Názory k článku Potom přišel telegram

Ahojte,
taky jsem před asi šesti lety uvažovala o přijetí dítěte, protože jedno dítko jsme už měli, chtěli jsme i druhé, ale já se strašně bála dalšího porodu. Ten první byl vyvolávaný a na tu bolest asi nikdy nezapomenu. Byla jsem se zeptat na podmínky na úřadě, svého tehdy ani ne tříletého synka s sebou. A co se nestalo: pár hodin po návratu se do té doby už skoro rok "vzorný" syn začal pokakávat! Do kalhotek, doma, venku, báli jsme se s ním bez plínek vyjít z domu. Po nějakém měsíci byl přijat do nemocnice na vyšetření střev kamerou- v narkóze. Den před vyšetřením dostal teplotu, tak nám ho dali domů na vyléčení a pak jsme měli zase nastoupit. Teploty opadly a - přestal se pokakávat a byl zase jako dřív. Neubránila jsem se přesvědčení, že to bylo "shůry", abych na adopci či PP zapomněla. Navíc v té době moje přesvědčení, že manžel NENÍ a nebude životní opora, sílilo ze dne na den. Nakonec po snaze mít přece jen vlastní dítě jsem 2x v jednom roce samovolně potratila - a bylo rozhodnuto. Budeme mít jen našeho syna. Beru to jako OSUD.
Teď jsem tomu ráda...
Ale protože mám v sobě touhu pomáhat dětem, které to potřebují, podařilo se mi na krátkou dobu nastoupit do DD jako vychovatelka na zástup za nemocnou tetu. A tam jsem poznala, že děti jsou vděčné za věnování pozornosti, pohlazení, ale materiálních věcí si nijak významně nevážily. Ony vědí, že sponzoři jsou a když něco ztratí nebo rozbijí, vědí, že dostanou náhradní.
Zajímá mě NRP, jsem členkou FOD, posílám pravidelně příspěvky a "lanařím" ostatní, aby se přidali.
Tak aspoň tak.
Zdravím všechny mámy a táty s "velkým srdcem, je MOC DOBŘE, že jsou.
Riana

Maceško,
doufám, že budeš v seriálu pokračovat!
Vašek

Je fakt, že já jsem na kamenování zvyklá spíš z debaty o porodech doma :-)). Tady jsem jen chtěla napsat svoji zkušenost, která je velice konkrétní, takže to není "jedna paní povídala". Třeba pro maminky, které o malém cikáňátku uvažují, ale přeci jen mají trochu strach.
Já teď mám doma místo hyperaktivního dítěte unylého puberťáka a vůbec teda nevím, co je lepší!

Sylvi,
ja osobne jsem nazoru, ze kazde hyperaktivni dite, at je bile, romske, vietnamske, cernousek...indian(to je jedno jaka narodnost a barva pleti) se da zvladnout s notnou davkou trpelivosti, lasky a snahy z neho vychovat dite, ktere bude s laskou vzpominat na sve detstvi, pestouny a rodice, byt adoptivni .

Nebylo to na mně, žejo, já jsem nikoho neodsuzovala, jen jsem napsala svoji zkušenost. Já bych si zas netroufla třeba na vážněji postižené dítě a rozhodně si kvůli tomu nepřipadám špatná.
Myslím, že je důležité, že jakémukoliv dítěti je pomoženo. Většinou chápu i důvody, proč se lidé bojí adoptovat nebo osvojit nějaké konkrétní dítě (např. rómské).
Snad nebudu zas kamenovaná, ale já si chci vybrat, komu a jak pomůžu!