Názory k článku O knihách a jízdě v kočáře

Super,Tvůj článek mě mluví z duše, protože i já svou dceru odchovávám na knížkách, které mě připomínají dětství a které miluji.Není snad nic hezčího než společné čtení a pohádka před spaním a i když Martínkovu čítanku máme přečtenou již 3x myslím, že se v dohledné době objeví v těch malých dětských ručičkách s prosbou "tu o Martínkovi". Knížkám jako je Honzíkova cesta, O letadýlku Káněti atd. se opravdu různé knihy Barbín nemohou vyrovnat, protože těžko si ten malý špuntík bude po letech vybavovat pasáže a věty typu " ha,ha ta sukně je ale nádherná, nemyslíš Sindy ?" :).

Ahoj Martino a ostatní,
krásně se čte o tom, jak chcete Vašim dětem zprostředkovávat klasické pohádky a nechcete jim "dopřávat" podívanou na stupidní pokémony a podobné hovadiny. Ale počítejte s tím, že může přijít den (kolem 8 až 10 let) a zjistíte, že Vaše poklady jsou ve škole na vedlejší koleji. A důvod bude třeba zrovna ten, že nemají přehled o těch "hovadinách", že mají ke svačině celozrné pečivo, že mají se sourozencem stejnou bundu (a to neuvádím mobil, oblečení a další si přimyslete sami). Prostě, že jsou v něčem jiný.
To neznamená, že Vaše snažení zatracuji, ale neochraňujte děti za každou cenu. Musíme jim pomoct utvářet jejich vlastní názor, a to nejde bez toho aniž by k těm hovadinám měly přístup.
Nezoufejte má to i pozitiva - např. znalost různých Pokémonů procvičuje paměť.
Petra

Magdo,
děkuju.
Jak čtu ohlasy na tvůj článek, vidím, že nejsem jediná "staromilská" máma, která chce v dítěti budovat vkus, lásku k literatuře, ke krásnu a zároveň mu dopřát dosytosti všech rošťáren, odřených kolen a zamatlaných ručiček, které se tak krásně otírají do máminy bílé zástěry.
Vzpomínám si, jak jsem loni začala nakupovat první leporela pro svého syna. Když nadšeně ukazoval dědovi, jak vaří myška od H. Zmatlíkové kašičku, můj otec se zarazil a říkal - přesně tuhle knížku jsem měl. Opravdu byl na ní rok prvního vydání asi 1952 a tu tátovu jsem našla u babičky v knihovně, bez poskrvrnky. Pak jsem pořídila Polámaného mravenečka O. Sekory a hned se zase ozvala moje maminka a věděla co bude na další stránce. To, že jsou na trhu knížky z mého dětství mě velice těší, ale knížky z dětství mých rodičů mě těší ještě víc. Kvalitní dětská literatura nestárne a doma z nás vyrostli vášniví čtenáři. O tom, jak internet a e-booky zruší tištěné slovo jsem četla spoustu katastrofických vizí. Nezruší. Obrazovku nemohu hladit po voňavých stránkách, ani moje oblíbená rodina.cz se nikdy tak krásně neohmatá jako milá knížka a už vůbec mi do počítače synáček nenamaluje voskovkami ulepený obrázek.

Milá Magdo,
zase jsem si s chutí přečetla tvůj článek. Připomněl mi, že teď trávím už několikátý večer se svým drahým, leč poněkud pozapomenutým kamarádem, který se jmenuje Medvídek Pú, a jehož dobrodružství v Stokorcovém lese rozesmívají i naši Tinku. Kolikrát si v sobotu ráno, když uklízím byt, říkám, že ji nechám dívat se na pohádky, ale když vidím, co za pohádky v televizi běží, radši bedýnku vypnu a jdu uklízet s malou pomocnicí a hrajeme si na pejska a kočičku. Ani nevíš, jak mě tuhle Kristýnka v samoobsluze potěšila, když nákup syrečků okomentovala slovy: "Kde je syreček, tam je domeček". A pak taky jsem se uklidnila, že i jiné holčičky chodí po ulicích jako zamouněná čuňátka, protože všechno chtějí prozkoumat, vidět a zkusit. Magdo díky a těším se na další tvůj příspěvek.

Ahoj Magdo,
už po několikáté ti musím říct: Díky za tvůj článek. Strašně mě zahřál a ujistil, že nejsem blázen pokud svým zatím stále budoucím dětem nebudu chtít "dopřávat" podívanou na stupidní pokémony a podobné hovadiny, ale naopak je budu krmit jako ty krtečkem, hastrmanama, dětma z Bulerbynu, pejsem a kočičkou a dalšíma pohádkama.
Tvůj článek mi úplně mluví z duše a líp bych to nenapsala. Stejnou radost jsem prožívala já o vánocích a jiných příležitostech když jsem rozbalovala ty hranaté dárečky a těšila se co mi mamka vybrala tentokrát a stejně jako tvoje maminka i ona nelenila a zajela i do Prahy.
A já jsem jí za to vděčná, ty knížky jsem milovala a miluji dodnes. Mám je schované i s malůvkama, které přidala moje mladší sestra a občas si je ráda prolistuju.
A co se týká návštěv pískovišť a podobných aktivit, tak já si ještě stále pamatuju jak jsem se mohla zmazat jako to největší prase a mamka mi nikdy neřekla ani slovo. Prostě ta špína putovala do pračky a zdaleka nebyla automatická a nic se nedělo, ale nedej bože že jsme jeli na výlet do Prahy třeba do divadla a já nafasovala šatičky a aspoň do představení jsem si nemohla nikde sednout, hupsnout v těch botičkách do louže, která mě tak neuvěřitelně lákala. Na cestě zpátky už to maminka vzdala a to byla úžasná úleva. Tak ti fandim ať se holčičky rochňaj a zmažou, pokud ty to uneseš, tak oni určitě budou šťastnější, protože po zbytek svého dospělého života už si to nikdy tak neužijou. A upřímně k čemu to je vychovávat nebo vyoblíkávat cukrové panenky, to jsou chudáčci, to si měli rodiče radši fakt koupit panenku navléci ji do lakovek a cukrkandlových šatečků a dívat se na ní doma za vytrínou.
Magdo, hodně štěstí tobě i rodince, myslím, že s takovouhle maminkou to holky do života rozhodně vyhrály.
Martina