Názory k článku Schovánek 13 - A jsme na světě!

Milá Jano,

když jsem začala číst Tvůj příspěvek o průběhu porodu, záviděla jsem Ti. Porod mojí (již skoro dvouleté) holčičky trval totiž 18 hodin (bolesti) a bolesti jsem měla po 5 minutách a ve finále mi museli udělat císaře, kvůli nepostupujícímu porodu. Ale velmi rychle jsem změnila názor, když jsem se dostala dál. Vlastně vůbec nevím, co k tomu říct. Je to odstrašující případ a je to hrozný. Já jsem po porodu zase měla jiný problém (nerodila jsem v Podolí). Měla jsem epidurální anestezii a když mi kanylu druhý den ráno vyndali, tak do večera jsem měla několikrát promočenou košili i polštář. I přes upozornění sestry se nic nedělo. Až večer, když se vyměnili služby, si sestra (která mě vedla do sprchy) všimla, že mi to "sákne". Vzápětí se kolem mojí postele seběhli všichni, co měli nohy, protože se ukázalo, že mi celý den tekl mozkomíšní mok. Potom teprve nastalo t pravé "potěšení". Takové bolesti hlavy jsem nikdy v životě neměla. A to nemluvím o zvracení a teplotě. Ve finále mi řekli, že to asi mozkomíšní mok nebyl, že toho bylo moc. Co to tedy bylo? To se už asi nikdy nedozvím. Pravda je taková, že od té doby mívám bolesti hlavy, které jsem dříve nemívala.

Jájo,

tak to já jsem prožívala něco jiného, po tom prvním porodu prostě byla bolest a napětí, (porod trval cca 2 hodiny, cca do deseti jsem si ještě v pohodě četla svou oblíbenou Betty "Co život dal a vzal" a pět minut před půlnocí byla malá na světě, ale celou dobu hrozil císařský řez), vystřídána pocitem intenzivního štěstí, kdy jsem na všechno nepříjemné okamžitě zapomněla - skoro tak, jak je to popisováno v "chytrých" knížkách o porodu. Po porodu SC jsem byla naprosto normální a ten pocit štěstí byl až tak na přelomu druhého a třetího dne - ale bylo to něco naprosto jiného než při normálním porodu.

Co mně po druhé a po třetí moc pomohlo bylo to, že vše bylo přesně naplánováno, domluveno a hlavně přítomnost mého průbojného manžela, o kterém jsem věděla, že kdyby náhodou něco, tak si prostě poradí.

Jájo,

ano opravdu jsem tím mínila pocit štěstí po porodu. Možná ještě poznámečka, své další porody jsem již měla plánovaným císařským řezem (vybrala jsem si termín, nečekalo se na kontrakce) a tam jsem žádný takový pocit jako po prvním porodu nezažila, také jsem ale nezažila žádnou bolest. Řekla bych, že jsem byla psychicky před porodem (věděla jsem přesně, co jsem si zaplatila a jak to proběhne - proběhlo) i po porodu naprosto v normě. Takže mně nějak připadá, že ty pocity mateřského štěstí jsou jakousi odměnou za vytrpěnou bolest. Co myslíš? Je to možné?

Mila Olgo,
mrzí mě, že vás ten příběh vystrašil. Ale nejedná se o jakousi vymyšlenou konstrukci reportérů z bulvárních plátků, je to reálný (a ne zcela úplný) popis toho, co se skutečně stalo. Stálo nás hodně síly sednou si a znovu vzpomínat na to, co se stalo. Priznat takhle veřejně něco tak moc intimního, jako je popis porodu, zvlášť takhle špatného porodu. Ale věřte tomu, že popis je mírný, něco jsme i nechali a v žádných nechutnostech jsme se nepatlali.

Myslím si, že i takové články na Rodinu patří. Žena by měla vědět, že se můžou stát různé věci a to i v současné době v renomovaných porodních ústavech, nejenom v minulém století u místního felčara. Není možné ženu masírovat informacemi o tom, že porod je děsná pohoda, všichni budou příjemní, bolet to nebude, krev nepoteče, pocity mateřského štěstí se dostaví okamžitě.... co když to dopadne jako u mne? Žádná pohoda, příjemné lidi abys na jedné ruce spočítal, komplikacemi se to kolem jenom hemžilo a pocity mateřského štěstí nikde. Rozumíte tomu? Pokud dostáváte celé těhotenství jenom pozitivní informace a pak si prožijete to, co já, je to na mašli. Beze srandy, bez přehánění. Nejde zavírat oči před něčím, co se může stát - a z vlastní zkušenosti musím říct, že reakce okolí nebývají zrovna ukázkové a plácat se sama v hororových vzpomínkách na porod, s bolestmi po nástřihu, bez hormonálního štěstí, které příroda některým bohužel nedopřeje, je opravdu strašné.
Netvrdím, že je nutné ženy stresovat, ale musí vědět, že to taky nemusí dobře dopadnout, i přes skvělou přípravu v těhotenství, i přes výběr vyhlášeného porodního ústavu, i přes účast partnera při porodu. Porod a doba po něm nemusí zákonitě být doba růžových obláčků, nezkaleného štěstí a cinkajících stříbrných zvonečků. Ale málokdo má odvahu to přiznat.

S odstupem roku a půl můžu říct, že to nejhorší je pryč. Čekáme další dítě a já i můj muž uděláme všechno proto, aby náš další porod byl pěkný a mohli jsme na něj vzpomínat bez bolesti v srdci.
J.

Milá Sally,
po přečtení Janina příběhu jasem pochopitelně nechtěla vzít své těhotenství zpět!!! Jsem moc šťastná, že jsem se stala matkou a byla jsem již na porodním sále (hormony v mém případě naštěstí fungovaly :o) i přesto, že můj porod, jak jsem psala nebyl bez komplikací. A myslím, že i ten nejtěžší porod za to stojí. Jen jsem vyjádřila svůj názor ke článku a musím říct, že na mě tenkrát opravdu velmi negativně zapůsobil. Máte samozřejmě pravdu, že takovéhle příběhy sem patří, protože to JE realita. Ovšem jsem pro to varování! Četla jsem Janino těhotenství a tak nějak jsem to s ní prožívala a na konci ŠOK. Po svém vlastním porodu se na to už také dívám jinak, ale za "těhotna" :o((( Nechci se v tom dál "patlat" je mi líto Jany, že to měla takhle těžké a přeji jí krásné těhotenství, hladký porod a spoustu šťastných chvilek s dětmi.

Vy se mějte také fajn a toho kokršpaněla, no nevím, možná až malej bude chtít psa...