Názory k článku Agresivita mezi sourozenci a její důsledky

Pocházím z ne zrovna tuctové rodiny. Praděda byl vlivný komunista, který se stal obětí procesů s Rudolfem Slánský, děda bratr významného právníka, který pár měsíců roku 1968 zastával povinnosti generálního prokurátora (rehabilitace, apod.). Když jsem se v červnu 1984 narodil, rodina stále cítila křivdy posrpnových událostí. Táta nesměl učit na VŠE, zato, vedle práce v IPS, vedl pionýrskou skupinu na Slavii. Matka se (jako gymnazistka) odmítla postavit proti Chartě 77 ("protože ji dosud nečetla"), a tak místo vědecké práce učila ve školce. Rodiče oba pedagogové ... a také ambidextři (mají nedostatečné vyhranění rukou, nohou a mozkových hemisfér).

Zdědil jsem po nich obojí, jako student učitelství (350 km od domova) používám při psaní obě ruce:o) Má sestra (duben 1986) ambidextr není, takže neměla typické problémy (vnímání více zvuků a následná příliš hlasitá mluva, problémy s kreslením, psaním, vázáním tkaniček). Kde mohla, dala mi svou převahu najevo. Navíc během prvních dvou let školy jsem téměř nechodil sám ven, matka, tehdy v domácnosti, nás "vyvážela" tramvají přes půl Prahy, že prý je na Vinohradech špatný vzduch. Nedokázala odpovědět, jaktože ostatní děti toto nepodstupují, a přesto se ještě neudusily. (Zde bych chtěl připomenout, že můj původ nebyl v této oblasti ničím neobvyklým, což se odrazilo na vyšší nemocnosti, ale také výšce degenerovaných dětí.

V mých osmi letech následovalo přestěhování do Mladé Boleslavi a finanční krize (vlivem skokového zdražení stavebních prací). Sestra přišla do první třídy, já do třetí, jako snad jeden ze tří dětí s alespoň jedním vysokoškolsky vzdělaným rodičem. Začala čtyřletá tragédie, spojená s vytvořením teorie o zákazu sportu a umění, oddělování dětí od rodičů a totální vzájemné kontrole občanů (každý má právo znát činy a myšlenky kohokoli druhého). Kim Ir-sen by to ve dvanácti nevymyslel :o)

Rodiče, sami nejmladší ze sourozenců mne vychovali tak, že jsem se nesměl sestře bránit, takže jsem žil od osmi do deseti let "pod bičem" vlastní sestry a jejích přátel. Potom jsem se jí začal bránit, a to rodiče netrpěli. Za každou ránu jsem byl zbit od nich. Po smrti babičky (bylo mi čtrnáct) se to na tři roky výrazně zlepšilo, potom přišla další krize. Nejsou to už pěsti, nože a pásky, ale očerňování u společných přátel (je jich stále několik desítek), rodičů a příbuzných. Odešel jsem studovat do Ostravy, tedy nejdál, kam to šlo, a sestra půjde do Brna, nebo Olomouce, nejspíš i se svým druhem, dosud nedospělým třicátníkem Standou.

Byl bych rád, kdyby mi někdo vysvětlil,že když jsme byly děti, mám tři starší sestry, byly bity oni a mě rodiče řekli,že jsem kluk a oni mají mít rozum.Pavlík

Mám o rok mladšího bráchu a určitě do deseti jsme se rvali jako koně. Když naši nebyli ještě doma, bylo to nejhorší. Po bráchovi jsem dokonce hodila dřevák a trefila se přesně do pisku. Vypadal potom jak bombajskej náčelník. Další hrůznější zážitek byl, když jsme se honili /jako obvikle kvůli kravině/, já se zavřela do koupelny a brácha rukou vyrazil jedno malé sklo. Ošklivě se pořezal a pochopitelně jsme hned drželi spolu a mazali pro pomoc. Dnes máme oba svou rodinu a děti a rozhodně nemáme žádné násilnické sklony. Ty děti z toho prostě časem vyrostou. Bohužel jsou ale vyjímky.

Mám sestru o rok a půl mladší a taky jsme se k sobě nechovaly zrovna vybraně (i když u nás ta agresivita byla spíše verbální). Ale mezi vrstevníky, kde byli sourozenci věkově blízko, jsem znala pouze jednu rodinu, kde k sobě nebyli sourozenci agresivní. Ten bratr a sestra museli totiž držet pořád při sobě PROTI dost problematickým rodičům. Takže mi připadá, že mírná agresivita vůči sourozencům je spíše obrazem fungující rodiny :-)

Mám syny zrovna ve věku, jako vy před rokem. Jsem ráda, že nejsou jediní, kdo se "kočkují". My tomu říkáme kočkování a máme z toho spíše legraci. Já jsem se s bráchou taky vždycky prala a jsou z nám dobří kamarádi a ve vztahu s manželem nemáme žádné problémy. Takže povyžuji názor, že bití mezi sourozenci není v pořádku a předznamenává nějaké problémy v dospělosti, za zcestné!