Názory k článku Malé věci v dětství, velké v dospělosti

Dobrý den,
zasílám Vám příběh ze života,který se mi stále odehrává ikdyž už sama mám dvě úžasné děti a je mi 31 let.
Když mě bylo 6 let tak se má máma rozvedla a já vlastně ještě nechápala důvod.Vím,ale že jsem se cítila velmi špatně.Po dvouch letech se k nám nastěhoval pán(manžel mé matky).Vše se zdálo být z počátku fajn až do doby kdy má máma odcestovala do lázní.Tím dnem pro mě začalo peklo na zemi.Můj otčím mě obtěžoval svými doteky a i já mu musela sahat na jeho orgán.Bylo to hrozné a já se strašně bála a nevěděla co mám dělat.Své v té době ještě milující mamince jsem to zdělila,ale bohužel mi neuvěřila,zavolala ho k rozhovoru a řekla,ať mu to povím do očí.Bála jsem se,měla jsem opravdu hrozný strach,ale pak jsem našla sílu a vyhrkla to ze sebe.Nic méně mi to stejně nepomohlo a čas běžel dál.Po určité době se to začalo opakovat a já měla sposty večerů kdy jsem se bála usnout,že zase přijde.Matka ho jednou při tom nachytala a já děkovala bohu,nevím co jí můj otčím tenkrát řekl,ale mama při mě nestála a byla zase při něm.Cítila jsem se velmi sama a byla to ta nejtěžší zkouška v mém životě.Nikdy jsem matce neodpustila!!!Sice o tom nemluvím,ale je to uvnitř mého srdce a nikdy se to nevymaže.Nejhorší na tom je,že se to prodírá do mého života-nevěřím si cítím se méněcenná,ač tak na první pohled vůbec nevypadám.Jsem velmi úzkostlivá a nevěřím vůbec lidem,bojím se,že v každém dříme nějaký podraz na mojí osobu.Velmi se snažím,aby mé milované děti netrpěly zato co se mi přihodilo.Věřte je to opravdu těžké.Chtěla bych vyhledat nějakého lékaře,svůj životní příběh mu vypovědět a poprosit ho o pomoc,ale ani na to nemám sílu,mám prostě strach.Moc vás prosím CHRAŇTE TY SVÉ RATOLESTI A MĚJTE OČI OTEVŘENÉ V JAKÉ KOLIV SITUACI.Kristýna

Proč by pětileté dítě nemělo umět koupit 2-3 drobnosti?Myslím si, že je to dokonce žádoucí umět, než půjde do školy. Určitě ho nepošlu do velkého obchodu, ale do obchodu, kam chodíme pravidelně a znají nás tam... Také mohu zpočátku tuhle dovednost učit dítě tím, že schválně něco zapomenu a stojím před obchodem, kam jsem dítě poslala pro zapomenutou věc...

Tento článek mě velmi oslovil. Moje sestra má v současné době problémy se svou 16-ti letou dcerou. Utíká z domu, chodí za školu... Ona sama toto prožívala, když ji bylo 17 let. Vypadá to, že situace se opakuje, jen výchova byla jiná. Naše matka měla na nás velké nároky, hodně kritizovala a málo chválila. Sestra toho chtěla své děti ušetřit, nechávala jim volnější ruku, do ničeho je nenutila a jak je vidět, ani toto nebyla správná cesta. Já sama jsem svobodnou matkou mentálně postižené 9-ti leté dcery (Downův syndrom), která mě naučila velké trpělivosti, shovívavosti a radosti z maličkostí. Paradoxně mě ona vychovala v lepšího člověka. Celý život jsem trpěla nízkým sebevědomím a pochybovala jsem o smyslu života (podle mé matky ze mě nemohlo nic dobrýho vyrůst), ale ve chvíli, kdy jsem se vyrovnala s onou "ránou osudu" jsem věděla, že toto je má životní zkouška. A zdá se, že ji úspěšně zvládám. Sama a bez cizí pomoci. Komplexy už netrpím, nemám potřebu již o sobě tolik přemýšlet. Je tu někdo, kdo si mé pozornosti zaslouží víc. Je to MÁ DCERA, můj smysl života, můj lék na všechno!!!

Myslím, že není třeba se rozčilovat. Určitě nepůjde pro tu sůl do Tesca nebo Hypernovy, ale do malé večerky o 3 baráky vedle. Tam tedy mé děti chodí. A nákup obsahuje taky tak 1 až 2 položky.
Eva

Připadá mi nesmyslné, aby pětileté dítě šlo samo kupovat cokoliv. Kdo by ho pustil v dnešní době?