Názory k článku Babičko, víš to, že budeme mít holčičku?

Ahoj,
chápu, že je to těžké, jít proti všem, ale rozhodně nesouhlasím s tím, předem odepsat dítě kvůli barvě jeho pleti.Prarodiče mají jistě důležitou roli, ale ne za každou cenu, a také si myslím, že to nebyl dobrý příklad pro Vaše děti : adoptovat ano,ale cikánka ne...
Má sestřenice adoptovala dvě romské holčičky, bylo to jistě těžší než adoptovat "bílé" dítě, ale o to víc se jí to vrací - jsou totiž úžasné. Já se k tomu chystám, až náš chlapeček povyroste, a rodiče na to připravuji už léta, a znají mě natolik, že si budou muset vybrat, kde mají prioroty.
Přeji hodně úspěchů a díky za to, že i přesto, že jste si vymezily podmínky, uděláte jednoho prcka šťastným, většina lidí se na to nikdy nezmůže.

Já jsem to teda pochopila, že ti rodiče nejdřív mlčeli, ale prostě to neustáli a matka nakonec vybuchla. Dík za odpověď.

Jano já jsem měla na mysli článek, který tu byl před časem, bohužel si nepamatuju autorku, kde byla matka na svou dceru (která adoptovala chlapečka myslím z Asie) orpavdu zlá.

Baro,
nevim jestli jsi to ty, ktera tu kdysi psala prispevky o adoptovane Martince, ale moc se mi libily, rada jsem je cetla, i kdyz o adopci nepremyslim. Nechces zase neco napsat?

Souhlasím plně s Maceškou, souhlas, nebo alespoň tolerance, blízké rodiny (ale třeba i blízkých přátel) je opravdu moc důležitý prvek pro úspěšný vstup do řad pěstounů. Jsem přesvědčen, že pokud existuje vzájemný soulad a porozumnění mezi "mladými" a rodiči v záležitostech běžného soužití, pak by měl tento vztah "ustát" i takovouto velkou změnu bez nějakých extempore. Koneckonců - je to přeci jen záležitost hlavně těch dvou (tří, čtyř...), kteří se pro to rozhodli a nesouhlasit s tím rodiče mohou asi tak stejně, jako kdysi předtím s volbou partnera či partnerky ze strany jejich dcery/syna. Pokud rodiče mají víru v rozum a schopnosti svých dětí (a to by měli mít...), pak by jim neměli v těchto věcech klást překážky a měli by se snažit nové situaci co možná nejlépe přizpůsobit. Ty nešťastné děti přeci za nic nemohou, svou situaci si (až na výjimky) nijak nezapříčinili a mají právo na svou šanci. Každý ho má. Ze skušenosti mohu uvést, že např. moji rodiče náš nový "přírůstek" akceptovali bez jakýchkoliv připomínek, nebo snad dotazů ("On si stejně si vždycky dělal vše po svém...") a od prvního okamžiku ho prostě zařadili mezi vnoučata, jako by tam byl odjakživa. U rodičů ženy byla znát počáteční nejistota a velká spousta nevyslovených otázek, přičemž důvod byl vlastně stejný - svou jedinou dceru dali kdysi mně a dál je to již stejné ("Oni si stejně si vždycky dělají vše po svém..."). A bylo to. Tak jsme všude přidali židli ke stolu a od toho okamžiku už nikdo nikdy ten stav nezpochybnil, prostě jsme "jen" větší rodina. Jsme moc rádi, že projevili všichni kolem nás dostatek porozumnění a tolerance a snažíme se jim to všem oplácet stejnou měrou, vždyť bez toho bychom nikdo nedokázali nic.

Mecháček