Porod doma v Čechách (v Praze)

Ta v nás vyvolala na jednu stranu smutek z toho, že se takovým krásným způsobem nemohou rodit děti všude, na druhou stranu odhodlání udělat vše, aby se naše miminko narodilo přirozeně. Sháněli jsme informace v knížkách, na internetu, po známých a objížděli pražské porodnice. V té době - jaro 2000, fungoval ještě v původní podobě CAP v nemocnici na Bulovce. Hned první návštěva nás nadchla. Zúčastnili jsme se zde čtyř lekcí předporodního kurzu a poznali tak postupně všechny zde pracující porodní asistentky. Vyzařovalo z nich nadšení, pohoda a zájem udělat vše, aby se porod stal krásným zážitkem nejen pro maminku a tatínka, ale hlavně se tak stal bezproblémovým vykročením do života pro miminko. Součástí kurzů byla i prohlídka oddělení šestinedělí a také nepřívětivého klasického porodního sálu s porodními boxy. Po jeho shlédnutí jsme jen pevně doufali, že až se miminko rozhodne přijít na svět, bude v CAPu volno. Termín porodu stanovený na pátek před velikonocemi miminko ignorovalo a počkalo si až na noc z úterý na středu po velikonocích. V CAPu bylo volno a vše proběhlo v pohodě a podle našeho očekávání. Manželka dvě hodiny po porodu odešla po vlastních na oddělení šestinedělí, kde jsme na samostatném pokoji mohli být každý den spolu všichni tři.

Druhé naše miminko mělo určený termín porodu na neděli 2. června 2002. Protože jsme byli přesvědčeni o nutnosti přivést i jeho, Davídka, přirozeným způsobem na svět, začali jsme shánět čerstvé informace o porodnicích v Praze již v únoru. Za dva roky se však nic podstatného v přístupu k porodům nezměnilo a všude byl možný pouze lékařem vedený porod na porodním stole. CAP (původně Centrum aktivního porodu) po odchodu porodních asistentek v červenci 2000 začal sice po více než měsíčním uzavření opět pracovat jako C.A.P. (Centrum alternativního porodu), ale službu zde mají porodní asistentky z klasického sálu a ještě ne vždy. Byli jsme se také podívat do zrekonstruované porodnice v Benešově, kde byla vybavena jedna místnost pro přirozený porod, ale porodní asistentka, která nás tehdy provázela, nám sdělila, že přirozený porod ještě neviděla a že zatím s ním nemají žádné zkušenosti. Byli jsme se samozřejmě podívat také v porodnici ve Vrchlabí, vyhlášené svým přístupem k přirozeným porodům. Přijali nás velice ochotně, zodpověděli všechny dotazy a hlavně na nás ze všech stran vyzařovala krásná atmosféra. Je to asi jediná porodnice, kam bychom bývali klidně jeli rodit.

Celé těhotenství probíhalo normálně a všechny kontroly a vyšetření byly v pořádku, miminko bylo správně natočeno a byli jsme i na kontrole a ultrazvuku na Bulovce, abychom měli svolení rodit případně v C.A.P.u. Měli jsme také několik konzultací s porodní asistentkou Zuzanou Štromerovou o průběhu porodu doma. Také naše paní doktorka - pediatr - ochotně přislíbila kontrolu miminka po porodu v případě, že by se narodilo doma.

A tak vznikl náš "porodní plán". Pokud se miminko nenarodí do pátku před nedělí 2. června, odjedeme do zamluveného penzionu ve Vrchlabí i s jednou z babiček, aby se mohla starat v době porodu o naše první dítě. Pokud se mu bude chtít na svět dříve a budou-li k dispozici porodní asistenka a paní doktorka, porodíme doma, případně pojedeme do C.A.P.u. To bude záviset na tom, jak bude porod probíhat a jak se budoucí maminka bude cítit. Všemu jsme nechali volný průběh. A tak jsme vše zabalili a připravili a na dobu týden před a dva po termínu jsem si vzal dovolenou. Pro případ porodu doma jsme v lékarně zakoupili jednorázové podložky a sterilní rukavice, připravili dvě gumičky na podvázání pupečníku, nůžky, odsávačku a kapičky do očí.

