadím boty, že se nebojí. To je spíš o střetu dvou osobností - on nemá rád plácnutí, protože ho považuje za ponižující (jak jsem si JÁ mohla dovolit ho plácnout?) Ale při každém tom plácnutí je mu v podstatě velmi věcně vysvětlováno, že se nikomu neubližuje, protože ti lidé se PŘINEJMENŠÍM budou adekvátně bránit. Že je to ošklivý, to nějak nebere, má pocit, že ON si přece může dělat co chce a s kým chce a NIKDO nemá právo mu v tom bránit - tak chci, aby věděl, že má.