Názory k článku Proč děti potřebují prarodiče

Po přečtení článku mám skoro slzy v očích. Mojí dcerce budou za pár měsíců 2 roky, má maminku, tátu, 2 babičky, 1 dědu-můj tatínek zemřel, když měla Lucinka 3 měsíce. Ten den byl pro mě snad nejsmutnější na světě. Ale mám krásné vzpomínky, občas si popláču, vezmu si přášek na uklidnění, abych to nepřenášela na malou. Kolik má Lucinka tet a strejdů ani nejsem schopná spočítat, myslím, když budu brát i všechny svoje sestřenice a bratrance tak něco kolem 20. Maminka mého muže Lucinku nikdy neviděla, protože on ji není schopen odpustit, že měl kruté dětství. Jeho tatínek doma musel všechno dělat, takže tomu nemá nic za zlé a děda k nám chodí pravidelně každou sobotu. Od narození Lucinky jsem nekoupila jedinou plenu, je to zlatý člověk, rozdal by se. Vůbec bychom to neměli zapotřebí, protože na tom nejsme finančně špatně, ale jemu to prý dělá radost. S mojí maminkou jsem si to pokazila sama, už jsem ji neviděla skoro rok ani na vánoce. Strašně se mi po ní stýská, vím, že jsem ji ublížila, ale bylo to v afektu a ona mi to už asi nikdy neodpustí. Přitom sama ví,jaké to je smutné pro dceru i dítě být bez maminky a babičky. Když byla mladá, odešla z domova s mým tatínkem, narodila se jim moje sestra a 2 roky s ní nemluvila.
Je to jako když mám nůž v srdci, pořád se mi stýská a jenom si přeji, aby mi odpustila. Mobil mi nebere a připadá mi, že o nás vůbec nestojí. Nejhorší je, že Lucinka se chytá na ulici každé starší paní, sousedku si prohlíží jak svatý obrázek a já vidím, jak moc nám oboum maminko chybíš. Táta se už nikdy nevrátí. Vzpomínám si, jak jsem mamce volala, že táta zemřel a že už mi asi vždycky bude smutno a ona mi slíbila, že nebude, protože mám Lucinku, muže a ji. Ale jsme sami a sami a sami...