Když jsem nastoupil dovolenou, mysleli jsme si, že si ještě aspoň týden užijeme ve třech. Na co jsme ale zapomněli, byl úplněk v neděli týden před termínem porodu (a jak známo, úplněk miminka přitahuje). V sobotu ráno 25. května mi moje žena Jana sdělila, že v noci moc nespala a že se asi něco děje.Zavolali jsme naší porodní asistentce Zuzaně, která nám řekla, že právě dorazila na chatu, ale že samozřejmě přijede. A tak Jana "profuněla" dopoledne i odpoledne, relaxovala na míči, stihla uvařit oběd i upéct perník. Odpoledne jsme předali našeho prvního syna babičce. Po konzultaci se Zuzanou, jsme se dohodli, v kolik hodin dorazí k nám. Jana zatím "hopsala" během kontrakcí na míči a v osm hodin se naložila do vany (obojí opravdu zázračným způsobem zmírňuje bolesti). V půl desáté dorazila Zuzana a zkontrolovala malým monitorem miminko a zjistila otevření na 6 cm. Za další hodinu bylo otevření již na 8 cm. Jana pak přešla na míč, aby byla ve svislé poloze, a pomohla tak hlavičce v sestupu. Zatelefonovali jsme také paní doktorce, že miminko se narodí asi za dvě hodiny. Janě jsem masíroval záda a přikládal studený obklad na čelo během kontrakcí.

Ve čtvrt na dvanáct začala poslední fáze tlačení v poloze v kleče na zemi v obývacím pokoji, rukama byla Jana vzepřená o gauč Po deseti minutách odtekla nezkalená plodová voda, za dalších deset minut se objevila hlavička a narodil se Davídek. Zuzana miminku odsála odsávačkou plodovou vodu z pusinky, pak se miminko zhluboka nadechlo a jednou zakřičelo. Jana se obrátila, sedla si a Zuzana jí podala miminko na bříško. Mezitím dorazila paní doktorka.

Miminko jsme přikryli předem nahřátými plenkami a utřeli mu pokakaný zadeček. Zuzana potom vyvařenými gumičkami podvázala již dotepaný pupečník a podala mi nůžky, abych ho přestřihl a přivítal tak miminko na světě. Miminko si několikrát cuclo z prsu a spokojeně usnulo. Paní doktorka mu poslechla srdíčko, miminko zvážila a nakapala Ophthalmo-Septonex. Potom jsme ho zabalili do dalších plenek a vzal jsem si ho do náručí chovat.

Všechno proběhlo při tlumeném osvětlení, při krásné hudbě, v klidu a v pohodě. Být u takto nádherného zrození nového života byl pro nás pro všechny nezapomenutelný a k slzám dojímající zážitek.

Nyní již zbývalo jen porodit placentu a zkontrolovat maminku. Jenže ani za hodinu, ani za dvě se placentě nechtělo ven. Žádné další komplikace se nevyskytly, krvácení nebylo žádné, Jana si bez problémů sama došla do koupelny osprchovat se. Dohodli jsme se, že bude nutné placentu vyndat v nemocnici. Zuzana zavolala telefonem na linku 155, vysvětlila celou situaci a požádala o převoz do nemocnice na Bulovce.

Co následovalo, by se hodilo spíš do amerického akčního filmu. Před dům asi za pět minut dorazilo terénní auto záchranné služby následované sanitkou. Z obou vozidel vyběhli čtyři osoby vláčející obrovské oranžové kufry v čele s doktorkou označenou "lékař 16481", která místo pozdravu na mě spustila :"Tak co jste to vyváděli ?" Poté co vydupali schody do třetího patra a proběhli předsíní, vtrhli do našeho obýváku nejspíš v očekávání, že najdou mrtvolku dítěte a ženu v kaluži krve. Doktorka označená "lékař 16481" ještě vyhrkla "kde je matka?" a poté nařídila rozsvítit velké světlo, zřejmě kvůli tomu, zda opravdu něco nenajdou.

