Nevychovanec? Aspík!

Má totiž diagnózu Aspergerův syndrom, a jak jsem se dozvěděla, je tato porucha v populaci relativně častá, a přitom jen zřídka diagnostikovaná. Přitom při včasné nápravě (přesněji řečeno při zavčas zavedeném správném přístupu) má dobrou prognózu a člověk se s ní může naučit docela dobře žít.

Aspergerův syndrom patří mezi poruchy autistického spektra. Nesmíte si ovšem hned představovat Rainmana nebo někoho podobného - ten by asi těžko zůstal nediagnostikován. AS se od klasického (kannerovského) autismu totiž liší v jedné podstatné "maličkosti" - není při něm postižen intelekt, právě naopak, "aspíci" často bývají i nadprůměrně inteligentní. Jejich problém spočívá v tom, že je u nich ztíženo porozumění nejrůznějším sociálním situacím. Zůstávají nerozpoznáni - v lepším případě dostanou diagnózu LMD (lehká mozková dysfunkce), v horším "chytrej fracek".

Pokud by někdo z vás v článku "poznal" své dítě, doporučuji zkusit zjistit více na stránkách APLA (Asociace pro pomoc lidem s autismem). Pokud by se vám stále zdálo, že "je to ono", otravujte a otravujte, až najdete někoho, kdo se vaším podezřením bude vážně zabývat, i když to asi bude těžké. Zatímco LMD se časem zlepšuje, AS při nevhodném přístupu se zhoršuje až do puberty, když už s "aspíkem" přestane být k vydržení (pokud už k tomu nedošlo dřív). Diagnóza je základ a stojí za to si v této věci udělat jasno.

Lidé s AS bývají "tak trochu jiní". Asi znáte - přinejmenším z literatury, ale možná i ze svého okolí - různé chytré podivíny. Pravděpodobně to budou "aspíci", prý i mnozí slavní byli, např. Einstein (i když tomu se přisuzuje kde co, také LMD, dyslexie, dyskalkulie…). To je právě i důvod, proč často okolí nechápe, že dotyčný skutečně má nějaký problém: "Když je tak chytrý, že umí…, tak by taky měl vědět, že nesmí…" - doplňte dle vlastního uvážení. Jenže on to většinou buď opravdu neví, nebo ví, ale neumí v praxi použít. Ví, že nemá nikoho mlátit, ale nepochopí některou situaci, do které se dostane (zpravidla to bude nějaká "mezilidská" záležitost, něco, v čem se musí přizpůsobit okolí, a on neví jak a proč - a čím víc lidí, tím hůř pro něho), zpanikaří, "přeskočí mu" a někoho praští. Sama tento problém mám taky a vím, jak je těžké nezačít běsnit, když něčemu nerozumím a pociťuji tak strašlivou bezmoc a vztek…

My jsme s výchovou několik let v podstatě problémy neměli - jistě, věděli jsme, že Vítek je "jiný", ale spíš nám to imponovalo, líbilo se nám, že je osobnost. Záchvaty vzteku a podobné "úlety" jsme se naučili zvládat a celkem nic nám nechybělo. Dokonce i ve školkách to docela šlo - kromě přechodných potíží na začátku (ve třech letech) žádné větší problémy nebyly. Do pedagogicko-psychologické poradny (PPP) jsme vlastně šli, aniž se něco hrozného dělo - jenom proto, že jsme si čím dál tím víc uvědomovali, že takhle hladce to všechno jde hlavně proto, že máme obrovské štěstí na učitelky, ne proto, že by Vítek byl bezproblémové dítě. Chtěli jsme se poradit, jak mu pomoct, aby se naučil žít sám se sebou tak, aby nebyl tolik závislý na přístupu okolí. Rozhodně jsme si tenkrát (v jeho pěti letech) nemysleli, že nastane doba (a to brzy), kdy dobrá vůle, kreativita a úsilí ke zvládnutí potíží stačit nebudou.

