29.4.2008 10:32:51 Karbous
Srdečné pozdravy a "porucha"...
Srdečně po čase všechny přítomné pozdravuji. Jaano, děkuji za optání, doma je momentálně vše v pořádku.
K těm poruchám - samozřejmě že osobní zkušenost má každý jinou, ovšem některé odpovědi mi zaznívají poněkud předpojatě:
"...já sem ještě psychicky nemocného člověka, který by byl ochotný se léčit nepotkala..."
"...odepsat ne, ale žít s ním teda taky ne..."
"...Obávám se, že u drtivé většiny poruch osobnosti je to tak, že ti lidé mají maximum pochopení sami pro sebe, méně pak pro okolí..."
Začneme po pořádku:
Ochota se léčit: Tak v prvé řadě si duševně nemocný člověk málokdy sám uvědomí, že je skutečně nemocný. Psychická nemoc zkresluje vnímání reality, a protože my všichni vše hodnotíme především subjektivně, má duševně nemocný člověk obvykle pocit, že vše je v pořádku a "divní" jsou spíš ti druzí. Takže ano, "dokopat" takového člověka k tomu, aby navštívil psychiatra, není vždy snadné. K tomu navíc přistupují ve společnosti (a i zde patrné) stále ještě přežívající předsudky - nikomu se nechce nechat se prohlásit za "blázna". A do třetice - jako ve všech profesích jsou i mezi psychiatry odborníci a šlendryjáni. A takový šlendryján může nadělat víc škody jak užitku. Tudíž to chce hledat, ptát se - dnes naštěstí máme tuto vymoženost - internetová fóra. Existují i fóra zaměřená na duševní zdraví a psychické poruchy. Tam lze sehnat doporučení na dobrého psychiatra či psychologa.
2. Otázka "pochopení" - jak už jsem napsal výše, odvíjí se to od jiného vnímání reality. V této oblasti už je dobré jednat v souladu s doporučením odborníka - lze třeba stanovit si jasné "mantinely", co tolerovat budete a co ne. Chce to ovšem opravdu konzultovat s psychiatrem či psychologem, který již s nemocným pracuje a má ho tak trochu "přečteného".
3. "...odepsat ne, ale žít s ním teda taky ne..." - Jak už jsem opět napsal výše, není každá duševní choroba či porucha osobnosti stejná. Právě naopak - každý člověk je individualita. Těžko lze hodnotit něčí osobní zkušenost (nelze). Možná, že někdo, kdo takto píše, měl co do činění se skutečně "ztraceným případem". Ovšem je také naprosto přirozené, že pokud na to (tedy na soužití s psychicky či jinak nemocným člověkem) někdo neměl, bude to pak sám sobě i svému okolí zdůvodňovat a tvrdit, že "to jinak nešlo". Protože opouštíme-li někoho, kdo nás nejspíš potřebuje, vždy v nás hlodá pocit viny, které se snažíme nějak zbavit.
Život s psychicky nemocným člověkem samozřejmě není žádná sranda. Ale nemusí to být žádné "celoživotní peklo". Někdy stačí zvládnout jeden krizový rok, aby se dotyčný dostal z nejhoršího, našel pevnou půdu pod nohama a naučil se znovu normálně fungovat.
Znova opakuji - chce to poradit se z odborníkem. Každý, kdo učiní rozhodnutí sám za sebe, bez odborné konzultace, se může vymlouvat jak chce, ale prostě neučinil ani to základní, co je třeba udělat. Dokonce je možné, že psychická porucha partnera mu posloužila jako vítaná záminka, jak ze vztahu "uniknout".
Určitě je třeba myslet i na sebe, na své zdraví, na zdraví a zdravý vývoj dětí... přitom však je dobré mít na paměti, že v mnoha případech představuje pro duševně nemocného rodina jediný pevný bod, kterého se může zachytit. Pokud mu ho vezmete, můžete ho tím připravit o veškerou naději na zlepšení stavu. De fakto ho tím odsoudíte...
Odpovědět