Názory k článku Jirka už s námi nebydlí 2.

Mili vsichni,

tato diskuse probehla jiz davno a tak mozna pisu jen do prazdna. Ale napsat musim, asi ze stejneho duvodu jako vsichni ostatni, pribeh Jirky a jeho nahradni rodiny nas vsechny zasahl.

Titul reakce je ozvenou meho detstvi, vyrustala jsem v zemi, kde nedelni mse jsou pro vetsinu obyvatel odvekou tradici ... I mne pripadaly nektere vyroky Kateriny ohledne boha a viry ponekud nadnesene a okate pompezni, ale to spis proto, ze pro ty, s nimiz jsem jako dite tise stavala v kostele byl buh
i vira samozrejmosti a platilo prikazani, ze nevezmes jmeno bozi nadarmo...o bohu a vire kazal knez, projevovala se v cinech, zivotnim postoji (at uz "dobrem" ci "spatnem")a obcas v lidove slovesnosti, kdyz si zeny nad nejakym obzvlast vyjimecnym pribehem posteskly: "Nevyzpytatelne jsou cesty bozi..." Proto mi casto vyroky ceskych vericich prijdou tak nejak nepatricne prilis silne... Zivot ale neni o vyrocich - je o lidskych pocitech (lasce, utrpeni, stesku, radosti, nenavisti...), o nasich cinech, o dusledcich techto cinu a o tom, jak na ne okolni svet reaguje a nakonec i o nasem svedomi.

V Kateriny vypraveni mi chybi dva lide - jakoby jsou zmineni, ale jejich podoba je nejsna. Jsou to ti dva, o kterych je dnes Jirkuv pribeh: Jirka a jeho babicka.
Rada bych verila, ze je Jirka u babicky, protoze ho babicka ma rada a pres jeho odlisnost mu aspon trochu rozumi. Rada bych verila, ze je Jirka u babicky, protoze si o nem nemysli, ze je ZTRACENY pripad - ale Jirka.

Nelze soudit rodice, ani puvodni, ani ty nahradni, ani vubec nikoho z tech, kdo o Jirkove osudu rozhodovali. Jedine co zbyva je snazit se napravit skody, pomoci Jirkovi zvladat svoje postizeni, svoji pohnutou rodinnou historii, pomoci mu byt na svete...

I ve vlastni rodine se narodi deti s tezkym postizenim, psychoticke osobnosti, autiste, schizofrenici (rada diagnoz telesneho i dusevniho postizeni dnesniho sveta je na tisice slov)a nikdo z nich neni dopredu ztraceny pripad. Tomu verit odmitam, jinak bych musela poprit bohate a naplnene zivoty vsech tech, kdo svym postizenim pripravili okoli mnoho starosti a trapeni, ale svou lidskosti take mnoho nezapomenutelnych okamziku nehy, legrace a casto i umeni, ktere nema obdoby...

Je lidske obavat se neznameho a odlisneho - a postizene dite takovym neznamym je - a to i kdyz je "vlastni". Nelze si zivot zajistit dopredu, nelze se v zivote tomu neznamemu a odlisnemu vyhnout, tak jako se nelze vyhnout necekane nehode, valce, smrti...Nikdo nema zaruku.

Kolik je Jirkovi? Chodi do skoly? To je jedno, jestli je zvlastni... Co se mu v posledni dobe povedlo? Co mu dela radost? Vi si s nim nekdo rady? Kdo a proc? Ma neco pro Jirku vyznam? Styska se mu? Po kom se mu styska? Jaky je jeho svet?

Pro Jirku neni podstatne, kdo a z jakych duvodu se mu obetuje - pro Jirku je podstatne, kdo mu bude rozumet a navzdory vsemu ho laskyplne povede...anizby cekal velke zazraky, aniz by doufal ze Jirka bude jako ostatni.
Nikdo nejsme jako ostatni.

Katerino, kazda matka dela rozhodnuti, ktera se tykaji jeji deti. At je verici ci ne. Vsechna jeji rozhodnuti jsou pro dite zavazna. Zadna nevi dopredu, zda se rozhodla spravne. Ani vy, ani ja...
Tohle je uskali zivota, vy jste je jen necekala.
Nezbyva nez verit, ze je Jirkova babicka moudra a silna zena...

Navzdory vsem msim, kostelum, dobrotivym knezim a uctyhodnym vericim lidem, s nimiz jsem se v detstvi setkala, nikdy jsem nebyla a nejsem katolicka. Presto se mi zda, ze jedine, co chci k tomu pribehu rict je ono "Nevyzpytatelne jsou cesty bozi..." -ovsem s nadeji, s tou nadeji, kterou by melo mit kazde dite a kterou se opustenym detem snazi davat moudri, slini lide...
I kdyz mnozi takovi chceme byt, ne kazdemu z nas je to dano.

