Milenka je už Doma

Ale na úvod kousek z našeho vlastního rodinného deníku, když bylo Milence 6 měsíců.

Mojí holčičce je už půl roku. Je krásná, zdravoučká, plná života. Jsem tak požehnaná žena, mám plný dům dětí a tohle poslední je opravdový zázrak, ostatně jako všichni její bratři:-))) Dívám se na ni a raduji se ze všeho, co jí mohu dát. Láska je radost z dávání. Uplynul týden a Milenka se plazí už úplně všude. Prozkoumává podlahu v obýváku, v kuchyni už otevírá nejnižší šuplík.Nechce být ani chvíli sama, jak mě ztratí z dohledu, spustí řev. Pořád se ráda nosí v šátku, hlavně když máma pobíhá po domě nebo venku. To je pořád na co koukat.

V létě 2006 už nebyla miminko nosící se v šátku, ale roztomilé batolátko, které nás rozesmávalo svým "tolo, tolo, mýnstý…..bááác". Běhala po záhradě s malým umělohmotným kolečkem a napodobovala moji starostlivost o záhonky tím, že vytrvale šlapala po kytkách. Co jí ale zůstalo, bylo tulení se k mámě a obliba v mazlení. Bylo to šťastné léto. Tak šťastni už tady na světě asi nikdy nebudeme. V září nejstarší syn prodělal pásový opar, my ostatní jsme to přestáli bez viditelné újmy, to jsem ještě netušila, jak fatální následky to bude mít.

Příspěvek do diskuse ze 13.11. U nás se strhla lavina, v pátek ráno malá začala plakat, tak se jdu na ni podívat a ona se nemůže zvednout, plačíc nakonec ke mně přilezla po čtyřech, pokoušela jsem se ji postavit, ale nechtěla, klátila se i v sedě, byla nějaká zmatená, dostala jsem strach, že třeba upadla, když jsem u ní nebyla a že má otřes mozku nebo i něco horšího a když k tomu začala zvracet, jeli jsme s ní k dr., poslal nás na nějaká vyšetření a nakonec na pozorování do nemocnice, ale nakonec ani neurolog na ní nic nenašel a v nemocnici už byla vcelku v pohodě. Druhý den nás pustili domů. Malou ještě sleduji, máme v rodině epilepsii, ale snad to byl i u ní nakonec ten bacil.

Příspěvek do diskuse z 19.11.

Ach holky, naší Milence je už zase hrozně špatně, poznám na ní, že jí moc bolí hlavička, kdo zná silné bolesti hlavy, pozná na druhém, když ho bolí hlava. Je to to samé jako minulý týden, chodí vrávoravě, naráží do nábytku, je dezorientovaná a chce spát, ale ta bolest jí to nedovolí, takže vždy na chvíli trochu usne a za chvilinku se zase s pláčem budí. Ona má snad migrény nebo co, i když jsem o tom u takto malých dětí nikdy neslyšela, opravdu trpí a to je hrozné ani nemluvě o tom strachu, jestli to není způsobeno něčím horším. V nemocnici jí dělali základní laboratoř a tam je vše v pořádku, tak ani nevím, jestli s ní jít k dr., tam si někdy připadám jako přecitlivělá matka, co se příliš bojí, ale já taková nejsem, jenže kde je hranice mezi opodstatněnými obavami a přecitlivělostí?

Důvěřuji Pánu, že ví, co je pro nás nejlepší, jen bych si přála, aby nám daroval už konec tohoto období nemocí a nejistoty a přišlo zklidnění a odpočinek, ale ať se děje vůle Boží, pokud to má být jinak, doufám, že mi Pán dá sílu to všechno unést.Vím, že je mnoho těch, kteří řeší ještě o moc těžší věci, ale znáte to, pro člověka má právě ten jeho problém největší váhu.:-(

Příspěvek do diskuse z 20.11.

Do rána to malou přešlo, už v noci jí bylo lépe, ale musela jsem ji dát paralen, po něm se jí ulevilo.

Před chvílí jsem přišly od dr., samozřejmě se tvářil nedůvěřivě, jak jsem mohla poznat, že jí bolela hlava, ale tím jsem si fakt jistá, bylo to na ní opravdu vidět. Takže nás poslal na EEG k dětskému neurologovi, tak uvidíme. Děkuji za modlitby.

