Názory k článku Otcovské fejetony: Lidé v akci

Co se týká názoru na cestování a rozvíjení se, tam je podle mě problém, že jak se to přežene, není cesty zpátky. Sama znám pár lidí, co kolem pětatřicítky po dlouholetém singl životě už nikoho ani nechtějí, tedy žít s někým, protože mají pocit že by je omezoval. Snad jen schůzky, ale společná domácnost ne. Samostatnost je dobrá věc, ale tady už spíš zavazí. Navíc život ve dvojici (nebo už i s dětmi, to vůbec!) není pořád jen povznášející, a hodně věcí, co kdysi bez partnera nešly (a proto se člověk musel občas zapřít nebo ustoupit, aby si toho partnera i přes jeho chyby udržel) se dnes dají řešit penězi, a ty právě lidé singl mají, a proto nemíní ustupovat nebo se přemáhat ve vztahu, když jim něco nesedne, a jsou hodně radikální.

Můj názor na tyto lidi je, že zpočátku jsou nešťastní a hledají partnery a vlastně jim ty vztahy dost chybí, ale nejsou schopni nebo ochotni přijímat ty nevýhody, které vztahy přináší (typická reklamní formulka nevaž se - odvaž se blbne lidi a vázat se znamená omezovat se, to se hodně lidem nelíbí, jenže bez vzájemné závislosti vlastně vztah neexistuje.) Oni se pak už čím dál víc toho uvázat se bojí, hledají si postupně jiné životní programy, aby nevypadali jako chudáčči tak si namlouvají jak je život singl fajn a happy (přiznejme si, že ono to i dost výhod má - udělám si všechno jak chci, nikdo mi do ničeho nemluví, o peníze co vydělám se nemusím s nikým dělit atd.) a pak se v tom životním stylu zaseknou a už se jim přizpůsobovat nechce, to, co mají je stálo hodně námahy, cení si toho a nechtějí o to přijít, a nezávislost co si budovali kvůli někomu omezovat, a navíc média dávají jasný signál že to jsou ti praví lidé na úrovni, co budují kariéru a zvládají život sami. Hrdinka si sice popláče, ale dál ve filmu žije osamělá a hrdá a jaksi výš než ti obyčejní človíčkové dole s obyčejnými denní mi starostmi...

Mě je jich líto, protože věřím, že kdyby našli toho, s kým je jim dobře včas, tak by singl nebyli. Ale jak si navyknou, žijou fakt jak marťani, aspoň pro nás, co máme rodiny, a berou to jako relaitu, kterou už (i přes stýskání) vlastně měnit nechtějí.

Typický seriál je Přátelé, ti lidé tam, i když je to komedie, působí dost hrůzostrašným dojmem, aspoň na mě, stále dokola řeší problémy co má normální člověk po pubertě už za sebou, jsou zaseklí a nejdou dál.

Míšo,

napsala jsem Ti mail.

Milada

Ahoj vsichni,
se zajmem jsem procetla debatu. Nekteri berou obsah fejetonu az moc vazne. Rekla bych, ze Jirka pise, jak uz tady nekdo podotkl, s mirnym nadhledem. Proste Vas provokuje, coz mu nekdy dost dari. Ja se spis usmivam, mezi radky je ironie. To je muj pocit. Ale jinak dobry.
Petra
P.S. Se singlisty je to samozrejme jeste slozitejsi. Jako s vdanymi.

Neco na tom muze byt, ale ja to brala tak, ze se to spis tyka zmen, kterymi prochazelo vse kolem me. Onemocnela jsem(v 94) a vsichni pratele mne opustili, bylo to prave v dobe, kdy se zacalo podnikat. Mohla jsem se uchechtala a zaroven na mne sla hruza, kdyz jsem videla svou nejlespi kamaradku oblecenou v necem, nad cim bychom se tak pet let pred tim smaly jak potrhle. Porad jsem nechapala, ze mi moji pratele kdyz jsem prisla z nemocnice porad vykladaji, ze to musim pochopit, ze jdeme kazdy jinou cestou. Cestou kam? Dnes jich cast podnika, cast zije z ruky do huby, ale temer vsechni citi opovrzeni nad nekym kdo skoncil jako ja, v ID. Nenapadlo by me to spojovat se singnle ci rodinymi typy, ale rozvedla jsem se a zustala jsem sama. Takze pokud bych neco podobneho psala pak spise z uhlu zcela opacneho, mluvila bych o tom, ze muj svet se rozdelil na ty kteri jsou in a nesmi chybet na zande vyznamne akci a ty co jsou aut,(zajimave, pred tim jsme se delili podle toho co jsme cetli a poslouchali za hudbu...) Ze jak jsem prestala byt v praci uspesna, prestala jsem pro sve pratele existovat a trochu bych zauvazovala nad snobismem, kterym nekteri nahrazuji osobnost. Ale nemyslim si, ze to co pise Jirka ma neco spolecneho se single jako zivotnim stylem, stejne jako by nemelo to, co bych psala o tom jak se z mych nejlepsich kamaradek staly snobske panicky. Souvisi to jen s mym mizernym vyberem pratel Ted mam zase pratele, jsou to lide, kteri prozili v zivotte neco tezkeho a se kterymi si rozumim a verim jim...je jen skoda jedne veci, moji byvaly"pratele" ve mne vymazali takovou tu duveru ke kamaradum mam pratele a skutecne bych za ne dala ruku do ohne...Ale kdyby me zradili pofoukam spaleniny, pobrecim si a pujdu dal. Nevim jestli je to zrona klad, ta ztrata samozrejme duvery, v to, ze pritel cloveka nikdy nenecha na holickach, v louzi, objev toho, ze pritel, clovek, ktereho znate temer tricet let, muze odmitnout nejen prosbu o pomoc, ale i vas...

Markéto,
zaujalo mě, že ty jsi si ve třiadvaceti těžko zvykala na život ve dvou... mě bylo třicet a mému muži pětatřicet (já byla v té době více méně sama asi tři roky, můj muž sedm) - a zatěžko nám to nepřišlo. Naopak. Myslím, že právě proto, že jsme žili sami, dokázali se o sebe postarat, a zvládli to bez "věšení se někomu na krk", tak pro nás soužití byla příjemná změna. Samozřejmě, změnili jsme spoustu věcí - ve dvou jinak fungují finance, domácí práce, volný čas - ale nemám pocit, že by to bylo něco bolestného, nebo že bych se kvůli svému muži vzdávala něčeho cenného. PRostě v singlu nám bylo fajn, dohromady je nám lépe.
A k tomu plánovaní - když jsem plánovala věci jako třeba pronájem chaty pro patnáct lidí, tak jsem chatu zamluvila (to se stejně musí dělat pár měsíců dopředu), napsala třiceti lidem pozvánku, přijelo jich dvacet. Nikdy nemají čas úplně všichni a vždycky do toho někomu něco vleze na poslední chvíli (a vždycky se najde někdo, kdo se rozhodne přijet na poslední chvíli), ale to přeci nevadí - ti co nepřijeli teďka, přijedou příště a naopak. A do chaty s tekoucí vodou a elektrikou může i rodina s mimčem.
Zkus to tak s tou tvojí kamarádkou, co má volno až v lednu - prostě jí pozvi, a je to na ní, čemu dá kdy přednost.