O odklad školní docházky jsme nežádali, Vítek od čtyř let umí číst, počítá, má spoustu vědomostí - ve školce už neměl co dělat, navíc si paní doktorka v PPP myslela (asi celkem správně), že za rok by nedošlo k žádné výrazné změně. Takže jsme pro něho našli školu, kde pracují podle programu "Začít spolu", loni mu bylo šest, takže je v první třídě. Dobrá vůle je i nadále - máme to štěstí, že až na malé výjimky jsme se nesetkali s nepochopením a neochotou ze strany učitelů, s jakými má mnoho rodičů "aspíků" své nemilé zkušenosti. Paní učitelka ve škole, druhá v družině, paní ředitelka - všichni se mohou přerazit, aby mu pomohli novou situaci zvládat, ale i přes to se stává, že mu "přeskočí" a začne se chovat agresivně - tluče děti, strká do nich (např. po cestě do plavání kolem frekventované silnice to musí být pro paní učitelku skutečně téměř nezvládnutelná situace), nadává, dokonce i mlátil paní učitelku knihou a "vyhrožoval" jí, že ji s ní "zpracuje" zase, když mu bude říkat, aby nekřičel... Považuju za zázrak, že i přes to přese všechno ho i učitelky i děti mají rády a stále se snaží pomáhat, neodsuzují ho. Teď paní ředitelka shání osobního asistenta, snad to pomůže.

Další "komplikací" je jeho nadání - musím říct, že i po této stránce máme se školou veliké štěstí. Problémem nadaných dětí bývá, že se ve škole nudí, a pak zpravidla zlobí. Tím spíš takový nadaný "aspík", pro toho je ještě větším problémem frustraci zvládnout a je ještě méně schopen pochopit, proč by měl sedět, koukat do zdi a čekat na ostatní, nebo se "učit" věci, které už dávno umí. Pro Vítka (i jiné nadané děti) zde existuje "jednoduché" řešení - prostě postupuje rychleji. Nemusí číst "Ema má mísu" (mimochodem, nic tak stupidního nečtou ani ostatní děti, paní učitelce se podařilo vybrat docela pěkné čítanky, v nichž jsou pohádky - jednoduchá slůvka od začátku písmem, místo ostatních jsou obrázky, a postupně se poměr mění ve prospěch textu), může si vytáhnout z knihovny encyklopedii, a ani mu nehrozí poznámka, jíž se "honosí" z první třídy manžel - "V hodině čtení si čte pod lavicí!" :-). Nemusí sčítat 1+1, vzal to od půlky učebnice pro první třídu a teď vesele počítá v sešitě pro druháky. A tak dále, koneckonců, jeden z docela dobrých způsobů, jak ho uklidnit, je dát mu nějakou práci, čehož tady celkem rozumně využívají.

Vychováváme ho prý dobře (tvrdí odborníci), což mě samozřejmě těší. Trošku nevýhoda je, že už nám nemohou poradit nic moc nového, co bychom ještě mohli zkusit. Nikdy jsme ho netrestali podle klasického modelu - ty provedeš něco, co nesmíš (např. budeš kopat do skříní), tak já ti na oplátku taky provedu něco, co se ti nebude líbit (např. ti nasekám, seberu ti oblíbenou knížku, zakážu poslouchat CD...). To nám připadalo spíš jako msta než jako výchova. Snažili jsme se spíš "dělat opatření", která nežádoucímu chování zabrání - kopeš do skříní => odnesu (nebo pošlu) tě z pokoje pryč. Budeš-li kopat do čehokoli i na novém místě => chytím tě do náruče a budu tě držet tak dlouho, dokud to nepřejde. Fungovalo to, dokonce bych řekla, že velmi dobře. Ačkoli nás to asi stálo více úsilí, než jiné rodiče, choval se v podstatě stejně dobře, jako jiné (normální) děti, v něčem snad i lépe. A fungovalo to dokonce i ve školce. Když jezdíme v létě na dovolenou, máme zadostiučinění, že si ho tam všichni chválí - jediné dítě, které nezapomene poděkovat, poprosit, pozdravit, každý ví, že když něco dělá špatně, smí ho napomenout (tedy že nám to nebude vadit), že když se vzteká, mají ho prostě nechat být - a za žádnou cenu mu nevyhovět, dokud slušně nepožádá. Takže si myslím, že ta výchova snad k něčemu byla a že možná ani nebyla úplně špatná.

