Názory k článku Otcovské fejetony: Porucha

Já teda ze své zkušenosti mohu říci, že v případě nouze někomu z naší rodiny vždy pomohl nějaký "anděl". A příhoda to není jedna, ale mnoho a vyprávění by bylo na dlouho. A nemyslím tím malé samozřejmosti jako je pomoc s kočárkem, i když takové taky vždy potěší:-)))
Jen pro ilustraci: výměna pneumatiky v průtrži mračen (to se asi stává často, jak je vidět z příspěvků), odvoz nabouraného auta i z babičkou, oprava a následný dovoz babičky na chalupu, atd. atd.
Takže závěr - dobrých lidí je mnoho a pokud budeme pozitivní i my, určitě na ně narazíme. A jak již předeslala některá z pisatelek, pokud hned někdo nezastaví, docela dost pomáhá tomu štěstí i zamávat si na někoho...

Upřímně řečeno, ono je to taky o tom, jestli se vůbec dotyčná osoba v nouzi pokusí někoho zastavit. Asi těžko někdo bude zastavovat, když nevidí, že by se ho někdo snažil zastavovat. A pak když už se tedy dáte do výměny kola sama, zase to už vypadá, že to máte pod kontrolou:-) Sama jsem podobně naivně párkrát zastavila u auta v příkopu a ne vždy to bylo zrovna vhod, zejména takové pauzy pro dítě se zvedajícím se žaludkem nejsou zrovna nejspolečenštější událostí. O jiném svém absolutně nevhodném zastavení ve snaze pomoci ani nemluvím:-)

Přidávám dvě příhody:

(1)
Teď o svátcích jsme našli ztracený mobil - jak se později ukázalo, majitelce ho ukradl kolega v práci, jenže během následujícího vyšetřování zpanikařil a zahodil ho do trávy kus od podniku.

Po několika marných telefonátech se nám podařilo zjistit, komu patří a ještě tentýž den večer jsme mobil vrátili šťastné majitelce. Ta vůbec nemohla uvěřit, že dneska ještě takoví poctiví nálezci existují. Dostali jsme od ní lahev dobrého vína - víc jsme nechtěli. Měli jsme fakt velkou radost z její obrovské radosti, byla by to pro ni rána, kdyby musela šetřit na nový. Říkali jsme jí, že nám připadá samozřejmě ten mobil vrátit, a že kdyby se něco podobného stalo nám, že můžeme doufat, že se třeba taky najde nějaký hodný člověk...

Víte, když někomu pomůžu, tak říkám - nic nechci, POŠLETE TO DÁL = pomožte zase Vy někomu dalšímu. Kéž by to tak fungovalo...
:-)

(2)
Ve druhé příhodě to bylo naopak - my jsme byli ti, kdo potřebovali pomoc - a "andělé" se objevili :-)

Před 6 lety jsem jela sama s 8-letým synem na Slovensko. Mobil jsem tehdy ještě neměla. Cesta hrozná - bouřky, lijáky, všude kupa vody, přelámané větve na silnicích atd. V jedné velké kaluži někde mezi poli nám chcíplo auto a odmítlo nastartovat. Zrovna strašlivě pršelo, z nebe padaly šílené spousty vody a další potoky se valily po silnicích. Nešťastně jsem vystoupila z auta, otevřela kapotu v bláhové naději, že třeba uvidím, proč to autíčko nejede. Samozřejmě jsem nic neviděla, motorům nerozumím. Pouze jsem v mžiku byla promočená na kůži.

Ani za normálních okolností nejsem moc hezká - a v tom šíleném lijáku vzaly za své i zbytky případné krásy. Rozhodně jsem nemohla předpokládat, že nějaký chlap zastaví jen proto, že by viděl u auta nešťastnou krasavici!

Hodní lidé však existují a andělé pomáhají i v lijácích, i zmoklým nehezkým ženským. Hned první auto zastavilo, v něm pán v krásném oblečení. Nic nedbal toho lijáku ani kaluží a ať si sednu do auta, že nás zkusí roztlačit, že to třeba chytne. Tlačil nás v tom marastu asi 100 metrů, ale motor ani ťuk. Chudák zmoklý a špinavý "anděl" se nám ještě omlouval (!!!), že neumí spravovat auta a že nám snad pomůže někdo jiný - a s omluvou odjel.

Hned další auto zastavilo - taky samo od sebe - byla v něm celá rodinka. Pán po kratším zkoumání zjistil, že mám vodu v palci od rozdělovače /do té doby jsem netušila, kde něco takového v motoru existuje/. Během 10 minut s tím cosi udělal - hned byl taky šíleně promoklý až na kůži - a auto naskočilo. Moc a moc jsem mu děkovala.

Ani jeden z andělů nechtěl peníze, ač jsem jim je vnucovala. Prý je to samozřejmost. Tak Vám tohle poselství posílám dál a přeju Vám, ať potkáváte co nejvíc dobrých lidí, co Vám pomohou.

Fakt jste měli štěstí, z vlastní zkušenosti vím, že pomoc od cizích se téměř nikdy nedočkáte. Stalo se mi něco podobného, na dálnici jsem píchla. Lilo jako z konve, já jela jen tak v kostýmku - co se oblíkat, když se jede autem, že? Když jsem si zavolala anděly, bylo mi řečeno, že je nějaká veliká bouračka asi 20 kilásků ode mě a tak se nemůžou dostavit. No nic. Jala jsem se měnit rezervu. Vyhozený blinkry, trojúhelník 500 metrů. Stejně žádný tirák nepřejel do vedlejšího pruhu. Kdykoliv kolem mě takovýto kolos projel, tlaková vlna mě připlácla na můj vůz. A o vodě nemluvě. Když jsem zkončila, byla jsem jak vodník, jenže špinavá a mokrá až za ušima. Celá naštvaná, zmrzlá a drkotající zubama jsem vlezla do auta a nadávala na celý svět. Na D1 jelo kolem tolik aut, ani spočítat se nedaly. Ale nezastavil ani živáček. Asi tak za týden jsem jela na chajdu za dětmi, kde byly s babičkou a dědou. Už jsem byla blizoučko, směr Karlštejn. A v příkopu 2 cyklisti. Bylo mi divný, že sedí. Zastavila jsem a kluk ke mě přiběhl, že je s přítelkyní ze silnice vytlačilo auto. Děvče mělo otevřenou zlomeninu, kluk jí škrtidlem zastavoval krvácení. Ani chudák nemohl mávat na auta. Když jsem je i s kolama naložila do auta (dodnes nechápu, jak se to tam všechno vlezlo) a vezla do Motola, vyprávěli mi, jak se všechno seběhlo, a že kolem jelo asi patnáct aut, a nikoho ani nenapadlo zastavit. Vyložila jsem je v Motole, zeptala se jestli mám počkat a po záporné odpovědi odjela. Můžu říct, že ač jsem pak musela od krve vyčistit téměř celé auto, tak ten pocit, že jsem někomu pomohla, byl fain. Možná proto si ten automechanik nechtěl nechat zaplatit. Ten pocit je totiž k nezaplacení :o)

Jirko
měli jste to štěstí potkat pohádkového dědečka = dobrého člověka. A já už teď zase o něco více věřím tomu, že člověk je dobrý ... i když lidé jsou zlí.
Děkuji Vám ...