Příspěvek do diskuse z 23.11. Máme stále trápení, předevčírem v noci měla malá zase několikahodinový záchvat bolesti hlavy a také zvracela. Podle mně je nepochybné, že ji bolí hlava, tolik chtěla spát, vždy na minutku odpadla a zase znovu se rozplakala a pořád si sahá na čelíčko a hlavičkou někam hází, nakonec jsem ji dala paralen a teprve potom se zklidnila. Během 14 dní to měla 4x.

Když má ten záchvat, motá se, naráží do nábytku nebo úplně odmítá chodit, je taková zmatená. I mimo ty záchvaty má občas velmi nejistou chůzi, chodí jakoby se to naučila včera, nejistě, zeširoka.

A dnes další rána. Milenka najednou začala silně šilhat, panenky měla úplně ve vnitřních koutcích, nedokázala vzít nic ze stolu, měla několik pokusů vedle než se jí podařilo něco vzít. V chůzi byla zase strašně nejistá, to šilhání trvalo asi 2 hodiny.

Jsem z toho úplně vyřízená, nevím, co jí může být, tohle už na ošklivou chřipku nevypadá. Chtěla bych, aby ji co nejdříve pořádně vyšetřili, ale na vše jsou takové dlouhé objednací doby, k dětské neuroložce a na EEG jsme objednané až v půlce prosince. Nejradši bych jí vzala a odvezla do fakultky v Plzni na dětskou neurologii, třeba by nás přijali a všechna ta vyšetření udělali, ale nevím, je to daleko a bojím se, že řeknou, že to není tak akutní, i když mně už se to zdá akutní až dost. Co myslíte, co mám dělat?

Samozřejmě jsem strachy bez sebe, aby neměla nějaký mozkový nádor nebo epilepsii, ale strach má velké oči, snad to nebude tak zlé, Pane Bože prosím tě, prosím tě, prosím tě!!!

Tento den jsme skutečně nakonec odvezli malou do Plzně, kde ji hospitalizovali na dětské neurologii. Během 4 dnů se její stav tak zhoršil, že bylo nutné ji přeložit na JIP. Problém byl v tom, že mně nechtěli nechat s ní, návštěva 15 minut a dost. Milenka ještě nikdy do té doby nebyla sama bez někoho blízkého. Odjela jsem domů na jeden den a dvě noci, tenkrát jsem si myslela, že nejhorší v mém životě, ale přišly ještě horší.

Příspěvek do diskuse z 27.11. Ahoj věřilky, moc vám všem děkuji za modlitby a zájem, hodně mně pomáhá a myslím to zcela upřímně. Bohužel zatím nemám žádné potěšující zprávy, připadám si jak v hrozném snu, když jsem se byla ještě naposled podívat na malou, bylo to strašné, naříkala, volala mně, ale nedokázala jsem ji utěšit, asi měla velké bolesti, říkali, že jí něco píchnou na utišení, tak snad už tolik netrpí. Zatím stále neví, co to je, ani ten zánět není zatím zcela potvrzený, prý jí budou znovu dělat mag. rezonanci, prý jestli tam přece jen není nějaký nádor, který před tím neviděli, také ji znovu budou zítra dělat tu lumbálku, prý pro kontrolu, jestli se stav nezměnil. Také nám říkali, že ten stav se mohl vyvíjet již dlouhou dobu, prý je malá opožděná, že začala chodit až v 15 měsících a že zatím spojuje maximálně dvě slova apod. Jako když ji vidí teď, tak se nedivím, že jim připadá opožděná, není schopna na ně vůbec reagovat, jen pláče a křičí dobý dobý a mami mami, dobrý říká proto, aby ji už nechali, že už je to dobrý. Ach holky, je mi tak těžko, kdesi hluboko v srdci zůstává víra a naděje, Pána se rozhodně držím, ale momentálně nejsem schopna nemít strach a být klidná a netrápit se, moc se trápím.

Příspěvek do diskuse z 28.11.

