Názory k článku O sezení na dvou židlích

hmm tak to poznam, my sme sice prestahovani len z vychodneho Slovenska do Prahy ale ten pocit "nepatrenia" poznam aj to ze vsade je nieco dobre, len si treba vybrat co clovek chce a coho sa vzda a potom to vnutorne naozaj prijat..hmm.

Mila Katerino,
S potesenim jsem si precetla Vas clanek o sezeni na vice zidlich a pocity ketre popisujete jsou mi zname. Od mala jsem vyrustala v cizine a v osmnacti letech jsme se prestehovali do Kanady (Montreal), takze to byla dalsi velka zmena. Bylo tezke si zvykat a zpocatku jsem tdy ani nechtela vubec zustat. Dnes je mi 25, citim se tady daleko lepe, ale pocit, ze "nikam nepatrim" me stale provazi. Snazim se zachovat si tradice ktere mi jsou blizke a ktere mne priblizuji domov. Je to dost velky boj, ale nepopiram, ze me to obohatilo jako cloveka. Pocity domova mam vsude a nikde a proto si myslim, ze pro lidi kteri maji podobne zkusenosti je nejduleziejsi ten jediny "domov" ktery si berou vsude sebou: pocit harmonie a vyvazenosti nezavisle na okoli.

Mila Katerino,
dekuji vam za krasne clanky,kterymi prispivate.Rada je ctu.Jsou moc poucne a dost casto mi mluvite z duse.Tento posledni je primo trefa do cerneho.Pred dvema mesici jsme se odstehovali do Vancouveru,tak tedy prozivam to prvni obdobi.Je to opravdu tezky boj.Mam uz za sebou zkusenost ze zivota v rakousku a prozivala jsem to stejne jako vy.Take probehly vsechny tri faze.A do dnes nevim kam patrim.Zatim jsem to vyresila tim,ze poznavam dalsi mesto a zacinam znovu.Na jedne strane je to uzasne poznat jiny zivot a nabrat nove zkusenosti ale clovek opravdu ztraci ten pocit nekam patrit.Asi take zustanu nekde uprostred.Moc mi pomohlo,ze v tom nejsem sama.DEKUJI!
ZDENKA

Mila Katerino,
dekuji za tenhle "postreh" rekla bych, ze je to muj kazdodenni chleb, nebo aspon temito stejnymi myslenkami si sytim svuj mozek velmi casto...
Ano, pokud jsem v CR pripada mi, ze uz tam tak uplne nepatrim a pokud jsem tady, shodou okolnosti taky Kanada, citim se jako "ceska selka" :o) Pohravame si s myslenou "vratit se" (muj manzel neni Cech), ale ja si nejsem tak uplne jista, protoze mam ten POCIT, ze uz nepatrime NIKAM. A protoze uz jsem tu pet let mozna by se zdalo, ze jsem si na to zvykla, nebo aspon mohla zvyknou, ale ono je to mozna prave naopak. Vzdycky to bude: tohle bylo lepsi v A, tohle by se nikdy nestalo v B, stejne nejlepsi zahradu jsme meli v C, nasi nejlepsi kamaradi jsou z D...
Ale ne ... taky si nechci stezovat, jsem velmi stastna a stasna budu i v E nebo F, kdyz na to prijde :o)))
Hodne stesti vsem s pocitem "nikam"

Dobry den Katerino,
z vaseho clanku vlastne vyplyva, co jedna moje kamaradka, profesorka na gymnaziu o me rekla svym studentum, se kterymi jsem mela moc zajimave setkani v kvetnu v Cechach, ze lidi jako my (co zijeme tam i tady) jsme takovi svetovi lidi.....s otevrenym obzorem...a jako vychodoceska vas zvu, pokud budete mit cestu do mesta Québec se u nas zastavit.
Petra V. Pelletier(ova)