Názory k článku Meče, pluhy a flintičky

Chtěla bych připojit svůj, trochu opožděný příspěvek. Syn bude mít brzy sedm let, teď začal chodit do první třídy. Má spoustu hraček, neboť já i manžel hračky milujeme. Ovšem: zbraně se u nás prakticky nevyskytují. Má v podstatě jen dvě: plastický mečík a plastickou pistolku na stříkání vodou. S mečem si nezahrál ještě ani jednou; koupila jsem ho po čtvrtém roce, když nastoupil do školky a tam pořádali karneval. Meč sloužil jako významné poznávací znamení postavy mého syna - statečného a ochranářského prince. Syn dodnes nepochopil význam meče, protože se téměř nezajímá o pohádky s princi... Má raději Děti z Bullerbinu, Macha a Šebestovou, Červeného panáčka nebo Krtečka.
Druhou hračku - zbraň si vymínil manžel - aby si mohl syn stříkat vodu při koupání ve vaně. Kluk ji dostal před asi třemi měsíci. Pravda - stříká, ale žádné pif paf ho přitom neučíme, a samotného ho to ještě nenapadlo.
Před pár měsíci jsme byli na návštěvě u švagrové; o rok a půl mladší synova sestřenka přinesla hračku svého o něco staršího bratra. Syn na to koukal jako jojo, protože to v životě neviděl, a tak jsme mu vysvětlili, že to je TANK. Švagrová mi pak řekla mezi řečí, že by to asi chtělo mu ukázat zbraně i vojenskou techniku, aby to znal a nelišil se od ostatních dětí, když už půjde do školy. V podobném duchu mluvila i manželova maminka: že by se mu kluci mohli smát, kdyby to neznal. I musela jsem naklusat do knihovny půjčit encyklopedii zbraní. Neodpustila jsem si mírný výklad o naší, ne zrovna mírové historii, který nevyzněl moc lichotivě vůči násilí, válkám a zbraním.
A víte, že ta celá encyklopedie zbraní na syna neudělala skoro žádný dojem? Zůstala pro něj "nějakou" lhostejnou knížkou - a radši si šel psát nějaké pohádky o pejscích...

Vite, ja vzdycky nesu pavouka opatrne v dlani az k oknu, kdyz ho doma najdu a kazdou stedrovecerni veceri mam pokazenou vzpominkou na toho ziveho kapra……. pak se vzdy jeste par dni zabyvam myslenkou, jestli bych nemela “z lasky ke vsemu zivemu” prejit na vegetarskou stravu, za par dni me to, z lasky ke vsemu chutnemu, vzdycky zase prejde……o tom, jaky mam nazor na valky nebo na ukracovani lidskych zivotu, to se urcite nemusim ani rozepisovat….Ale kdyz mi bylo sest, sedm, osm let - mam na tu dobu opravdu ty nejkrasnejsi vzpominky - zazivaly jsme s moji nejlepsi kamaradkou o pet let starsi, ty nejbajecnejsi dobrodruzstvi, v lese, na poli, ve svestkove aleji a nase jedine hracky pri tom byly kapslikovka a dyka – ta byla vyrobena naprosto stejnou technikou a z totozneho materialu jako i “hracka roku”. A aby to nebylo malo – dnes bych o tom opravdu nikdy nevypravela, kdyby se tu ta diskuse neotevrela - na jeji rukojet jsem si vyryvla vrypy oznacujici pocet skolenych a skalpovanych bilych tvari! Dnes, kdyz to tady pisu,
tak je mi az trapne! Ale rikam to pro to, ze si myslim, ze deti to vnimaji naprasto jinak, kdybych to sama nezazila a nepamatovala si to tak zive, tak bych tomu neverila….Nemam pro to zadne odborne vysvetleni, nejsem psycholog ani nic podobneho, ale jsem ciste z vlastni zkusenosti presvedcena o tom, ze pistolky jsou neskodne…..myslim si, ze jen dospely clovek, kdyz vidi pusku, mysli okamzite na druhou a prvni a potencialne nedej Boze jeste take treti svetovou valku, a kdyz nyni sama pisu o nasi hre na Indiany tak se mi vybavi hruzne osudy vyhlazenych narodu…taky bych si myslela, ze je potreba to detem vstepovat od malinka, ale mam dojem, ze kdyby se mi tenkrat nekdo neco podobneho snazil vysvetlit, ze bych tomu nerozumela a mela bych jen pokazenou zabavu….pistolka ani dyka se mi nespojovaly s tim, cim dneska, byly symbolem neceho docela jineho; kdybychom sly s Janou do lesa jen tak, nebylo by to zadne dobrodruzstvi, s pistolkou a dykou bylo potreba se skryvat za keri, byt maximalne ostrazity, jestli se nahodou neblizi bleda tvar a kdo vi co jeste, co nakonec ucinilo ty dny nezapomentulnymi…..vsechno, co pro nas melo nejaky smysl jsme stvrzovaly “prisahou na zkrizene dyky” a kdyz jsem nedavno uvidela tu hracku roku, tak me to uplne dojalo, protoze zrovna tak ta nase dyka vypadala - zkratka kousek prkynka…..a je proste nepopiratelne, ze ackoli jsem mela hracek spousty a kdo vi jak skvelych, tak me vzpominka na zadnou z nich NEDOJME!
Nechci tim obhajivat militantni vychovu, jen jsem chtela rict, ze moje “HRACKA DETSTVI” byla shodou jakychsi okolnosti zrovna takova jako puska v hracce roku…..a mozna, ze to neni shoda ciste nahodna, ze na tom neco je…..ta dyka je nekde nenavratne ztracena (kdo by take skovaval kus neopracovaneho dreva), ale kdybych ji nahodou nekdy nasla, urcite to bude jedina vec, kterou bych si s laskou ulozila a kdyby ze mne jednou mela byt babicka co vypravi vnoucatum jake to bylo pred sto lety, tak bych vypravela o tom, jak jsme si hraly ve svestkove aleji a na co jsme si prisahaly nase “pokrevni bratrstvi” …

Máte pravdu, máme co dohánět. Ale ruku na srdce, opravdu je to jinde takové. V Americe kde se poslední dobou řeší problémy u dětí tím že vezmou zbraň do školy a střílí? V Německu kde v klidu dožívají nacisté, vrahové z druhé světové války (a to i na západě)? Pocházím z rodiny kde patnáct příbuzných mého otce nepřežilo "pracovní tábor" Dachau. U nás doma se o zbraních nesmělo ani pípnout a právě proto jsme se po nich pídily. Dva moji bratři jsou vojáci z povolání. No, nevím ale nemyslím si že tím že nebudeme prodávat hračky jako zbraně si polepšíme a výrazně změníme situaci.

Zdraví Alena