Zuzana a naše paní doktorka mezitím oblékly miminko, Jana byla již taky připravená a ještě na chvíli si miminko přiložila k prsu. Doktorka ze záchranky si zapsala nezbytné údaje do formuláře a vydali jsme se na cestu. Jana sama došla do sanitky, já jsem nesl sedačku se zabaleným Davídkem. Před sanitkou nastalo k našemu překvapení dohadování, že nás na Bulovku neodvezou, že musíme do Motola. Veškeré naše argumenty a prosby byly marné. Za pět minut jsme byli v Motole, Zuzana jela svým autem za námi. Všichni jsme potom šli několika dlouhými chodbami k výtahu, Jana šla bez problémů sama. Pak se otevřeli dveře na porodní sál.

Přijetí se nedá popsat jinak, než jako když se na vás vrhne roj zdivočelých zuřivých vos, kterým někdo "šťourá" klackem v hnízdě. Urážky, jedovaté poznámky - co si myslíte? - to nemohlo dopadnout jinak! - no jo, zase ta štromerka! - to jste chtěl ženu a dítě zabít?- vždyť mohla vykrvácet! - teď jsme vám dobrý! - a to od všech přítomných lékařů a sester. Zuzaně vytrhli z ruky jí vedený záznam o průběhu porodu a vykázali ji do místnosti pro čekající tatínky. Jana se zatím převlékla a ulehla v porodním boxu na stůl, já jsem šel s Davídkem do vedlejšího boxu, kde ho svlékli, změřili, zvážili a pediatr ho prohlédl. Potom ho oblékli do nemocniční zavinovačky a sestřička mi s úsměvem sdělila, že miminko po porodu musí do inkubátoru, aby neprochladlo. Navrhoval jsem, že miminko mohu chovat a zahřívat sám, ale řekli mi, že to nejde, a přestože jsem s tím nesouhlasil, Davídka odnesli. Mezitím na sál přišel primář, kterému z očí přímo sršely blesky, a za nějakou dobu také anesteziolog, který si opět neodpustil poznámky o zabíjení a vykrvácení. Jana si zase musela vyslechnout přednášku od službu konající paní doktorky pro změnu na téma : už jste tady nemusela být - vidíte, stejně jste skončila v porodnici - dvě hodiny po porodu s placentou, to mohl být průšvih! A přitom všichni byli od nás informováni o průběhu porodu, o tom, že krvácení nebylo téměř žádné, a navíc Jana strávila přibližně další hodinu v porodním boxu, než byl zákrok proveden - čímž bylo dáno najevo, že žádná prodleva nehrozí. Během asi pětiminutové celkové anestezie rukou vyndali z dělohy placentu a provedli jeden steh, který ani nebyl nutný, pouze se využilo toho, že Jana byla zrovna v anestezii. Anestiziolog se při odchodu na mě obořil, že bez přípravy se anestezie nedá dělat. Zeptal jsem se ho, v čem spočívá příprava, na to mi odpověděl : "To nechte na nás".

Jestli nyní doufáte, že toto je již šťastný konec, tak marně. Zeptali jsme se přítomných, na koho se obrátit, aby Jana dostala samostatný pokoj, kde bude moci být nepřetržitě s Davídkem. Odpověď byla :"Takové pokoje tady nemáme, maminka bude na třílůžkovém pokoji a miminko jí budou na kojení přinášet a odnášet každé tři hodiny". A stejně prý by po té celkové anestezii nemohla miminko k sobě dostat, přestože se cítí zcela v pořádku. Na další dotaz, zda vůbec mají pokoje pro rooming-in, byla odpověď že ano, dvoulůžkové, ale ty jsou teď obsazeny, protože se narodilo hodně miminek a druhý den se možná nějaký uvolní. Byla neděle tři hodiny ráno a to, že by náš Davídek byl někde celý den zavřený bez mámy, bylo pro nás nepřijatelné. Trvali jsme na tom, že chceme převézt na Bulovku, kde volné nadstardní pokoje měli, a kam jsme stejně od začátku požadovali odvézt, a byli jsme ochotni si převoz i zaplatit. Po chvíli ticha byla odpověď : "Tak si to zařiďte". Když to vypadalo, že je vše na dobré cestě, přidal pan primář ještě striktní podmínku, že po zákroku, který byl Janě proveden, musí být převoz jedině sanitkou s lékařem. Zeptali jsme se, zda by Jana mohla mít postýlku s miminkem výjimečně několik hodin na nabízeném třílůžkovém pokoji (po několika hodinách už by snad pan primář uznal, že je schopna převozu autem nebo alespoň sanitkou bez lékaře). Opět odmítnutí - prý tyto pokoje na to nejsou vybaveny a postýlka se tam v žádném případě nevejde. Ani jediný vstřícný krok !