Ahoj, čtu si vaše příspěvky a jsem za vás moc vděčná.Včera jsem samozřejmě nemohla usnout a tak jsem vedla vážný rozhovor s Pánem a nebyl zrovna bez výčitek a vylévání strachu a úzkosti, prosila jsem, aby mi to nedělal, aby mi malou nechal a uzdravil, ale cítila jsem, že bych měla dodat "ne má, ale tvá vůle se staň", ale prostě jsem to nedokázala upřímně říct, nakonec jsme skončili aspoň s tím, že věřím, že ji Pán má v rukou a že Jeho záměry s ní jsou dobré. Přicházejí mi myšlenky na Marii matku Ježíšovu, jsem si jistá, že ona mi teď opravdu velmi rozumí, kéž bych měla její víru až do konce.

Nemůžu to vyhnat z hlavy ani na chvíli, potřebuji to někomu říkat, abych se nezbláznila, tak to píšu vám.

Nevím, co bylo správné udělat, mám strach, že mi malá podvědomě nikdy neodpustí, že jsem ji tam nechala uprostřed cizích lidí, kteří jí jen ubližují, ona samozřejmě není schopná pochopit, že se jí snaží pomoc. Na druhé straně mi šlo hlavou, že zdraví a život mojí holčičky je v rukou těch lidí a že v péči o ní mohou být ovlivněni aspoň podvědomě tím, že tohle je dítě těch potížistů, kteří se tady pořád něčeho domáhali, nevím, ta sestra co tam byla mi nepřišla laskavá a soucitná, to už tak nějak vycítíte, já vím, že na takovém pracovišti musí být trochu otrlejší, ale stejně, chtěla bych, aby byla co nejjemnější a nejlaskavější, aby jí na mojí holčičce aspoň trochu záleželo, ale to bych chtěla asi moc, už aby ji odtud pustili, až ji přeřadí na oddělení, budu moc být zase s ní, aspoň mi to slíbili.

Ještě jsem chtěla dodat, že mně to přišlo také mimo tvrdit, že malá je opožděná, jiná lékařka mi předtím říkala, že chození v 15 m je ještě stále v normě a to mluvení, no určitě jsou děti, které mluví víc a lépe, ale i méně a hůř a přitom až jim bude 6 let, tak už se ani nepozná, které začalo mluvit dřív a které později. A nepřijde mi případné to spojovat s dnešním stavem Milenky, vždyť ona teď nedokáže ani sedět jako malé miminko a předtím běhala po zahrádce jako fík, na procházky jsme chodily bez kočárku, v knížce pojmenovala skoro všechna zvířátka a v podstatě dělala i kratičké věty jako "babi jede" nebo "zajícek hají chrr pší, chrr pší" apod.

Tak jsme tam volali, pořád nevíme nic určitého, ale že by příčinou byl zánět se zdá čím dál tím víc nepravděpodobné, v novém náběru mozkomíšního moku sice bylo více jakýchsi buněčných částí, ale zase ne tak, aby to bylo jednoznačné. Zato prý znovu prohlíželi tu magnet. rezonanci a nějaké změny prý jsou patrné na míše v oblasti krční páteře, neřekli to naplno, ale naznačili, že by mohlo jít o nádor, který tlačí na mozeček a tím způsobuje všechny ty potíže, které se u Milenky projevují. Ovšem další mag. rez. budou dělat do deseti dnů, to je strašně dlouhá doba!, jestli malá bude muset zůstat na jip po celou tu dobu, neví, ale i ta dr. přiznala, že vidí, že strašně potřebuje maminku. Ještě ji zavedli centrální katetr, protože si to z těch nožiček a ručiček strhává, nic nejí ani nepije, vše dostává jen nitrožilně. Zase jsme dostali drobnou výtku, že je malá hrozně hubená a slabá, ale ona takhle zhubla během pár posledních dnů, co má tohle trápení.

