Názory k článku Postelové scény

Koukám, že se stále z času na čas objevují ohlasy na článek. No a vzpomněla jsem si, že jsem vám vlastně nenapsala, jak jsme dopadly.

Článek jsem skončila ve chvíli, kdy jsem malou prostě nechala vyřvat. Jestli si dobře vzpomínám, trvalo asi tři hodiny, než usnula. Stejná situace - Verča tři hodiny řvala v postýlce a já v kuchyni - se opakovala ještě dvakrát. Pak už jsem si řekla, že na manželovy experimenty nemám nervy a že jestli i tentokrát bude brečet, tak ji házím do kočárku a opět vyrazíme na naši noční procházku. Řvala. Přesně těch deset vteřin, co jsem zevlovala u její postýlky. Jen se za mnou zavřely dveře od pokoje, byl klid. Znervózněla jsem, nakoukla k Verče - a opět se ozval neskutečný řev. Zabouchla jsem dveře - byl klid. Do pěti minut mé dítě šťastně spalo. Takhle to unás pár dní dní probíhalo - vztekající se dítě ukládám do postýlky, jen od ní odejdu, je klid a malá si spokojeně hraje s hračkami, až z toho do několika minut usne. Takovéhle divadýlko s námi hrála tak týden, možná dva - to už si nevzpomínám. Potom už se ukládání do postýlky obešlo bez zbytečných scén. O dva měsíce později už dokonce vůbec nechtěla spát se mnou v posteli. Hrát si, to jo. Ale na spaní jsem ji musela přendat do její vlastní postýlky, kde si chytla do rukou plyšovou Méďulku a teprve tehdy sladce usnula. Abych nezapomněla - když se vzbudila, šel za ní manžel. Od něj se vždycky napila, lehla si a spala dál. KDyž jsem k ní šla já, byl z toho velký cirkus. Samozřejmě, manžel chodil jenom dokud byl vzhůru (cca do půlnoci), pokud se Verča vzbudila později, zbylo to na mne.

Takže za tři prokřičené večery jsme získali:
- Verunka začala v pohodě chodit spát i přes den - dříve něco naprosto nemyslytelného
- při jízdě autem v pohodě usne v autosedačce - dřív řvala a řvala a řvala, dokud jsem ji nevyndala a nevzala do náručí
- večer klidně usíná během několika minut - dřív byla protivná, ospalá, a přesto ne a ne zabrat, trvalo třeba i hodinu než usnula.
I když systém "nechat vyřvat" asi nebude univerzální, jsem ráda, že u nás se to povedlo a že manželův rozum převládl nad mými emocemi. Mám totiž pocit, že jsem tím pomohla především Verunce.

A vám, kteří se k tomu nechcete odhodlat, bych chtěla říct, co nám vyprávěla instruktorka na plavání - do kurzu k nim chodila rodinka, kde v manželské posteli spali rodiče, mezi nimi miminko a v jejich nohou se různě choulili další dvě děti. A všichni (minimálně děcka) byli moc spokojení... :-)

S.

PS: Těch osmi měsíců, co spala Verunka s námi v posteli, rozhodně nelituji a vůbec mi nebude vadit, pokud i naše další děti stráví prvních pár měsíců s námi.

Nejen, že si to myslím, já to vím...Velice jednoduchou metodou: když jsme se přestěhovali, nemohla jsem kluka brát s sebou na nákup - jediný obchod v okolí byl bez přístupu pro kočár a já dítě neunesla (měla jsem sádru...) Prostě kluk přišel do postýlky, já šla na nákup...poprvní řval jak tur, pak míň, za týden jsem ho dala do postýlky ve dne - stočil se na polštářek a spal - ani nekvíkl...odnes mě mrzí, že jsem v noci nevydržela a brala ho k sobě!!!

Zjistuju,ze muj "problem" je jeste vygradovany a jiz jsem zrala tak na Bohnice. Nas 11mesicni syn to dotahl dokonce tak daleko,ze usne pocucavanim meho prsu a posledni tyden se od pulnoci budi dokonce kazdou hodinu, kdy si ho prehazuju zleva doprava, abych se trochu vyspala. Vlastne v tom s manzelem jedeme obcas dva. A i kdyz obcas realizujeme hodinu revu, po prvnim kojeni skonci v posleli a jedeme starou znamou metodu :zleva -doprava...
Upozornuju, ze syn pres den spi tak maximalne hodinu na prochazce a energie ze sebe vyda dost.
Myslite, ze to chce byt vazne zasadovy a odolny vuci revu?

Sylvo,moc se mi líbil tvůj příspěvek.Některé odstavce jako bys psala z mého života.Ale musím tě povzbudit.Také jsme bojovali,ale nakonec malý zjistil,že noc je na spaní a spal už celou noc bez probuzení od 1,5roku až do 3 let.Jenže teď bojujeme znovu,protože jsme mu konečně zařídili pokojíček a přestěhovali ho z ložnice do jeho pokoje.Přes den je tam moc spokojený,hraje si i po obědě chodí hezky spát,ale večer chce být s námi a vytrvale chodí co půl hodiny do ložnice kontrolovat jestli tam jsme.Má noční můry. Bojí se,že někdo rozbije okno a vleze k němu do pokoje.Nevím kde na to přišel.A tak do nekonečna vysvětluju,že máme dobře zavřená okna,zamčené dveře,že ho hlídáme a nikomu nedovolíme ,aby mu ublížil.Doufám a uklidňuju se tím,že je to zase jenom období,které si musíme prožít a že brzy zkončí.

Ahoj Sylvie,

musím Ti napsat, že Ti určitě občas "tiše závidím", ale co naplat - co si kdo uvaří si také musí sníst. Ale jak jsem již prve psala - vyhovuje mi to a určitě je to znát už jen z toho, že kdyby nevyhovovalo - hledala bych jiné řešení. Musím ale přiznat, že je u uspávání nevýhoda, chce se-li někam jít a samodřejmě brouček chce jen maminku. Díky bohu u nás začala zabírat i jedna babička (která je pro veškeré rozmazlování - proti ní jsem břídil), takže jí často využíváme. A také musím přiznat, že většina mých kamarádek to dělala jako ty a jsou v pohodě. Já jsem jen chtěla říci, že si myslím, že uspávání není tak zavržení hodné, a že určitě nemá tolik vliv na děti jako spíše na maminky, protože se tím dost okrádají o čas. Měj se moc hezky a přeji Tobě i všem ostatní - hlavně zdraví, protože to ostatní už záleží jenom na nás. Ahoj Jana.