Je dobre, ze Katerina napsala, kazdy z nas s muze myslet, ze by to s Jirkou lepe "zvladl"... Tyto stranky ctou lide, kteri se pro adopci rozhoduji - ne vsichni si plne uvedomi, ze nove dite zvrati jejich zivot jako... kazde nove dite. Nikdo nemame zaruku, jak se nas zivot vyvine.


Magdalena

Je to opravdu neslušné vůči diskutujícím, které zajímá především osud Jirky, se tady vybavovat na jiné téma. Takže pokračování v nově založené diskusi "Já věřím, a co ty?". Doufám, že se tam setkáme, vkládám tam odpověď na vaši reakci.
Diskuse je zde: http://www.rodina.cz/scripts/diskuse/novep.asp?z_podkategorie=no&id=1133

Milá Míšo,
je mi fakt líto, že se Tě dotýká to, že někdo něčemu věří a nestydí se to říci "nahlas". Jde o mou diskusi se Sosanem, kdy mi šlo o to vyjasnit si, v co vlastně věřím a proč. Sám se mne na to více méně ptá. Nejde o nějaký prázdný manifest, to je prostě můj normální život.
Nikomu nic nevnucuji. Jak sis všimla, tady na Kateřininy zkušenosti reagovala řada lidí věřících i nevěřících a obě strany hovoří o svých argumentech. Příjde mi normální se zapojit. S panem Sosanem si píšu v jiném stylu, než jak jsem třeba odpověděla Tobě (četlas to?)
Jinak skutečnou diskusí, jak píšeš (což dle mého názoru zahrnuje i aktivní naslouchání a snaha o porozumění druhé strany), bys mě akorát tak potěšila...
Píšeš "nechme toho" - tak jo, když už na tento příspěvek nezareaguješ, tak toho klidně nechám.
Přeji Ti, abys v tom jak Ti bylo ublíženo, našla uzdravení. S hořkostí v srdci se těžko žije a ubližujeme si tím sami sobě (prosím, tomu nerozuměj jako odsouzení, ale jako naopak porozumění tomu, že život není jednoduchý). Modlit se budu, jsem ráda, že to považuješ za užitečné :)

Sosane v desateru neni nic co by odporovalo nejen tyrani zvirat, ale i deti a manzelky. Je patrne zakazano manzelku ci dite pri tyrani zabit...(ackoli kdo vi)zajimave je ze vsechny tyto zakony jsou patrne rovnocenne, takze jak jsem uz psala "pomni abys den svatecni svetil" bude v jedne rovine s "nezabijes", jinak to s tou manzelkou se tyka svadeni vdanych zen a s tim statkem mi to taky neni jasne, mozna ze je to nejaka odruda nepokrades. Ale moc Te prosim, i kdyz Hana je touto debatou doslova uchvacena, nechme toho, nebo to vraz po nejaky jiny napis, napr. Ja verim a co vy? Vypovidalo by to o obsahu lepe nez takto, kdy to s Jirkou uz skutecne nema vubec co spolecneho. nevim jestli pani Katerina trpi halucinacemi a netouzim se to dozvedet, uz ted pri popisu jejiho domaciho stesti, mi jde mraz po zadech. Asi to bude tim, ze nemam moc rada promyvani mozku a popis toho co se tam odehrava od toho moc daleko neni. Proboha nechme toho...Je to skutecne uz moc. Dejte to pod jiny nadpis a dikutujte vsichni o vire do alelula. Problem je ze pod timto nadpisem se na to vzdy podivam protoze me zajima, co se s Jirkou deje a taky tam bylo i par rozumnych lidi a nazoru vsetne Tvych a kdyz se proklestim dalsim odstavcem o vire prave, neda mi to, abych neodpovedela