Naštěstí na nás stále čekala Zuzana (v místnosti pro tatínky). Její vydatnou psychickou podporu jsme potřebovali v následujícím boji.

Nedalo se dělat nic jiného, než opět zavolat záchranku. Záchranka 155: "Ano převezeme, sežeňte si příkaz k převozu". Paní doktorka se šla zeptat pana primáře. Paní doktorka: "Pan primář příkaz nevydá, máte zůstat v Motole, a vůbec - zabíráte nám porodní box na sále". Volám znovu 155: " Potřebujeme převézt na Bulovku". "Tak mi řekněte jméno lékaře, který Vás přijme". Volám Bulovku a zdejší porodní asistentka mi říká: " Službu má pan doktor xy a ten Vás přijme". Volám 155: "Přijme nás pan doktor xy". Záchranka :"Čekejte, mi si to ověříme." 15 minut hudba ve sluchátku, nikdo se už neozval. Volám znovu 155 a dozvídám se : "Potřebujeme vědět jméno, kdo vám řekl, že mají pro vás volný pokoj". Volám Bulovku. "Já vám to zjistím, zavolejte si za deset minut." 10 minut. Volám Bulovku. "Ano, máme volné dva nadstardní pokoje." Dozvídám se i potřebné jméno. Volám 155. "Počkejte, já si to ověřím. A máte propouštěcí zprávu?" Lékařka v Motole: "Zeptám se pana primáře." Za chvíli : "Tak vám ji teda napíšu."

Mezitím: "Mohli byste nám sem přinést našeho Davídka?". "Ne, to nejde, a zabíráte nám tady místo". Volám 155: "Máme propouštěcí zprávu, můžete tedy pro nás přijet?". "Ne, momentálně nemáme lékaře, musíte si počkat a ohrožujete nám celou Prahu!" Uplynula asi hodina. Dotaz na paní doktorku : "Můžete prosím zavolat na záchranku, jestli na nás nezapoměli, v kolik hodin by asi mohli přijet a jestli jsme stále v pořadí?" "Ne, my nemůžeme nikam volat." "Tak zavolejte prosím z mého mobilu." "Ano, jste v pořadí, nemají zatím doktora".

Po třech hodinách strávených na sále v Motole v pět hodin ráno přijela sanitka opět i s terénním vozidlem a přijela i ta samá paní doktorka "lékař 16481". Přinesli také našeho Davídka, přebalili ho z nemocničního oblečení do našeho, zabalili ho do deky a do sedačky. Dali nám také propouštěcí zprávu a pan primář na dotaz, jak postupovat, abychom dostali rodný list, nám přikázal, že si máme přijít v pondělí do Motola a že místo narození je Praha 5, kde se porodila placenta, a ne Praha 6, kde se narodilo miminko. Janu pak naložili do sanitky a když jsem chtěl také nastoupit se sedačkou v ruce, tak mi řekli, že s nimi nepojedu, že nejsem osoba pojištěná pro převoz, na místě mě pojistit nemohou, a ať jedu taxíkem. Přitom do Motola jsem s nimi v sanitce jet mohl. Protože nikde žádný taxík nebyl a bydlíme jen tři kilometry od Motola, doběhl jsem domů pro naše auto a jel na Bulovku.

