Re: Rodiče nebo děti?

Neo, tak u nás se sice dcera nekoná, ale ono to někdy není lehké ani s klukem. Kupříkladu náš Kubíček se po přechodu na SŠ (15) dostal do partičky namelírovaných fešáků a rozhodl se, že bez té ozdoby na hlavě prostě dál nemá smysl vůbec žít.... Měl krásné, husté, tmavě hnědé vlasy. Jednoho dne přišel domů a přinesl barvu, kterou si koupil za svoje, a jestli by ho žena tedy obarvila. Říkala mu - Kubo, na ty tvoje vlasy se to nechytí, budeš jak liška ryšavá. Nedal si říct a tak dlouho naléhal, až ho tedy obarvila. Měli jste ho vidět, když sundal ručník z hlavy.... My se málem doma všichni počůrali smíchy - fakt byl zrzavej, jak pravověrnej Ir, byl na něj úžasný pohled. Pod tlakem okolností se sebral a někam zmizel, odhadovali jsme, že se šel asi do lesa vybrečet a že ho to přejde, nakonec dobře mu tak, že.... Alespoň bude příště více naslouchat dobře míněným radám rodičů.

Přišel za hodinu a přinesl si DALŠÍ BARVU !!!!!!!!!!!!!

Trval na tom, že mu to kadeřnice doporučila a že je potřeba to vzít ještě jednou a pak to teprve bude to pravé. Opět jsme ho zrazovali, pochopitelně marně. Došlo tedy na barvu a vzápětí i na naše slova. Výsledkem byla jásavě žluťoučká makovička, přesně barvy tohoto smajlíku , no naprostá bomba. Zamkl se v pokoji a nepřišel ani na večeři....

K završení všeho druhý den nastupoval do nové školy, docela jsme pochybovali, že tam za těchto okolností vůbec dorazí, chvilku to ráno opravdu vypadalo, že ho budeme hledat asi po městě, ale nakonec se chlapec přeci jen objevil, ta žlutá hlava byla k nepřehlédnutí, tak nám tu radostnou novinu hned ze školy volali....

Takže zdaleka nejen s holkama jsou tyhle starosti.