Nazdar Sosane,
no asi bych se měla zamyslet nad tou svojí středověkostí :) vdávala jsem se jako panna a můj muž byl panic, to jsme asi fakt divný... Mimochodem, když se moje maminka před svatbou dozvěděla, že jsme "spolu ještě nic neměli", nasadila přesvědčovací tažení včetně toho, že na mne s tetou řvali na veřejnosti (v restauraci) "co když je vadnej, musíš se s ním nejprve vyspat, než si ho vemeš"... to bychom si to teda fakt užili. No nic, to byla jen taková malá vsuvka. Jen pokud by Vás to zajímalo, tak vadný nejsme a teď už si to pěknou řádku let hezky si to užíváme :)
Zasloužíte si pochvalu za splněný úkol:). Mám pro Vás další: jaké přikázání považoval za nejdůležitější Ježíš? Třeba to dávno znáte, ale kdyby ne, je to jistě zajímavá informace :)
To 10. přikázání znamená, že nemáme závidět.
No, já přesně nechápu, co přesně očekáváte, že Vám řeknu o tom dialogu s Bohem. Tak alespoň stručně v bodech:
Bůh ke mně mluví několika způsoby: 1. skrze Bibli, svoje Slovo, 2. přímo do mého ducha/srdce (jako určitý "vjem", o kterém vím, že není jen pouhou mojí "myšlenkou")3. vnitřním ujištěním 4. skrze druhé lidi
ad 1.: jednak mohu třeba číst Bibli a něco konkrétního mě osloví, co mi pomůže změnit své postoje, jednání apod.. Jindy se modlím a prosím, aby mi Bůh v nějaké věci ukázal svoji vůli. Někdy se stalo, že jsem pak jen tak otevřela Bibli a "kápla" jsem na příběh či verš, který odpovídal tomu, co jsem zrovna zažívala a já věděla, že to je ono. Jindy zase v duchu vidím odkaz na verš v Bibli, najdu si ho a je to ono. A velmi často mi prostě Bůh jen připomene nějaký verš z Bible, který už dávno znám. Není to asi vyčerpávající, ale alespoň pro představu.
ad 2.: k tomu nevím, co dodat...je to určitý "vnitřní hlas". Vím o lidech, který ve velmi výjimečných situacích slyšeli přímo slyšitelný Boží hlas, já to ale ještě nikdy nezažila.
ad 3.: někdy v některých situacích člověk neví jak se rozhodnout, ačkoliv zvážil všechna pro a proti... pak někdy jednoduše prosím Boha, aby mi dal v té věci "pokoj" - a zvolím to, v čem ho skutečně dostanu. Já jsem jinak docela nervák, takže vnitřní klid je pro mne opravdu zázračným znamením :)
ad 4.:věřím, že Bůh k nám může promluvit skrze druhé lidi; zrovna teď aktuálně jsem volala kamarádce, aby se za mne v jedné věci, modlila - den na to mi volala, že na modlitbách pro mne přijala určitý text z Bible a až překvapivě to sedlo. Někdy k nám Bůh promluví i skrze dobrou, rozumnou radu nějakého člověka. Jiný příklad je proroctví - těch jsem také zažila již řadu. Často to byli i lidé, kteří mě neznali, a řekli mi něco, co přesně sedělo do situace. Sama jsem pro druhé proroctví také přijala. Opět - není to úplný seznam.

Bůh ovšem není "automat" na nějaké odpovědi na naše otázky. Někdy se mi stalo, že Bůh mlčel a já musela na Jeho vedení dlouho čekat - ale nikdy mě v tom nenechal. Také ne vždy, když se modlím, od něj čekám odpověď na nějakou otázku, prostě jen čekám, zda mi chce něco říct. Často mi dá jen vědět, že mě má rád, že mu na mě záleží a podobně. Nebo ke mně promluví ohledně něčeho, co se mi ani moc slyšet nechce :), třeba že jsem v něčem nejednala správně apod.. - no a já to pak můžu dát s Ním dopořádku.

Modlit se pro mne opravdu znamená rozhovor. Bohu mohu říci o všem, co mě trápí, z čeho mám radost. Můžu se taky modlit za druhé lidi a tak je podpořit. Za dobu, co žiju s Bohem (a nejsem úplný "nováček") jsem zažila již bezpočet vyslyšených modliteb. Jeden člověk, který pracuje jako misionář v Africe a na základě jeho modliteb byla zázračně uzdravena řada lidí, říká: "Někteří lidé tvrdí, že ta uzdravení jsou jen náhody. No, možná... ale říkám vám, když se modlíme, těch náhod nějak podezřele přibývá!" :) Nemohu s ním než souhlasit.
Věřím v Boha, který mě miluje takovou, jaká jsem. Věřím v Boha,který mě proměňuje. Věřím v Boha, kterému na mě záleží. Věřím v Boha, který vyslýchá mé modlitby. Věřím v Boha radosti. Věřím v Boha,který mi dává sílu dopouštět. Věřím v Boha, který mě uzdravuje na těle i na duši. Věřím v Boha, který je blízko těm, kteří jsou skroušeného srdce. Věřím v Boha,který mi neslíbil procházku růžovou zahradou, ale který je vždycky se mnou - ať se děje cokoliv. Věřím v Boha - a neměnila bych ani "za zlatý tele" :) Vím, KOMU jsem uvěřila.
Sosane, v jakého Boha Vy nevěříte?
No to je pěkně pozdě, dobrou noc! :)