Janě

Milá Jano ,moc děkuji za podporu.Je jasné, že o odstěhování neustále přemýšlíme, ale bohužel nemáme kam a za co.
Manžel už to nadhodil i rodičům a to byla pohroma:Co blázníš, my jsme už staří(60 LET),ten barák bude tvůj, ségře jsme postavili dům, tak ji nebudeš muset nic dávat.....
Já to nechci řešit tak, že kolem sebe budeme chodit a blbě se na sebe dívat,ale copak musím s nimi pořád mluvit?Třeba ze začátku(už jsem to psala)jsme se 10 minut zdrželi v práci a to bylo hned, kde že jsme, proč jsme přijeli tak dlouho a kam jedeme večer, proč jedeme ke známým, když jsme tam byli minulý týden,já byla zticha, jen jsem popichovala manžela,aby něco udělal, tak jim asi 5x zopakoval,ať se nestarají a když jim několikrát odpověděl, že jsme byli prostě pryč a nic víc, tak si to odvykli.Teď sice vidím, jak ta děsná zvědavost s ní cloumá, když jsme třeba včera přijeli v 19.40,ale už se nezeptá.Mně stačí .když přijdu domů a pozdravím se s nimi a jdu si nahoru k sobě, to je vše, to se s nimi musím pořád bavit, neustále je poslouchat a někam vozit?Když jim Jirka řekne něco natvrdo, tak je z toho děsný řev,možná když jim budeme postupně ukazovat,jak co chceme dělat, že si časem zvyknou třeba i k nám do ložnice Ťukat.Zdravím Vás
Díky moc Klára