Po příjezdu na Bulovku mi jeden z členů posádky u vchodu na porodnické oddělení sdělil, že teprve před chvílí byli přijati a paní doktorka "lékař 16481" mi předala fakturu na 4000.- Kč. V přijímací místnosti jsme již byli zase všichni pohromadě. Jana diktovala příjímající paní doktorce opět všechny iniciály a celou rodinnou anamnézu - už počtvrté za tu noc. Nastal administrativní problém, jak nás přijmout - porod to nebyl, je tedy maminka jen doprovod k miminku nebo obráceně? Nakonec nás převezli na oddělení šestinedělí, kde nás přijala a vše potřebné zařídila sestřička "anděl", neskutečně milá a přívětivá, a to přestože byla neděle šest hodin ráno. Byla skvělým balzámem na duši - kéž by se k pacientům chovali všichni jako Ona! Patří jí velký dík.

Po dvou dnech strávených na Bulovce jsem mohl v úterý v poledne Janu i Davídka odvézt domů, ve čtvrtek byli na prohlídce u naší paní doktorky - pediatra a na TBC očkování a na odběr z patičky jela Jana s Davídkem v pátek. Davídek se bez problémů kojí a většinu času krásně prospí. Máme již také rodný list s místem narození u nás doma v Praze 6.

Pro porod doma jsme se rozhodli po důkladném zvážení všech okolností, výhod i rizik, a také toho, jak s námi bude jednáno v případě, že pojedeme do nemocnice. Náš porod se od samého začátku vyvíjel výborně, vše probíhalo tak, jak má, Jana se cítila dobře a bezpečně - nebyl tedy důvod jezdit do porodnice. Tzv. "zadržení" placenty je jev zcela náhodný, ani lékaři nevědí, proč se to občas stane. Rozhodně to tedy není důsledek našeho rozhodnutí porodit doma. Během porodu nedošlo k žádnému zanedbání a dokonce i dvouhodinové čekání na placentu je zcela v souladu s doporučeními Světové zdravotnické organizace (WHO). Navíc převoz z domova do porodnice v případě vzniklé komplikace je úplně normální záležitostí v západních zemích, kde se doma či v porodních domech rodí. Litujeme pouze toho, že jsme netrvali na převozu na Bulovku a nechali se odvézt do Motola a také toho, že nám odnesli na tři hodiny našeho Davídka. Z propouštěcí zprávy jsme se dočetli, že mu bez našeho vědomí provedli "odsátí plodové vody ze žaludku", tři hodiny po porodu zcela zbytečná věc.

Těhotenství ani porod nejsou nemoc. Probíhá-li vše přirozeně, do porodu není nutné zasahovat. Každý takový lékařský zásah v jeho průběhu pak zpravidla vyvolává nutnost dalších zásahů. Při přijetí do "klasické" české porodnice s vámi v poloze vleže za porodních bolestí sepisují vaši anamnézu a anamnézu všech příbuzných, oholí vás v oněch místech a dají klystýr, vyšetří prstem a přesunou do místnosti společně s dalšími čekajícími, zakáží vám jíst i pít a pohyb omezí zavedenou kapačkou s infuzí. Když už budete opravdu rodit, umístí vás na stůl vleže s nohama nahoru, břicho opásají dvěma popruhy se sondami k monitoru, budou na vás svítit silným světlem, budou vám říkat, kdy máte tlačit a kdy dýchat. Budete-li mít nesnesitelné bolesti, dají vám injekci, takže spodní část těla vám znecitliví, a bude-li to dlouho trvat, akci urychlí jinou injekcí. Aby šlo vše lépe, provedou ještě nástřih. Miminko hned poté odvezou změřit, zvážit a umýt a zavřou ho do inkubátoru. Pak vás úplně vyřízenou odvezou na pokoj. Rodí-li více žen najednou, nemáte žádné soukromí, protože všechny prostory jsou pro pohodlí personálu volně průchozí a vše je všude slyšet.

Toto všechno rodící ženy musejí snášet v mnoha českých porodnicích, protože si říkají, že jednou nebo dvakrát za život se to dá vydržet. Kdyby se rodilo denně, vše by již dávno muselo vypadat jinak! Jediná změna proti minulosti je možná v tom, že všechny tyto zbytečné zákroky jsou personálem prováděny s úsměvem (a to ještě ne všude) a s odůvodněním, že to tak musí být a že je to tak nejlepší. Je s podivem, že zdravotní pojišťovny i přes nedostatek peněz v našem zdravotnictví všechny tyto ve většině případů zbytečné zákroky proplácejí a naopak, rodiče, kteří se rozhodnou pro přirozený porod, pro který je potřeba pouze kvalifikovaná porodní asistentka, si ho jako nadstandard musejí hradit sami.

