Názory k článku Jak jsem se naučila milovat své miminko

Děkuji paní Radko za Vaše přání, přeji Vám také co nejvíc pohody a radosti s Vašim prckem. Moje Gabinka se už začíná pěkně batolit,dokonce se už snaží i sedět, dělá mi jen samou radost :-). Ale tuhle fázi už máte asi za sebou, viďte :-).

Dobry den pani Havelkova,
moje zkusenost s porodem nebyla zrovna idealni, ani pro miminko, ani pro me samotnou. Celych 9 mesicu tehotenstvi jsem se na porod aktivne pripravovala a nemela jsem vubec zadne problemy. Prenasela jsem 14 dni a pak odjela do Neratovicke porodnice s tim, ze zacinam krvacet. Jelikoz kontrakce byly jeste velmi slabe a nepravidelne, dostala jsem tabletku na vyvolani. Druhy den nato mi zacaly pravidelne stahy. Po cca 6 hodinach jsem se ve vane otevrela na 9 cm a pokracovala na porodnim kresle klasickym zpusobem. Bohuzel jsem se zavrela na 5 cm, a tak to chvili trvalo. Bolest se stupnovala, tak jsem pozadala o epidural. Uleva se dostavila, a tlacila jsem dal. Najednou jsem cela zacala trast, ukazalo se, ze mam horecku 39,8 C. Po nejake chvili mi provedli cisarsky rez. Me dite nedychalo,doktori jej intubovali a ihned prevezli na JIP do Prahy. Ja jsem se probrala po narkoze tez na JIP. Bohuzel v Neratovicich,nikoli v Praze. Komplikace probihaly nadale. Zacala jsem krvacet v deloze, provedli mi druhy den odstraneni hematomu v narkoze a den pozorovali. Zjistili, ze jsem prodelala embolii plodovou vodou a dale krvacim. Stav meho zivota byl tehdy na hrane. Psal se 3.den unora roku 2006. Provedli mi dalsi operaci, pri niz odstranili celou delohu. Zachranili me. Bolesti po 3 operacich behem jednoho tydne byly krute. Dostala jsem 30 krevnich konzerv, aby me udrzeli pri zivote. Podarilo se. Své dite jsem poprve spatrila po 14 dnech. Byla jsem zbedovana, ale stastna, ze vidim sveho cvrcka. Holcicku Gabrielku. Na JIPu v Praze jsem se davala jeste 14 dni dohromady, zatimco Gabrielka prospivala velmi krasne uz po 1 tydnu tamejsiho pobytu. Moc mi pomohly sestricky na JIPu, mohla jsem se v noci vyspat a o dcerku bylo postarano. Jeste jedna zdravotni komplikace mi zkazila radost z miminka. Zacala mi hnisat jizva, zustala nezahojena, mela jsem docela velkou diru v brise, takze mi hrozila dalsi operace. Nastesti se u Apolinare jedna velmi sikovna vrchni sestra o me postarala, a za 6 tydnu se mi jizva zacelila. Po techhle vsech lapaliich jsem se mesic po porodu dostala domu. Manzel pracoval, babicky na opacnych koncich republiky. Shrnu to. Za 14 dni se dostavily deprese, pocity uzkosti, zoufalstvi. Nechala jsem se hospitalizovat na otevrem oddeleni v Bohnicich. 3 tydny jsem se davala dohromady a o dcerku pecovala ma tchyne. Dnes je to pul roku, uzkosti se sem tam objevi jako nejake memento vsech tech udalosti, ale o miminko se uz UMIM krasne postarat a citim se s nim dobre.

jiste ze se na to moje malinky tesim ale sou dny kdy propadam panice,budu dobra matka,vzdyt o tom vubec nic nevim,je hezky co se tady docitam ale potrebovala bych to videt realne,no jeste ze sou vase prispevky maminek,ktery uz vedi..a samodrejme moje maminka ktera mi bude radit asi nejvic,vsechny mamci drzte se,doufam ze to nebudou jen starosti,ale take hodne krasnych chvil..

Jsem na tom podobně. Pokud sem ještě nahlídneš a budeš chtít, napiš mi na Petrinda@seznam.cz Můžem to probrat :-)

Zdravím všechny. Plně souhlasím s tímto článečkem. Strašně dlouho jsem si nemohla odpustit, že když se Matýsek narodil, tak jsem necítila nic, jen strašnou únavu a touhu všechno zaspat. S bolestí v srdci jsem poslouchala kamarádky, jak byly bezprostředně po porodu šťastné, jak plakaly štěstím, jak milovaly ten svůj uzlíček hned od první vteřiny. U mě trvalo minimálně půl roku, než jsem si začala užívat nové role maminky. Nyní bych našeho broučka nejradši pořád pusinkovala a každý nový pokrok mě naplňuje hrdostí, že je můj (náš). Mám jen takový dotaz na ostatní maminky. Přestože mám Matýska opravdu strašně moc ráda, jsou chvíle, kdy bych aspoň na chvilku chtěla být tou bezstarostnou holkou, která nic nemusí. Je pravda, že Matýsek odmalička velmi špatně v noci spí a jsou dny, kdy mi ráno po probdělé noci je zatěžko i otevřít oči. A v tu chvíli cítím k Matýskovi takou ošklivou zlobu, nejraději bych si dala hlavu pod polštář a byla sama. Možná jsem pak na něj i podrážděná, už mi to vyčítá i manžel, že prý jsem protivná. Já si to uvědomuju, zlobím se sama na sebe, ale nemůžu si pomoct. Jsem unavená, ale to jsou všechny maminky a taky určitě nejsou na své drobečky protivné a zamračené. Vím, že to Matýsek nedělá naschvál. Jsem sobecká ženská nebo je to normální? Jak mám své pocity víc ovládat?