Názory k článku Blaničtí rytíři v každém z nás

Ahoj holky,
já jsem z Prahy a voda nás nevytopila a přesto mám pocit, že něco se změnilo. Dříve jsem nadávala, že ta Praha je hrozná (špína, smog, mraky lidí) a najednou jsem měla upřímnej strach o ty mraky lidí, kteří bydlí v zátopových oblastech a o Prahu. Najednou jsem si neuměla představit jaká by Praha byla bez Karlova mostu, co Kampa jak dopadne, co metro ..... a tak dál. Jezdila jsem denně kolem Botiče, který byl z čůrku liné vody (jak Magda trefně poznamenala) najednou docela solidní řeka a kolem Vltavy, kde jeden den jsem byla na Žofíně a druhý den z něj koukali lampám jenom lucerničky. Chodili jsme pomáhat v noci (kvůli manželově práci) pytlovat písek a aspoň trochu se ta beznaděj zaplašila, ale i tak to je pořád v nás. Najednou jsem cítila strach o jiné lidi a na ulicích člověk potkával ustarané obličeje, leckdy se zatlačovanými slzami v oku, když viděli jak se vylévá voda do ulic v centru a jinde. Viděla jsem a potkávala v centrech kam bylo možné vozit pomoc spoustu lidí co se snažili pomoci a když neměli co dát, aspoň pomohli se starými lidmi, kteří v těch tělocvičnách byli úplně dezorientováni. Najednou i policie nebyla jen uniforma, ale lidé, kteří ostatním trpělivě vysvětlovali kam se dostanou kam ne a kde mohou najít své blízké. Bylo to hrozné a přesto v tom bylo něco co bych si přála aby zůstalo........ten zájem o své okolí, ta snaha pomoci a solidarita.
V Praze se asi hned tak nezapomene díky dopravě, která je opravdu tragická a bude nám všem ještě dlouho připomínat co jsme tu prožili. Měli bychom se ale zajímat i o ty malá městečka, vesničky a obce, které nemají ani nejstarší most a ani nejsou českými Benátkami jako Krumlov. Jsou to vesnice, které možná ani návštěvníkům nepřipadali krásné, ale bydleli tam a doufejme, že brzo zase budou bydlet lidé, kteří jsou tam doma. Těm se musíme všichni snažit pomoci co nejvíce. A mám tak trochu dojem, že zatím se snažíme, svědčí o tom mimo jiné i částky na různých kontech.
Každopádně teprve letos jsem pochopila jak se cítili lidé na Moravě před 5 lety a jak moc to muselo jejich životy změnit.
Jen doufám a moc si přeju, aby to jak jsme se změnili bylo k lepšímu a trvalo to co nejdéle.
Martina

Bydlíme na Malši u Budějovic a ani nás nic přímo nepostihlo. Jezdím ale na kole do práce okolo povodně dvakrát denně a kdykoliv to vidím znova, zachvátí mě úzkost a pořád přemýšlím o tom, co udělat, jak pomoci..Doba byla hrozná, ale ještě je. Bahno sice mizi a smrdí jen někde, šťastnější měli co uklízet a mají se kam vrátit .Je vyklizíno, všude páchne Savo.
Domy, co měly spadnout, už spadly. Definitivní zmar.
Pro postižené ale boj s osudem nekončí. Denně, v každé chvíli narážejí na situace, které jim připomínají , co se stalo.Denně si vyčítají,co udělali a co neudělali, proč zrovna tuhle knížku nevynesli až na půdu, proč neodnesli králíky ssebou.Hledají vinu v sobě a pak v těch okolo.
Nic nemají.Nebo toho mají mnohem méně.
Není taška do školy , a nejsou pastelky. Není oblíbený hrnek na kafe , ani boty nejsou.. Není kolo ,lednička, ani pračka. Není na čem psát úkoly, ani kam položit koláč od sousedů... Nejsou fotky, ani slepice, ani zavařenina na vánoční cukroví. Není zimní bunda, a nejsou peřiny pro hosty. Nejsou peníze, ani síla ani mládí není.
Blaničtí rytíři nevydrží dlouho vzbuzení. Znám to. Sejde z očí, sejde z mysli.Za měsíc po minulých povodních na Moravě jsem si na zaplavené asi určitě nevzpomněla denně...Snad jen : teď, když mrzne, co asi ty podmáčené domy.. chudáci lidi..
Nechme pootevřená vrata od Blaníku,ať v nás to dobré neusne příliš tvrdě, nechme rytíře jen dřímat a naslouchejme, kdo zavolá o pomoc. Nechme si v podvědomí myšlenku ,že blízko nás jsou lidé, co budou potřebovat i za měsíc naší pomoc.Je jim hodně zle a co my víme, možná je to nejhorší teprve čeká. Jen už nebudou tolik k vidění....
Helena