Názory k článku V štěstí i neštěstí, v dobrém i zlém

no ja se za OPRAVDOVOU feministku nikdy moc nepovazovala, nechtela jsem byt tou muzatkou s neoholenyma nohama :o)) ale pristupem podobnym tomu tvemu jsem za feministku v hanlivem slova smyslu povazovana nejen pribuznymi (zenami) ale bohuzel i nekterymi svymi vrstevnicemi. A to se pak dokazu rozcilit do bela, kdyz se muzsti bavi na ucet zen a jejich "slepicich" mozku, nebo kdyz vas odbyvaji vetou "to bys nepochopila"..tak muj slepici mozek by nepochopil, o cem se pani tvorstva bavi, ale narozdil od jejich lehce zvladl ovadani pracky susicky a dalsich vymozenosti sveta ?? MOzna prave diky takovymto zkusenostem je mi "zivotne" blizsi clanek lucie, chapu jeji nadsazku zahrnutou ve vete "nikdy nebudu prat ponozky" , je v ni myslim ten postoj vetsiny dnesnich slecen, dam i manzelek : nejsem sluzkou, jsem hlavne zenou a manzelkou. A jestli nekteri chapou pod slovem manzelky plneni veskerych zenskych povinnosti, je tomu jiste i tak u muzu...a pokud se tedy u muzu pocita napr. s peci o automobil (o ktery se mu v dnesni dobe postara mycka a autoservis), tak proc nam by se o domacnost nemohl postarat take jisty "servis". Myslim, ze jsme s kolegyni feministkou trochu utekly od tematu,snad jen vzdalene, jelikoz vetsina manzelskych hadek, sporu a vycitek stejne konciva u onoho slavneho podivej se, co ja vsechno a ty nic...

Ja jsem feministkou . Neperu, neuklizim, ale treba varim a nikomu nesimram muzske ego. Proste si nedelam nasili.Mam au-pair - studentku, ktere pronajimam pokoj v nasem byte a ona za to 4 hodiny denne pro nas "pracuje" , dela zenske prace a hlida, kdyz jdeme s manzelem do kina, na kafe. Manzel vzdycky rika, ze ma radeji sedive zaclony, nez sedivou zenu. A i sluzkam se plati....

Zuzano,
možná je to tím, že neznám spokojené páry, které si někdy něco udělaly... prsotě ta teorie, že by mezi nimi bylo více lásky mi sice přijde pochopitelná, ale nereálná.
Myslím, že je jednodušší si uvědomit, že něčím můžu ublížit a nedělat to. Když budu svému muži nevěrná, tka je jedno, jestli to bylo jednou nebo tisíckrát a je jedno, jestli to on ví nebo neví. Já jsem mu ublížila, stalo se to a nejde to "odestát" - a budu s tím žít zbytek života. Podobně je to se zlým slovem, nebo fyzickým násilím. Navíc - člověk, který se proti partnerovi postaví násilím (ať už psychickým nebo fyzickým) to vždycky už bude jen stupňovat.

Samozřejmě - situace, kterou tu popsala autorka toho článku (že řekla manželovi, že je cosi blbost) se nekvalifikuje na násilí - ale - může to být první krůček ke špatné komunikaci, napadání se (viz to, že jí manžel vyčetl pak první poslední) - a nakonec třeba i k té facce.

Takže - já si myslím, že je důležité tuhle spirálu vůbec neroztočit. A když se něco takového stane, tak si sednout a říct si "hele, tohle se mě dotklo, nelíbí se mi to" a - partner by měl toto respektovat.

Zuzano,
mě přijde, že mi pořád podsouváš jakési nevyslovené přesvědčení, že u nás doma na sebe stále hledíme s láskou a s nyvými pohledy si říkáme "ó drahý, to je báječné, že jsi zase zapoměl koupit chléb." :-))
Jsme normální manželství, klidně se i hádáme - ale neuchylujeme se k hrubostem, jízlivosti, ironii, posměškům, shazování toho druhého atd. Ale hlavně - neděláme tragédii z prkotin. Zapomenutý chleba je zapomenutý chleba - a nemá nic společného s naším vztahem, nebo s tím, co k sobě navzájem cítíme.
Líbí se mi ta příhoda s rodinnou havárií. To, že ty lidi nedělají nějakou děsnou aféru z toho, že se přihodilo něco, co si nikdo nepřál. A opravdu v tomhle případě další výčitky nic nespraví.

Ahoj Katko,
v podstatě souhlasím s předchozími reakcemi, (trochu nesouhlasnými) na tvůj článek, ale myslím, že je zbytečné se k tomu více vyjadřovat. Ráda bych ti napsala něco jiného. Já i můj muž jsme věřící a oba jsme chtěli mít krásné manželství. Já jsem si ho vždy představovala tak, jak ho ty popisuješ. Já věřím, že takto ideální to opravdu může být. Jaké ale bylo mé překvapení, když manžel reagoval na podle mě normální věty podobně jak popsala ve svém článku Lucie! Občas bouchne do stolu když se mu něco nepovede, rozčiluje se za volantem ... No zkrátka, takový trochu rozmazlený despota. Já se všechny problémy snažím řešit tak, jak to popisuješ ty, ale něco takového je mému muži naprosto cizí! Často jsme kvůli jeho chování vedli dlouhé hovory, jí se to snažila všelijak řešit, ale nakonec jsem přišla na to, že něco takového po něm zkrátka nemůžu chtít. Zjistila jsem, že jeho matka je zrovna taková (i když trochu jinou formou) a prostě ho tak vychovala. Vyrůstal jen s matkou a tak jiný model chování ani nezná. Jemu to připadá normální a není si vědom (alespoň v akci), že by dělal něco špatně. A tak nemáme ideální manželství, co se týká hádek, ale to důležité - lásku - to teda máme. Můj muž je přesvědčený, že žádný jiný manžel nemůže milovat svou ženu tak, jako on mě, no a já mu nakonec věřím. Na jeho jednání si nikdy asi nezvyknu, protože mi občas opravdu ublíží, ale nadruhou stranu vím, že je to zkrátka jeho povaha a nic s tím nesvedu (a on se opravdu snaží). Věřím, že kdyby třeba můj brácha (povaha jako já) dostal hodnou holku, jako je Katka, budou mít ideální vztah a problémy řešit racionálně a bez emocí, ale jsou zkrátka lidé, kteří jsou úplně jiného založení a neznamená to, že by jejich vztah musel nějak strádat. Když jsem četla článek Lucie, tak jsem jí tak moc rozuměla!
Mějte se hezky, Jana