Dochází mi psychické síly, zase nejistota a takové strašné podezření

Jak zoufalé pro Milenku byly ty dvě noci a jeden nekonečný den jsme poznali, když jsme za ní přijeli s manželem a slyšeli jsme ji zdálky plakat, sestra řekla, že pokud únavou nebo vlivem léků neusne, pláče tak stále. Celou dobu odmítala jídlo i pití, zavedli jí centrální katetr. Jakmile nás uviděla, projevila i přes svou slabost nadšenou radost, dokonce se najedla a napila. Poprvé během našeho 19 letého manželství jsem viděla Petra tak moc plakat, když ji tam viděl. Snažili jsme se přesvědčit personál, že mě malá potřebuje, ale byli neoblomní. Nakonec jsme pod různými záminkami protahovali návštěvu tak dlouho, až nás přeložili na standardní oddělení, že už malá vypadá lépe. Byly jsme spolu ještě 14 dní v Plzni, po určitou dobu se zdálo, že se to nehorší. Absolvovala dvě další lumbální punkce, ale stále nebylo jasné, co vlastně zánět v mozku způsobuje. Léčba probíhala víceméně na slepo. Chodit už malá nikdy nezačala, jen sedět, ale v sedu se zoufale třásla. Přesto si moc ráda malovala. Aspoň jsem mohla být s ní, krmit a povídat, ale nejvíc chovat, vždy si opřela hlavičku takovým zvláštním bezvládným způsobem, (myslím, že měla nepříjemné závratě a často se jí zvedal žaludek) a já jsem jí zpívala Tichou noc (však víte, bylo před Vánoci),zpívala jsem o Boží lásce, která jediná bdí, a malá vždy krásně usnula. V noci se hodně budila, musela spát se mnou v posteli a pořád kontrolovala, jestli jsem s ní, ještě nyní mi v uších zní její " mami, pití, pití", vypila litr tekutin za noc.

Vzhledem k tomu, že v náběrech moku nebyly 3x po sobě prokázány protilátky proti herpes virům, byl jí vysazen lék herpesin, již druhý den po té jsem na malé pozorovala zhoršení, byla to ale sobota a sloužící lékař nechtěl do léčby zasahovat a tak se čekalo až na pondělí. Jenže už v neděli večer dostala malá epileptické záchvaty trochu netypické, protože byla při vědomí, neobratně komunikovala, ale oči se jí rozjížděly každé jinam nebo naopak několik dlouhých minut hleděla do jedné strany a nemohla je odvrátit. Při tom obvykle úzkostně kňourala, nevěděla, co se to s ní děje.V pondělí jsem to vše nahlásila při vizitě, ovšem trvalo ještě celé dva dny než se rozhodlo o další akci a tou byl převoz do Motola.

V Motole byla opět na JIP, tam je ale možné, aby přes den byly matky s dětmi, jen na noc jsem musela na ubytovnu. Jenže právě první noc ukázala, že to bude problém, neboť ji malá celou proplakala. Druhou noc mi sestra tajně dala večer k postýlce křeslo a tak jsem strávila noc na křesle s malou v náručí. Bylo to silně nepohodlné, ale díky Bohu za tuto možnost, vždyť mi Milenka za 4 dny zemřela. V Praze ji hned vrátili ta virostatika, ale už bylo pozdě. Nastala nejhorší noční můra mého života. Sledovala jsem, jak Milenka umírá a nemohla jsem nic dělat, pořád jsem nesmyslně doufala, že to snad ještě není tak zlé, ten poslední den, kdy jsem ještě mohla být s ní na JIP a kdy se mi před očima kroutila v křečích, jsem ji ani nemohla pochovat, protože ji dělali lumbální punkci a to se pak nesmí chovat, musí ležet na rovném. Nastal u ní epileptický status. Celý den jsem nad ní zoufale stála, telefonovala domů a kamarádkám, abych se nezbláznila. Pořád jsem čekala, kdy se z těch záchvatů probere a já jí budu moc dát aspoň napít, ale už se neprobrala, večer řekli, že ztrácí vědomí a musí na ARO.Tam už mně s ní nepustili, zaváděli jí sondu na měření nitrolebečního tlaku a silně ji utlumili sedativy, aby zvládli ten status. Řekli, že se mám přijít podívat druhý den ráno. Milenka tam ležela s oholenou hlavičkou, spoustou nejrůznějších hadiček z těla, vypadala klidně, šeptala jsem jí, že ji miluji, že se uzdraví, že je Pán Bůh s ní. Pak jsem šla čekat na manžela, který měl po obědě přijet. Díky dvěma přítelkyním, které mě přišly navštívit a zůstaly se mnou až do jeho příjezdu, jsem to zvládala. Horší bylo, když nám lékař na ARU oznámil, že Milenka je v hlubokém bezvědomí a situace je víc než vážná. Byla jsem tak zničená úzkostí a vysílením, že jsem se nedovedla rozhodnout, zda mám zůstat nebo odjet. Manžel mě nakonec odvezl domů. Ještě večer jsem volala na ARO a přišla další hrozná zpráva, zanícený mozek začal otékat a tlak v hlavičce je silně nad normu.