Některé nejnovější výzkumy naznačují rovněž možnou souvislost mezi větší náchylností k drogám a použitím chemických prostředků tlumících bolest při porodu. Další výzkumy také uvádějí možnou souvislost mezi projevy násilí v dospělosti a průběhem porodu, zejména bylo-li dítě po porodu odloučeno od matky, nebylo-li kojeno a nebo byla-li novorozenci provedena obřízka.

Babská rada na konec. Pro zmenšení krvácení při a po porodu Janě pomohlo pití řebříčkového čaje ráno a večer asi od 36. týdne těhotenství.

Poznámka od Jany :

Během té jedné noci jsem dospěla mimo jiné ještě k jednomu velkému otazníku. Přihodilo se přibližně následující :

Po příjmu v Motole, když mi bylo oznámeno, že bude provedena celková anestezie, jsem se zeptala lékařky, jestli se tento zákrok dělá vždy v anestezii celkové nebo jestli není možná anestezie lokální či epidurální. Zeptala jsem se, protože jsem chtěla o tomto zákroku získat nějaké informace, abych se v případě více možností mohla sama rozhodnout. Netušila jsem tedy, že skutečně je nutná celková anestezie, a položila jsem tudíž prostou nic neznamenající otázku. Místo prosté odpovědi jsem sklidila výsměch - "To bysme vás rádi viděli, jak byste tu bolest snesla !". Když bylo po zákroku, zeptala jsem se lékařky, co jsem to vlastně dostávala infuzí. Tušila jsem, že to byla jen glukóza, ale chtěla jsem to vědět s určitostí, a tak jsem opět položila prostou otázku. Paní doktorka si mohla hlavu ukroutit (nad tím, že se zase na něco ptám) a informaci o tom, že šlo jen o glukózu, vypustila z úst s velkým pohoršením. Když jsme opouštěli Motol, zůstala mi v ruce kanila s kusem hadičky po infuzi. Chtěli mi ji před odjezdem už už vyndat, protože hadička obsahovala již tak sraženou krev, že by se vše před případným dalším použitím muselo propláchnout. Lékařka ze sanitky kvůli urychlení odjezdu řekla, ať mi ji nechají, že to vyřešíme v sanitce. Tam mi ji ale neodstranila, že prý to udělají na Bulovce. Tak jsem se tedy při příjmu zeptala paní doktorky, jestli mi ji už vyndá, že mě to už nějak bodá do ruky a že ... (chtěla jsem dodat, že je to kvůli té zaschlé krvi stejně nepoužitelné). Paní doktorka mi místo obyčejné odpovědi skočila do řeči slovy : "No, to vám teda nevyndám. A že vás to bodá, to vám nevěřím !"

Po těchto zkušenostech mě napadají otázky : Proč proboha jsou někteří lékaři tak strašně hákliví na dotazy pacientů ? Jsou tak ješitní, že informovat svého pacienta považují za "podúrovňové" ? Jsou tak zvyklí, že se jich pacienti na nic neptají a poslušně se všemu podvolí ? Není zároveň chyba v pacientech, kteří se mnohdy stydí nebo dokonce bojí na něco zeptat ?

Poznámka č. 2 :

Paní doktorka ze sanitky, kterou jsme označovali jako "lékař 16481", byla kromě prvního rázného vstupu do našeho bytu celkem přívětivá a mému muži řekla, že by taky rodila doma. V závěru oné noci, když jsme byli přijati na Bulovku, se se mnou přišla rozloučit a popřála mi do dalšího života hodně štěstí. Měla jsem dojem, že to bylo míněno opravdu upřímně a že jsme jí byli přece jen něčím sympatičtí. Paní doktorko, děkuji Vám touto cestou za Vaše přání.