Co vedlo k obnovení pěstounské péče u nás

Pěstounská péče byla u nás zrušena začátkem let padesátých. Z hlediska marxistické ideologie to bylo celkem logické. Jestliže se předpokládalo, že rodina svou sobeckou láskou k dětem předává individuální sobectví z generace na generaci, neměla by mít místo tam, kde se proti sobectví bojuje a kde se má vytvořit nový, nesobecký a kolektivními vlastnostmi vybavený "socialistický" člověk. Přednost tedy má kolektivní výchova - a nemá smysl vytvářet "náhradní" rodiny pro opuštěné děti, když rodina jakožto společenská instituce během dvou tří generací doslouží. Pamatuji se, že naposledy jsem tuto doktrinu slyšel přednášet ústy oficiálního stranického ideologa na schůzi Pediatrické společnosti v Lékařském domě v r. l963. Kdo ovšem zažil, jak děti z pěstounských rodin přecházely do nově budovaných dětských domovů, těžko mohl zůstat nezasažen.

Deset let trval tento tvrdý ideologický nápor. Připomeňme si, prosím, že o psychické deprivaci přednášel poprvé PhDr. Josef Langmeier na pediatrickém sjezdu v Bratislavě v říjnu r. l96l. Bylo v tom nepochybně hodně odvahy, kterou dnes ani nedovedeme dobře ocenit. Přibližně v téže době (časový sled událostí mi už poněkud uniká) se objevil ve Vlastě inzerát doc. A. Moresa, tehdy ředitele Kojeneckého ústavu v Olomouci, že tři děti hledají rodiče. Byl to jeden docela nevidomý chlapeček, druhý chlapeček jen s jedním očičkem a navíc ne příliš vábného zjevu, a jedna malá cikánečka. Fotografie byly připojeny. Kdo se pamatuje na tehdejší dobu, ví, že to byl další čin mimořádné statečnosti. (Následovalo pak ještě několik dalších statečných - primářka Marie Damborská z Luhačovic, mladičká novinářka Helena Klímová, filmový režisér Kurt Goldberger i jiní). Vznikly ovšem i velké pochybnosti, zda-li takovéto "nabízení dětí" v našich tehdejších poměrech má vůbec naději. "Kdopak si může dovolit dnes přijmout cizí dítě?" "A mohl by se toho vůbec někdo odvážit?" Budiž řečeno, že to byla doba, kdy skepse a beznaděje vládla obecně.

Nečekaný ohlas

Stalo se však něco vskutku nečekaného. Během krátké doby dostal docent Mores asi l5O písemných žádostí o tyto tři děti. Z toho 4O rodin žádalo o slepého chlapečka. A bylo ještě několik dalších rodin, které nepsaly, ale vzaly prádélko a pro dítě si prostě přijely. Příznačné bylo, že všechny tyto rodiny předpokládaly, že jsou jediné, kdo se o dítě hlásí, a že si je tedy také hned odvezou. Překvapeny byly, když slyšely, že uchazečů je víc a že věc není tak jednoduchá.

Docent Mores mi onen balík dopisů poslal, abych je nějak utřídil a zpracoval. Ukázala se další pozoruhodná věc. Žádosti zahrnovaly celou tehdejší republiku od Aše až po Košice - byli tu lidé bohatí i chudí - pokud šlo o vzdělání a společenské postavení, rozpětí sahalo od dělníků ze státních statků až po univerzitní profesory. Čili, docela jiný průřez společností, než by se dal očekávat podle běžných socioekonomických kritérií.

Tyto dvě okolnosti, tj. netušený zájem a podivuhodné spektrum uchazečů, jasně ukázaly, že náhradní rodinná péče formou pěstounství u nás je nejen možná, ale i nadějná. Ostatně, docent Mores sám ji od té doby (neméně statečně - a ovšem ilegálně či pololegálně) v okruhu své působnosti uskutečňoval. Svědectví by o tom mohla podat prof. PhDr. Jarmila Koluchová, jež dlouholetým sledováním těchto rodin mohla prokázat "reparabilitu" psychické deprivace.

Když pak v r. l968 dozrál čas, ideologický tlak ochabl a SOS dětské vesničky prorazily cestu, mohl profesor Dunovský a další spolupracovníci uvést začátkem sedmdesátých let (tedy po dvou desetiletích) pěstounskou péči opět na scénu oficiálně a legálně formou zákona.

V této souvislosti si nemohu odpustit ještě jednu vzpomínku. Režiser Kurt Goldberger inspirován paní primařkou Damborskou v r. l963 natočil film Děti bez lásky. Ten jako předfilm k Formanovu Černému Petrovi měl nepochybně velký vliv na veřejné mínění. Ideologicky byl sice nepřijatelný, ale protože na Bienale krátkého filmu v Benátkách získal toho roku hned tři první ceny, byl k promítání "uvolněn". Po tomto úspěchu se režiser Goldberger inspirován právě ohlasem inzerátu docenta Moresa rozhodl natočit film o lidech, kteří se opuštěných dětí ujímají - a nazval jej prostě Lidé. Navštívil jsem tehdy s jeho štábem řadu rodin, které se ucházely o slepého chlapečka. Tyto návštěvy ještě dále dokreslily obraz potenciálních pěstounů. Ve všech těchto rodinách vnější blahobyt, ba ani úzkostný pořádek jistě nebyly rozhodujícími hodnotami. Zato tam panovala zvláštní citová atmosféra. Perfektně to vystihl asi desetiletý chlapec v jedné rodině v Kroměříži - řekl mi: "To máte tak - u nás je pěkně, my se máme všichni rádi dohromady - a tak je tu vždycky místo pro někoho dalšího!" Ukázalo se však ještě dále, že vlastní motivací k přijetí "cizího" dítěte byl u těchto lidí pocit vděčnosti (ne nutně náboženského obsahu) za překonání osobního neštěstí, osobní viny, osobního životního zklamání, přičemž k tomuto "překonání" (víceméně "spáse") došlo nezištnou pomocí druhých lidí. Jinak řečeno, láska a lidská solidarita vyvolala v těchto lidech vnitřní odezvu, jejímž výsledkem bylo samozřejmé sdílení pocitu obdarování a osvobození s někým, kdo to potřebuje - tedy opuštěným dítětem.

A tohle profesor Mores věděl i bez našeho filmu. Nad jiné statečný a hluboce cítící a věřící člověk!

Věnováno památce prof. MUDr. Antonína Moresa, který zemřel 1.2. 1997 ve věku 89 let.