Jenže - najednou jsou problémy i přes všechnu naši snahu. Paní učitelka nemá tu možnost, kterou máme my, jako rodiče, věnovat třeba čtvrt hodiny tomu, aby ho držela, dokud se nevyběsní a nepřestane se snažit dělat něco, co nesmí. Nezbývá jí, než nějakým způsobem uhnout - zpravidla ho pošle do kabinetu a dá mu tam nějakou práci. Tím zachrání výuku i ostatní děti, ale bojím se, že ho tím mate - znamená to totiž, že najednou se NĚKDY to nevhodné chování vyplácí (samostatná práce v kabinetu je pro něho spíš odměna než cokoli jiného). Ale NĚKDY ne - jednak ho vždycky do kabinetu poslat nemůže, jednak se snaží ho radši neodměňovat za tyto "výbuchy", takže když se podaří vymyslet jiné řešení, využije ho. Bojím se, že je z toho zmatený, že tomu asi vůbec nerozumí (samozřejmě se mu to všichni snažíme vysvětlit, ale vždycky se to prostě nepovede), a že díky tomu to zkouší čím dál tím častěji. Doma ne, přisuzuji to tomu, že tady prostě ví, že neprorazí.

Takže já se teď ptám - jak ho vychovávat? Kde je změna, kde je chyba? Proč to ve školce šlo a ve škole to nejde? Jistě, je to náročnější situace, ale je to jenom tím? Ptala jsem se dokonce i jeho paní učitelky ze školky, ale ta říkala, že s ním opravdu žádné velké problémy nebyly, že mu neustupovali, že nebylo vždycky po jeho, ale že na něho neměli zvláštní triky - "Prostě jsem se s ním nehádala!", to je věta, kterou mě řeklo několik učitelek ze všech tří školek, které vystřídal. Jak to tedy dělaly, to přesně nevěděly - zkrátka si na sebe zvykli a šlo to. Ve škole mají tu nejlepší možnou vůli a jde to sice taky, ale o hodně hůř. Plácám se v tom a dumám nad tím dnem i nocí - agrese vůči "nevinným" mně hrozně vadí, myslím si, že je opravu velice nutné Vítka naučit (vychovat), aby své "těžké chvilky" zvládal nějak konstruktivněji. Ale jak na to? Vysvětlujeme a vysvětlujeme - tento postup je nám vlastní, a mám dojem, že i jemu - je to takový "malý profesor" (ostatně, sám Asperger, který AS popsal, nazýval své svěřence malými profesory). Ale co když se na to musí jinak, co když vysvětlování přece jenom není ta správná cesta? A co tedy je? A zvládli bychom to vůbec? To je tedy otázek!

Velkým problémem u "aspíků" bývá motivace - a když se podaří vymyslet, jak je "navnadit", bývá z poloviny vyhráno. Je sice dost věcí, které Vítkovi dělají radost, ale když mu je člověk slíbí za to, že něco zvládne, tak on zkrátka prohlásí, že se bez toho obejde, a nevypadá, že by se nějak snažil se jich dobrat. Původně jsem si myslela, že by to mohlo být tak, že on je sice šťastný, když např. hrajeme karty, ale když mu slíbím, že si je zahrajeme, pokud on se, co já vím, třeba rychle převleče, tak si to v tu chvíli, kdy nad těmi kartami nesedí a neprožívá to, nedovede představit, jak rád by byl, kdyby je hrál, takže ho to nemotivuje. Ale ono je to asi složitější - všimla jsem si totiž, že on v takové situaci řekne, že je mu to fuk, že žádné karty klidně hrát nemusí, nepokusí se převléct rychleji, ale PLÁČE. Takže mu to asi přece jenom dochází. Jediné vysvětlení, které mě napadá teď, je to, že než by riskoval, že to zkusí a neuspěje, tak to radši ani nezkusí. Ale nevím. Nepomohly by ani peníze, dostává kapesné a nejvíc ho baví, když počítáme, z jakých mincí se po přidání týdenní pětikoruny nová částka dá složit nejvýhodněji, nebo když na konci měsíce přidáváme úroky... to jsme si původně mysleli, že ho tím motivujeme, aby nerozhazoval. Teď je situace taková, že od září, co kapesné dostává, si ještě nekoupil vůbec nic a ani na nic konkrétního nešetří. A ne že by o nakupování nic nevěděl, občas ho posíláme do obchodu samotného na nákup. I ve škole si stěžují, že je těžké ho motivovat, teď docela funguje nový systém hodnocení, který vymyslela paní učitelka ve spolupráci s paní magistrou ze speciálně-pedagogického centra (SPC) - hodnotí se snad 11 položek (jednotlivých částí dne) a za každou může mít 0-1 bod (po čtvrtinách). Když bodů nasbírá alespoň 7, dostane řád. Paní učitelka mu je každý den vyrábí a lepí mu na ně obrázky a zatím to celkem funguje, takže teď všichni trneme, kdy to přestane být atraktivní a bude se zase muset vymýšlet něco nového. Nedávno si objednal, že chce mít hodnocení i doma, takže jsme mu ho zavedli (šalamounsky jsme do toho kromě chování k bráškovi, plnění úkolů a podobně zahrnuli i chování ve škole, protože doma s ním fakt máme problémů minimum), dostává morseovková písmenka a luští zprávu.