V neděli ráno, když jsem se probouzela, jsem měla pocit, jakoby ke mně mluvila Milenka, říkala: "Mami, já jsem tady." Odpověděla jsem jí: " Vrať se holčičko, ať se můžeš uzdravit." Ale odpověď zněla: " Mami, to tělo už se nedá používat." Nevím, co to bylo, ale věřím, že se Milenka přišla rozloučit. Když jsem dopoledne volala na ARO, lékař mi oznámil, že u Milenky nastala smrt mozku. Moje holčička zemřela, myslela jsem, že se zadusím, všechno se ve mně svíralo, ta bolest byla a stále je nesnesitelná.

Další vyprávění už může být dokončeno z mých příspěvků věřilkám, které jsem napsala po Milenčině smrti.

Ani nevím, kde začít. Ráda bych vám popsala aspoň část toho, co jsem v poslední době zažila a přijala. Asi si vzpomenete, jak jsem po smrti Milenky psala, že necítím Boží blízkost, že prosím o útěchu, ale ta nepřichází, jakoby Pán ještě pokračoval v té těžké zkoušce, která na mě přišla. Dá se říct, že jsem se cítila spíš stále hůř, osamělá, uzavřená v trýznivé bolesti, že jsem o Milenku přišla, že i když vím, že je v nebi, zdála se mi daleká a nedostupná, v podstatě jakoby už nebyla. Nenacházela jsem žádnou útěchu ve vědomí, že je v nebi.

Ještě toto pondělí jsem to tak cítila, ale v úterý dopoledne nastala změna. Pán se mě dotkl a promluvil k mému srdci, že Milenka došla Domů, do toho pravého domova, o kterém sníme, který je naším cílem, ke kterému se usilujeme dostat, do toho domova, ke kterému jsem se i já tolikrát s nadějí upínala a doufala, že v něm aspoň z části už nyní přebývám. Tolikrát jsem v minulosti prosila, abych více hleděla k tomu, co je nahoře na nebi, než k tomu, co je dole na zemi. A nyní mi Pán ukázal, že jsem obdržela velikou milost, kvůli které však, abych ji vůbec dokázala přijmout, musím procházet touto velikou bolestí, neboť bolest proměňuje. Tou milostí je skutečnost, že část mého srdce je nyní už opravdu v nebi, protože je tam moje milované dítě, můj poklad, jak říká Pán Ježíš, kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce.

Věřilky, pláču, znovu se mi vše vrací, připadám si, jakoby mi kdosi odstřihl život, jako bych se najednou ocitla v životě někoho jiného. Milenka byla tak součástí mého života, pořád ještě je tak těžké přijmout, že tu není. I v té nemocnici byla jsem pro ní, žila jsem pro to, abych byla s ní, aby nebyla sama, abych se o ní postarala, všechno jsem přizpůsobila tomu boji o ní. A pak to tak rychle skončilo, bylo to jak hrozný sen, pořád horší a horší zprávy až k té nejhorší. A konec, prostě konec, poslední objetí chladného tělíčka a pak už jen za sklem sledovat, jak ji celou i s hlavičkou balí do prostěradla a odejít, nechat ji tam jen tak ležet. Brzy už nám přijde urnička s popelem. Toužím po tom, něco od vás slyšet, jakoby ta slova mohla nějak zmírnit bolest, ale také dobře vím, že už není co, že už bylo snad všechno řečeno. Píšu o tom proto, že si tak aspoň trochu svojí holčičku zpřítomňuji, protože i když věřím, že je v nebi, nemám s ní nyní žádný kontakt, žádný ani letmý dotyk, jen ty vzpomínky, jen ty fotky, přesto, že jsou bolestné, prohlížím si nejvíc ty z nemocnice, tak si ji pamatuji nejlépe, taková byla, když mně opouštěla. Manžel je podrážděný a zlobí se na mě, myslím, že vycítil tu mojí neschopnost dávat lásku, říká, že má pocit, že jsem někde daleko, jakoby nás něco strašně rozdělovalo, rozděluje nás bolest. Dřív jsem si myslela, že společná bolest může vztah posílit, ale není to pravda, bolest rozděluje. Někdy se na Petra dívám, že on má pocit, jako bych mu něco vyčítala. Ale já jen zcela nesmyslně toužím po tom, aby něco udělal, aby mi nebylo tak strašně, ale při tom nedokážu nic takového přijmout, jedině návrat Milenky, to jediné by pomohlo, ale to on mi dát nemůže. Chci Bohu důvěřovat, ale někdy nemám sílu žít. Rozumíte, já se už na Boha nezlobím, neptám se proč, věřím, že On to ví nejlépe, ale prostě nemám sílu žít dál. To, co napíšu, bude znít hrozně, ale pro mně není to, že mám další děti, útěchou, spíš někdy až břemenem, protože vím, že kvůli nim tady musím zůstat a musím fungovat, ale ta síla k žití mi někdy chybí, nejraději bych odešla za Milenkou. Zlobím se na sebe za své sobectví, podstatě vím, že i Petr má pravdu, ale nedokážu s tím nic dělat, nechci být silná, už ne, jakoby mně opustil ten zdroj uvnitř, ze kterého jsem dřív čerpala. Bůh mi poskytl útěchu, ale potřebuji, aby mně znovu naplnil. Můj další život je pro mně zatím něco, z čeho se mi dělá špatně. I ten nápad s miminkem mi Petr zavrhl, ale asi má pravdu, upínám se k tomu, jako k jediné naději na štěstí, ale možná to ani není moje cesta. Nechce se mi dál žít, nebojte se, nechci páchat sebevraždu, jen se zatím odvracím od všeho, co mně čeká bez Milenky.

