O číslech a matematice citů

Je zvláštní, že právě od této doby bereme, že jsme spolu začali chodit, přitom, jaká je realita? A myšlenky se přesunuly.

Pamatuji se, že tenkrát byl také únor a mámina přítelkyně, vdova, přede mě se slovy:" Spisovatelko, viď, že mi pomůžeš odepsat na dva inzeráty? Já to tak neumím," rozložila tiskovinu. Pomohla jsem ráda. Bavilo mne odhadnout, co který inzerující muž chce slyšet. Byla jsem šestnáctiletá puberťačka a snad jsem na to měla i právo.

Annonce mi však zůstala v rukou. Chtělo se mi najít si protějšek i pro sebe. Jezdila jsem prstem po inzerátech, připadala si neodolatelně a na tři inzeráty odepsala. Nečekala jsem odezvu, ale bavilo mne to neuvěřitelně. S údivem -možná, jsem otvírala jednu odpověď. Byla zvláštní. Líbila se mi. Až jsem se sama lekla. Zejména, když se dotyčný po kratičkém dopisování chtěl setkat. Proč?

Proč ničit hezké dopisování, uvidíme se a stejně bude konec, myslela jsem si. Byl nekompromisní, má maminka také. "Nikam do Prahy tě nepustím, to tak aby to byl nějaký maniak! Ještě jednou někomu odepíšeš a já tě přetrhnu." Svolila k návštěvě v mém rodném městě a procházce. "Až ho uvidím!," děla. (Bože, jak já ji dneska chápu.)

Můj neznámý byl však v mých očích pěkný světák. Napsal data dvě v rozmezí týdne, ani nechtěl vysvětlení, kde je naše ulice. Samozřejmě čekala jsem už v době data prvního. V inkriminovanou hodinu (tedy v deset dopoledne v neděli) se však ulicí blížil zarostlý "básník" v rozevlátém plášti a černém klobouku. Má maminka:" Magdo, to Ti radši zpřerážím nohy, než tě s ním pustím ven." Žádné oponující odpovědi nebyly na místě, ostatně já mlčela. Když se kroky na ulici vzdálily, byl klid. Alespoň týden. Hlavou mi neustále zněla poslední věta jeho dopisu - Příliš si rozumíme, než abychom si také padli do oka. No, jedním jsem si jista byla, že já mu do oka nepadnu. Nedělala jsem si iluze, setkání se nebála, proč taky. Přijede kluk, který uzří holku, která se právě osvobodila z kil pěkné nadváhy, je bez sebevědomí a ještě nikdy se nedokázala s druhým pohlavím bavit jinak než přes papír. Týden uběhl rychle, uspíšila jsem ho jedním pohledem neznámému a heslem - zde sídlím a panuji. Nijak jsem mu to neulehčila. Jak jsem se později dozvěděla - jako první běžel k oné budově, aby zjistil, že ve škole asi bydlet nebudu. Pak následovalo celé prochozené město od jedné kovové cedule za městem k druhé. Ve tři čtvrtě na deset se v naší ulici ozvaly kroky. Jako vždy, měli jsme otevřené okno v ložnici. "Magdo, dělej, už je tady. Je tam takovej hezkej černovlasej kluk a kouká se po číslech na domech, to bude určitě on. No, rychle, vykoukni z okna a ozvi se mu," vypadala jak pěkně zkušená dohazovačka (na její obranu - nikdy nic takového nedělala a spíš ji musím poděkovat, že mě nepřetrhla).

Vykoukla jsem:" Jakube, ahoj, já jdu hned ven." Vyběhla jsem během chvilky a než jsem si stačila všimnout Kubových omrzlin prvního stupně, zabouchla jsem dveře. Obešli jsme blok a já zjistila, že se kupodivu bavíme. Necítila jsem strach, bylo mi jedno jestli jsem maková nebo taková, prostě jsem si jen povídala. Pokračovali jsme ten den u nás doma přes oběd až do pozdního odpoledne. Pořád jsme měli o čem povídat, přestože jsme byli tak jiní. Dokonce jsem mu i na trubku zahrála, to nemohla unést mamka. "Před námi se žinýruješ, stydíš se a jemu jdeš zahrát." "A proč ne, vždyť se už stejně neuvidíme," myslela jsem si své.

Je to už deset let, co jsem s Jakubem. To, že jsme se dali dohromady bylo neuvěřitelné. Mnohem později jsme si řekli, že právě to, že jsme si oba byli jisti tím, že druhému nemůžeme padnout do oka, nás osvobodilo natolik, že jsme se rozhodli užít si alespoň to jedno setkání.

Když se škádlíme, říká Jakub, že jsem ho získala lží hned na začátku. Za šestnáckou by prý nikam nejel. Napsala jsem mu totiž, že je mi sedmnáct v době, kdy mi do sedmnácti zbývaly ještě dva měsíce.

Když jej chci nazlobit já, říkám mu, že jsem nemusela mít jistého manžela pomalu od dětství, jako bych byla z královského rodu.

Víme oba, že to je jinak. V té době jsme se navzájem potřebovali. Jakubovi zemřel skoro před očima pomalu ze dne na den nejlepší přítel a mně se právě rozváděli rodiče. Asi to tak mělo být.

Když si uvědomím některé náhody osudu, až mne mrazí. V den, kdy Jakubovi vyšel inzerát jeho přítel zemřel. Já odpověděla, přestože bych si sama Annonci nikdy nekoupila. Měla jsem stejné datum narození s oním přítelem, byla jsem první, s kým Jakub dokázal na hřbitov od doby pohřbu poprvé jít. Dosti mrazivá realita osudu….

Je toho hodně mezi námi . Vzpomínám na měsíce zaláskování, realitu vystřízlivění, oťukávací cestu do Jiljí (pro nás do Turecka pod stan), požádání o ruku v autobusu na lince Praha -Slaný, výlety pod stan v Čechách, pěší túry s dvanáctikilovými batohy. Vzpomínám na malou svatbičku dle našich představ, na první zaměstnání Jakuba i společné první zabydlení se. Nemůžu opomenout i chvíle zvláštní - tři porody, koupě prvního společného auta či výběr místa, kde bychom chtěli jednou žít napořád. Teď mám pocit, že to vypadá jak pěkně naplánovaná desetiletka - první dovolená , první dítě, jistoty zajištěny, propady nejsou.

Ale to ne. To nejdůležitější je mezi námi podpěrou pro vše - pro chvíle krásné i mizerné. Láska, přátelství, vztah.

Vím, že někdo tvrdí, že šťastné manželství neexistuje. Šťastní prý mohou být pouze ti, kteří o své smůle nevědí. Přesto, když se večer procházím bytem, kde spokojeně oddychují tři malá tělíčka a jedno obrovské, ten pocit štěstí cítím. Chtěla jsem velkou rodinu a mám ji.

Neprocestovala jsem svět, nemám zkušenosti s mnoha vztahy, rozchody a dalšími zamilováními se, nemám.

Mám však něco jiného, pro mne vzácnějšího, splnění snu v realitu. To, že se "to" přihodilo právě mně je zázrak, že jsem myšlenku v sedmnácti nezavrhla a nenechala na později, byla prozřetelnost, která s tím zázrakem souvisí.

Někdy jsou slova hodně neohebná a nepoddajná pro to, co chci říct.

"Až budeme velký, tak se budeme dívat a dívat a dívat, a až uvidíme takovýhohle tatínka, tak si ho vezmeme za ženu," řekla mi Majda a já věděla, že to je přesně ta tečka, kterou jsem Vám chtěla říct.