Taky se nám nedaří zjistit, proč tohle všechno vlastně dělá, co třeba spouští jeho afekty, co ho štve nebo vytáčí… Mám pocit, že svoje důvody říct nedovede, ne že by nechtěl. Nebo spíš se ani nepokusí, neví, proč by měl, aspoň tak mě to připadá. Když se ho ptám, proč dělá to nebo ono, odpovídá "nevím" ještě dřív, než dokončím otázku. A já v tom slyším spíš "nevím a nechci vědět" spíš než "vím, ale nepovím". Když ve škole nedostane řád, tak nikdy "neví", proč to bylo, "nepamatuje" si to. Ale stačí připomenout a hned ví, o co šlo, ale stejně se to s ním nedá moc probrat, řekne prostě, že to teda příště dělat nebude (zpravidla si u toho čte, a když mu ve čtení zabráníme, tak si evidentně myslí na "své věci"), ale stejně to udělá zase. Takže mám spíš dojem, že se tím nechce zabývat, že mu to přijde zbytečné - protože ono to skutečně zbytečné je, ničeho jsme tím zatím nedosáhli. Jakoby mu nebylo úplně jasné, že tím, že se o věcech bude mluvit, se taky dá ledacos vyřešit - když např. mu vytknu něco neprávem, tak se rozpláče a uteče, nenapadne ho říct, že to bylo jinak. Když mu něco vysvětluji a on tomu nerozumí, tak se rozpláče nebo rozčílí, ale neřekne, že to nechápe. Ale aspoň jsem ráda, že naše vysvětlování vhodného chování chápe a přijímá, i když se podle toho dost často nedovede řídit - např. viděl v trolejbuse kluka, který jel se svou starší sestrou a nedržel se. Ona mu řekla, že se má chytnout, a on na ni začal řvát a mlátit ji. Vítek tím byl velice překvapen a hned říkal, že se mu to nelíbí, že je to špatné... Když jsme ho upozornili, že je to přesně totéž, co on dělá ve škole (paní učitelka ho napomene a on zareaguje takhle), řekl něco jako: "no, to jo, no...", ale nevypadalo to, že by si to skutečně uvědomil, že by ho to trklo - asi mu podobnost těch situací vůbec nedošla. Ale já mám dojem, že on to "normálně" nedělá, on když reaguje tímto způsobem, tak to je jakoby úplně jiný člověk, jako doktor Jekyll a pan Hyde, úplně z toho běhá mráz po zádech, když to vidíte, jak se Vám před očima mění, vytřeští oči a vycení zuby...

U AS existuje dědičný vliv a řekla bych, že u nás se asi docela projevil. Já ve Vítkovi sama sebe vidím docela hodně - např. bytostně chápu vysvětlení paní magistry z SPC, že on když něčemu nerozumí (zpravidla nějaké sociální situaci), tak cítí bezmoc a to ho vytáčí. Mám úplně přesně tytéž pocity, moje maminka by mohla vyprávět, jak jsem se vztekala a plakala, když jsem nerozuměla třeba něčemu, co jsem se snažila naučit... I dneska, když mě někdo něco vysvětluje a já to nejpozději napodruhé nepochopím, tak úplně cítím, jak ve mně narůstá bezmezný vztek a začínám vidět rudě, ale už to umím korigovat aspoň do té míry, že dokážu říct: "Už mě to, prosím tě, nevysvětluj, akorát mě to štve a teď už to nepochopím, necháme to na jindy." Tohle bych Vítka ráda naučila, ale asi je na to ještě malý. A taky to není samospasitelné, protože se často stane, že vysvětlující má pocit, že už ví, jak mně to ozřejmit, a zkusí to ještě a ještě a ještě... a já už cítím, že to neposlouchám, že mně to hlava prostě nebere, že už jenom pěním a pěním... Je to sice výhoda, že Vítka chápu, ale zase to má háček - jeho jednání je pro mě někdy nepochopitelné, a pak jsem to já, kdo má co dělat, aby nebyl nebezpečný svému okolí. A těch věcí, ve kterých jsme si podobní, je víc, a zase v jiných se vidí manžel. S námi sice nebyly takové problémy jako s Vítkem (jako by každý z nás měl jenom půlku toho, co má Vítek), ale že bychom byli "normální" přizpůsobivé děti, to tedy ani náhodou. Když jsem tyto a podobné úvahy o AS tlumočila své nejlepší kamarádce, pravila: "No, to ses mě mohla zeptat, to víme všichni dávno, že nejste normální." :-).