Jedna kamarádka katolička řekla, že v den Milenčina pohřbu se slavil svátek prvních mučedníků, těch betlémských dětí, zabitých Herodem. Že jsou považovány za mučedníky i přesto, že si svůj úděl nevybraly a že svůj život položily za Pána nevědomě. Přemýšlela jsem nad tím a Věřím, že jsem od Boha přijala něco, co mi pomáhá se vyrovnat s tím trápením, které Milenka musela v posledních dnech svého života prožít. Ukázal mi, že i takto malé děti mohou nést velmi těžký kříž a svým utrpením doplňovat to, co zbývá do míry utrpení Kristových.(Ko 1,24)

Pán mi řekl, že Milenka ke konci svého života nesla těžký kříž a donesla ho až k Božímu trůnu, kde Bůh stírá slzy a trápení proměňuje v hojnou odměnu. Její trápení bylo i součástí mého vlastního kříže, kéž mi Bůh dá milost, abych i já své trápení dokázala obětovat pro něj.

Když se mi nyní připomene něco z těch těžkých věcí, které jsme spolu prožily, říkám si, to také bylo součástí našeho kříže, kterým jsme byly povolány následovat Krista a tato myšlenka mi přináší úlevu, protože věřím, že Bůh to nenechá bez odměny a Milenka už tuto odměnu obdržela. Co nyní píšu mi připomnělo, jak mě Pán někdy v létě vyučoval o následování Krista. Že to znamená zapřít sám sebe a opustit své byť i oprávněné nároky vůči ostatním. Teď si uvědomuji, že se u toho nezastavil a učil mě, že to znamená opustit i své nároky vůči Bohu. Ukazoval mi Krista v getsemanské zahradě a na kříži, jak do konce důvěřoval Otci, i když mu Otec bral všechno včetně života a své blízkosti. "Bože můj, proč si mě opustil, " volal Pán na kříži. A přesto nakonec odevzdal svého ducha do rukou Otcových. Vzpomínám si, jak jsem byla nadšená, že mi Bůh ukazuje takové hluboké věci a právě tehdy jsem zároveň dostala strach, že mě nejspíš Pán připravuje na něco moc těžkého. Následovat Krista tedy může znamenat také trpět, nést svůj kříž, snášet trápení, které jsme si nevybrali a přitom až do konce důvěřovat Bohu.

