Názory k článku Tři způsoby, jak v dětech probudit to nejlepší

Bibiso, to nebyla manipulace, to bylo od Hakunina hezké!!

Marcela

Moc se mi libi, co se pise v teto ukazce. Celkove je v dnesni dobe mozno pozorovat navrat k "prirozene pozitivnim" cinnostem, zpusobum chovani a mysleni a rekla bych, ze to maximalne potrebujeme. Jsem rada, ze se verejnosti vice a casteji pripomina, ze nedosahujeme vysledku o ktere bychom stali trestem, ale cestou pochval a oceneni. Snazime se aby nase deti vyrostly v samostatne spokojene jedince, schopne plne a radostne prozivat svuj zivot. Nebo bychom je takovymi ucinit chteli. Presto se bojime je vest tou cestou "lasky" ze strachu, ze to nebudeme umet a nase deti budou pak rozmazlene, egocentricke ci jinak rozjivene. Zapominame totiz na to, ze nemuzeme ucit co nezname, cemu neverime a nerozumime. Chceme po nasich detech, zby se menily k lepsimu a prispusobovaly se novym okolnostem, aniz by u toho ztratily svou "jedinecnost". Malokdy vsak dokazeme totez my sami. Najdeme si spoustu duvodu, proc to nejde, neni na to cas, penize, vhodna doba a priznive okolnosti..pritom bychom meli prave svym detem dekovat za to, ze nas motivuji stat se znalejsimi v oboru "ziti" a "byti", abychom jim pak mohli byt lepsimi pruvodci k jejich sobestacnosti. Napriklad ja si jiz ted cenim kolobehu zivota a daru jakym je materstvi aniz bych ho zakusila. Verim, ze az se tak stane, bude to teprve x-krat silnejsi a opravdove, ale do te doby bych chtela jeste nneco stihnout. Ne "uzit si mladi" nebo "procestovat svet, protoze pak uz nebude cas", ale stvorit svemu budoucimu diteti tu nejlepsi moznou maminku, jakou jsem schopna byt. Stat se dobrym clovekem, ktery ma sam ze sebe a sveho ziti uprimnou radost a tu pak dokaze rozdavat vsem svym blizkym a potomkum. Myslim si, ze pokud my sami nedokazeme zivot plne a vedome vychutnavat, tezko to naucime nase deti. A pokud je to nenaucime my, kdo jiny? A pokud nebudou umet s laskou zit, jak by mohli byt stastni a zdravi? A to je to, o co by nam jako (budoucim) rodicum melo jit predevsim. Skunkless :)

Míšo, ona je to spíš touha po kontaktu z její strany. Když jsem v 18ti odešla do Prahy, tak jsme se léta prakticky nevídaly, ani si skoro nevolaly, ona měla sestru, svého "mazánka" a já byla "zkažená" dcera, co žila s hippíkama a narkomanama. :o) To se opravdu zlomilo až když se stala ta událost s penězi. Tehdy mi řekla do telefonu, že teda bude mít za dceru mně a sestru ať si "nechá" její táta. :o))) Já to beru jak to je, už se s ní nerozčiluju, nic od ní nečekám - teda spíš už vím, co od ní můžu čekat - takže spolu vycházíme docela v pohodě. Navíc na malýho je opravdu zatížená, jediný vnouče a navíc KLUK - ona vždycky chtěla syna a měla dvě dcery, tak se realizuje na něm. :o)

Agato, ona je máma ve skutečnosti hrozně hodnej člověk. Jenom prostě nesnáší moji povahu a já nejsem dcera podle jejích představ. Trvalo to léta, než jsme se jakž takž začaly snášet a bylo to vlastně nakonec jen díky tomu, že moje mladší sestra (maminčin mazánek) ji "zklamala" ještě víc než já... chodila s nějakým feťákem, co naší matce ukradl doma peníze. Teď už naštěstí komunikuje s námi oběma, ale se ségrou po té události nemluvila tři roky! Já jí beru jako takovou starší praštěnou kamarádku... navíc jezdím u za babičkou (její matkou), bydlí kousek od sebe. A taky - jako babička je moje matka docla v pohodě, kupodivu. :o)

Pettino a Ivo, to jste na tom ještě dobře, když vás máti chválila aspoň po straně. :o) Moje matka mne nepochválila nikdy, ani po straně, ani přímo.
Vloni na podzim jsem u ní byla s malým na návštěvě a máti přišla s tím, že nějaká kolegyně potřebuje pro dceru, co studuje dálkově VŠ, napsat nějaký esej, že prý si s tím nevědí rady. Napsala jsem jí to a odměnou byl proslov na téma: "Vidíš, ta holka není zdaleka tak chytrá jako ty, ale bude mít vysokou školu, protože je trpělivá, cílevědomá a snaživá. Ty budeš mít ze svý inteligence vždycky prdlačku."
Jediné období, kdy se se mnou doma chlubili bylo útlý dětství, protože jsem uměla nejvíc básniček a písniček a nedělalo mi problém to každýmu předvádět, protože jsem nebyla trémistka. Ale na to si bohužel nepamatuju, to znám jen z doslechu. Je fakt, že mě matka občas "předváděla", vzpomínám si na jednu scénku, kdy jsem nějaký její kámošce předváděla, jak si jednou přečtu básničku, zavřu knížku a odrecituju jí zpaměti (mám fotografickou paměť). Tu básničku umím dodneška, bylo to prvních pět nebo kolik veršů z Nerudova "Hřbotovního kvítí". :o) Ale bez nějakých pochval, spíš jako se předvádí opice v cirkuse. Naštěstí jsem byla vždycky dost flegmatik, takže mi to bylo jedno. Každopádně svému dítěti nikdy takové trapné dětství nepřichystám. :o)