Určitě je dobré vědět, že když se Vítek chová nevhodně, není to tím, že je zlý, ale že prostě má nějaký problém. Pomůže to i ve vztazích k ostatním lidem, spíš ho pak dokážou brát, i když taky ne všichni. Když jsme naší paní tchýni řekli, že má Vítek AS, tak nám (tedy vlastně jenom manželovi - moudré opatření, asi bych na ni byla nezdvořilá) sdělila, že nic takového nemá, že jenom špatně vychovaný, že mu dáváme moc volnosti. V čem, to nebyla schopná říct, asi jí vadí, že s ním jednáme jako s člověkem (např. když řekne, že nemá hlad, tak mu to věříme). A taky asi má ten zajímavý názor, že rodič by si měl "zjednat autoritu".

Připadá mně ale scestné podnikat něco čistě proto, aby dítě poznalo, "kdo je tady pánem", to mně zavání terorem. Je tedy pravda, že u nás se odehrávají scény, které musejí nutně vypadat, jako bychom přesně tohle dělali, ale rozdíl je v cíli, v úmyslu. A myslím si (nebo v to jenom doufám?) že dítě to pozná. Takže může dojít k šílenému výjevu, kdy se Vítek válí po zemi a třičtvrtě hodiny huláká a vyvádí, že všechnu práci dělá jenom on, že je to tady strašný, že všechno prádlo aby u nás skládal jenom on, že my víme, jak strašně nerad on to dělá, ale stejně to musí všechno udělat, to že je teda pěkný... Šlo o to, že si měl poskládat a uklidit svoje vyprané prádlo. Já vím, že je toho schopen, vím taky, že se mu do toho nechce, ale mně taky ne, a já jsem taky naše. A navíc ho nechci učit, že scénami se dá něčeho dosáhnout - kdyby slušně poprosil, pomohla bych mu s tím, i když by se mně nechtělo. U nás platí pravidlo, že "vymrčováním" se nedá dosáhnout opravdu nikdy ničeho. Tato scéna musela nutně vypadat, že mu dokazuji, že hlavní slovo tady mám já, ale o to nešlo, šlo o to, že my se tady k sobě chováme slušně (tedy většinou), že po něm chceme totéž a že se sebou nenecháme zametat. A jsem přesvědčena o tom, že on to ví. Mimochodem - víte, jak to celé dopadlo? Když přestal řádit a začal skládat, chtěla jsem projevit dobrou vůli a šla jsem se nabídnout, že mu s tím pomůžu. A dozvěděla jsem se, že je to jeho nejmilejší práce, tak ať mu ji neberu :-).

Ale i přes toto všechno (a přes to, že kritici mu v takovýchto situacích s klidem "uhnou") nám bývá - zejména tchýní, jak už jsem zmínila, ale i ostatními prarodiči a jinými příbuznými a přáteli - vytýkáno, že naše výchova je příliš liberální, a že za všechny problémy, které s Vítkem máme, si můžeme sami. Nevěřím tomu. Jediné, v čem jsme liberální, je to, že ho k ničemu nenutíme "prostě proto", že mu právě nedokazujeme svou autoritu samoúčelně. Spoustu věcí ho necháme rozhodovat samostatně, a jsou to věci, o kterých panuje přesvědčení, že "se musí řešit". Např. smí jíst, kolik chce - to je pro spoustu lidí naprosto nepřijatelné - děti totiž musejí jíst hodně, aby byly zdravé a silné. Liberálnost naší výchovy tedy spočívá v tom, že k večeři smí sníst jenom jogurt, místo něčeho "pořádného", tzn. aspoň chleba s něčím, nebo ještě lépe knedlíku s masem a omáčkou :-). A o víkendu může snídat v poledne, když chce. Už jsem se naučila na kritiky kašlat, ale musím uznat, že mě to unavuje, pořád něco vysvětlovat, obhajovat... A zahalit se mlčením nechci, protože nás kritizují právě lidé, s nimiž mluvit chci, nerada bych zavedla, že když s něčím nesouhlasím, tak o tom nemluvím.