Chci vám napsat ještě jednu pro mně strašně silnou a důležitou věc. Jestli jste si poslechly ten pořad o smrti dítěte, tak musím říct, že skoro všechno, co Kája říkal, se mi líbilo, zvláště ta pasáž o tom, jak musel držet svého malého synka, když mu šili tvář. Jen s jednou věcí nemohu souhlasit, už jsem se s podobným názorem setkala i jinde. Kája říkal, že tyto zlé věci jako je smrt dítěte jsou spíše nespravedlnosti života než Boží zásahy. Ani já netvrdím, že to Milence Pán způsobil, ale jsem přesvědčená, že nelze jedním dechem mluvit o Boží všemohoucnosti a vševědoucnosti a přitom říkat, že to jsou jen nespravedlnosti života. Pán mohl přece zabránit tomu, aby se malá vůbec nakazila a nebo ji mohl uzdravit nebo třeba i vzkřísit, tu moc přece má, ale neudělal to. Věděl o tom, než to vůbec začalo, ale nezasáhl, jen mně na to tolik připravoval.Musím říct, že to vnímám jako velikou milost, měla jsem díky tomu zodpovězené otázky, které se potom nutně vynořují a jen díky tomu jsem, i když se jinak cítím hrozně, neprožila aspoň zatím žádnou krizi víry.

Proč to neudělal, proč nezasáhl? Před pár dny jsem dostala odpověď. Nedávno mi bylo hrozně těžko, zoufale jsem plakala a najednou jsem úplně fyzicky cítila, jak Bůh drží mou ztrápenou hlavu ve svých dlaních a také pláče a moc trpí. Připomněl mi mé pocity viny, o kterých jsem vám psala, že jsem možná mohla zabránit, aby se Milenka nakazila a říkal mi, že ho strašně bolí, když mně vidí takto ztrápenou a nešťastnou a přitom tomu On mohl opravdu zabránit, aby se malá vůbec nakazila a nebo ji mohl uzdravit, ale neudělal to, díval se na naše trápení a nesl nás a trpěl s námi, ale nezasáhl, protože někde pro mně příliš daleko, kam zatím nedohlédnu, je veliké dobro, nádherná odměna, která vzejde z našeho trápení a kterou na rozdíl od nás Pán Bůh vidí. To dobro, které z toho pro nás vzejde, bude větší než to trápení, které nyní musíme prožívat, možná bychom ho bez této těžké zkoušky ani nebyli schopni přijmout. Pánu je strašně smutno z mého smutku, mohl tomu zabránit, ale jako Kája psal, že musel držet toho malého, když mu způsobovali velkou bolest při šití roztržené tváře a ani mu nemohl vysvětlit, proč ho nechává takto trpět, protože malý by to nebyl schopný pochopit, jen ho držel a trpěl s ním, tak stejně držel Pán Bůh mně a Milenku a nemohl, stále nemůže mi vysvětlit proč, zatím bych nebyla schopná to pochopit, a tak se trápí a trpí se mnou pro to, co má z toho trápení vzejít.

A tak zbývá věřit Bohu jako Maria, když viděla Ježíše na kříži trpět,( také jsem se dívala, jak se moje holčička svíjí v křečích), když držela jeho mrtvé tělo v náručí,( také jsem svírala v náručí studené mrtvé tělo svojí holčičky), tehdy Maria ještě nic nevěděla o slavném vzkříšení, musela jen věřit Bohu až do konce. Ani my ještě nevidíme to dobro, které přijde, zatím pořád pláčeme u zavřeného hrobu a v srdci máme zoufalství, ale já chci věřit, že Bůh je dobrý i přesto, co se mi stalo, i přesto že to nyní vypadá tak nesmyslně, Bůh tomu dá smysl.

Na závěr už jen napíšu, že bolest zůstává, je pořád hrozná, ale Bůh pomalu vlévá naději, že Milenka je už Doma a dotýká se nejen nebe, dotýká se Boha. I já jsem se dotkla Boha, jsou chvíle, jakoby se v mém srdci otevřelo nebe a nedokážu to popsat, ale jako bych se směla dotknout Boha.Je to tak silné, opravdu jsem cítila, že tohle je Domov. Nějak jsem cítila, že tam jsou všechny odpovědi, tam je smysl a cíl. Začínám chápat, že kdyby nebylo té bolesti, tak bych tohle nedokázala prožít, musím říct, že mně Pán nyní navštěvuje naprosto zvláštním způsobem. Ale také musím přiznat, že kdybych měla možnost volby, chtěla bych, aby se to nestalo a Milenka byla se mnou zdravá. Možná pro nevěřící je to trochu silná káva a předtím bych si tohle nikdy netroufla napsat, ale má bolest je tak silná a mé prožitky tak opravdové, že nyní jsem napsala vše tak, jak to prožívám a cítím.