Když se Vítek rozběsní a začne se šíleně vztekat, pošleme ho s tím do předsíně, tam se vyřádí, "odfoukne" a uklidní se. Ale bohužel se patřičně nerozvášní, dokud já neudělám nějakou nepředloženost (např. na něho nezačnu nepříčetně hulákat nebo na něho dokonce nevztáhnu ruku), jinak jsou to jenom takové jednorázové "drobnosti" - mladší bráška mu něco tahá z ruky, Vítek ho odhodí přes celý pokoj, nejlépe hlavou na topení. Řeknu mu, ať zavře dveře, on se k nim rozběhne s děsným řevem a zabouchne je, až se barák otřese (a o patro výš se sype omítka). Má hrát na flétnu, tak hodí noty přes pokoj, až z nich cucky lítají, a schválně ji přefukuje, což všem okolo rve uši. A tak dále. Ale poslat ho za dveře nemá smysl, protože to je vždycky jenom jedna taková akce, v předsíni nijak neběsní, zajde tam, vrátí se hned, že už je to dobrý, a za 10s je to tady zase. Jediné řešení - "vytočit" ho a poslat do předsíně, tím se opraví na delší dobu. Vůbec se mně to nelíbí a nic lepšího nevím :-(.

Tak, poněkud nesouvisle jsem tady popsala, jak to u nás chodí. Není to všude stejné - příznaků AS je spousta a většina "aspíků" má jen některé z nich. Jediné, co jsem chtěla, je trošku na tento problém upozornit, protože se o něm jaksi neví ani mezi odborníky. Přitom pomoc je "jednoduchá" - chce to všechno co nejvíc strukturovat, učinit přehledným. Vítek spíš zvládne udělat nepříjemný úkol, když ví, do kdy přesně ho bude dělat (tedy ne: "Napíšeš tyto dva řádky.", ale: "Budeš psát od 12:00 do 12:10."). Nedokáže se motivovat vzdáleným cílem, pokud už vůbec nějakým, chce to něco bližšího - takže když ostatní děti sice mají hodnocení každý den, ale řády dostávají až na konci měsíce, je to pro něho něco, co ho nemůže "dotáhnout" ke správnému chování. Je potřeba stále dokola vysvětlovat, jak a proč se co má dělat, a ptát se a testovat, jestli tomu skutečně rozumí - častokrát se zjistí, že problém je v tom, že skutečně nechápe něco, co jsem mu vysvětlila podle svého nejlepšího vědomí a svědomí už 350x - a vzteká se jak šílenec, protože si myslí, že po něm chci něco, co by mě ve snu nenapadlo žádat. A tak dále. Snad to někomu pomůže. Snad se najde někdo, kdo si řekne: "No hurá, tohle by mohlo být ono - snad nejsme špatní rodiče, snad existuje způsob, jak naši šílenou situaci zvládnout." Nebo někdo jiný, kdo se zamyslí: "Není to problém jednoho z mých žáčků? Nemohl bych s tím něco udělat?" To je to, co bych si přála.

A ještě douška na závěr - Vítek a Jiřka jsou pseudonymy. Stálo mě to tuhý boj s mým exhibicionismem, abych se pod článek nepodepsala tak, jak mě tady na Rodině znáte, ale dospěla jsem k závěru, že nemám právo vláčet synkovo jméno médii, když on se k tomu nemůže zodpovědně vyjádřit (kdybych se ho zeptala, řekne, že klidně, ale bojím se, že později by ho to třeba mohlo mrzet, kdo ví?). Někteří z Vás mě znají líp, a v článku nás patrně poznali - nechte si to, prosím Vás, pro sebe. Dík.