Re: Nedonosene deti a nemocnice

I já mám zkušenosti s pobytem v nemocnici s nedonošeným dítětem ve vážném stavu (tohle slovo je lepší než kritický). Už na úvod musím říci, že oba moji kluci se narodili předčasně, ale zatímco Honzík, narozen v 32. týdnu s váhou 2350g, byl v pořádku a po 14 dnech nabírání váhy jsme byli doma (nyní je mu osm let), druhý chlapeček se narodil v 31. týdnu s váhou 1800g a byl umístěn okamžitě do inkubátoru. Rodila jsem v kladenské nemocnici a mě po císařském řezu umístili na běžný pooperační pokoj na porodnici. Vítek se držel statečně, ale po několika hodinách ho museli připojit na řízenou ventilaci, nasadili mu spoustu léků, nemluvě o všech možných hadičkách. Já ho mohla vidět hned jakmile mi dovolili vstát, zhruba osm hodin po porodu. Inkubátory na nedonošenecké JIPce jsou v přísně sterilním prostředí, což samosebou znamenalo, že jsem se Vítečka nemohla ani dotknout. Po pěti relativně klidných dnech stabilizovaného stavu přišly těžké komplikace. Pneumotorax neboli prasklá plíce. Mizivá naděje. Skvělá podpora sester i lékařů, manžel mohl nejenom za mnou na pooperační pokoj, ale i za malým na neomezenou dobu. Zapomněla jsem se zmínit, že k inkubátoru jsem směla kdykoliv na jakoukoliv dobu, i přes stísněné podmínky, dokonce mi dali k inkubátoru křeslo, protože mi po císařském řezu do skoku věru nebylo. Odcházela jsem pouze odstříkávat mléko, kdyby snad byla možnost je malému dát, a samozřejmě kvůli udržení laktace. Po bezesné noci se situace nazítří opakovala. I tak těžce poškozená plíce praskla znova na jiném místě. Lékaři již byli bezradní, a tak následoval převoz do Motola. Nechala jsem se propustit z nemocnice a odjeli jsem s manželem do Prahy do Motola. Malého nám umístili na chirurgickou novorozeneckou JIPku, nebylo jisté, zda nebude potřebovat operaci. Dorazili jsme půl hodiny po Vítkovi a ještě hodinu jsme čekali, než budou hotova všechna vyšetření a potřebné úkony (pro zjednodušení - hromada hadiček). Pak jsme ovšem směli k němu, dostalo se nám odborného vysvětlení Vítkova stavu, co se bude dít a jaké jsou naše možnosti. Na chirurgii jsou pokoje pro matky, ovšem na jiném oddělení, Jak už jste mohli číst u Káči Skokanové. Novorozenci jsou na 7C, pokoje pro matky na 7A. Na místo se ale musí čekat. Čekali jsme šest dní, každý den jsme dojížděli s mlékem, které malému dávali i v jeho stavu. Mohli jsem u něj strávit dobu jakou jsme chtěli, mohli si ho pohladit. Už to bylo úžasné. Když jsem konečně mohla na celý den k němu, začal se pomalu lepšit. Byla jsem u něj jak jen to šlo, směla jsem ho otírat žínkou, přebalovat, po odpojení ventilátoru i chovat, klokánkovat, a zkoušet kojit. Vždy jsem jen odběhla odstříkat mateřinku, aby bylo na další krmení, protože kojení nám moc nešlo. Vítek byl slaboučký a tak malinký, zhubl ještě o 20 dkg. Takže se krmení provádělo sondou přes nosánek. Sestřičky byly úžasné, o profesionální úrovni netřeba hovořit, o lidském přístupu jen tolik, že bych nevěřila, jak může těm drobečkům pomoci pouhé hlazení a houpání, a když to nemůže být od mámy, tak je tu sestřička. Pravda, jsou lepší a horší sestry, ale my měli štěstí na ty dobré. Lékaři s námi měli svatou trpělivost a platí jim náš dík. Co se mi ale na Motolské nemocnici ale vůbec nelíbilo, bylo ubytování matek. Chápu, že jsme byly ubytovány na jiném oddělení, ale přesto jsme byly šestinedělky a podmínky byly otřesné. Jediná sprcha v místnosti, kde je i záchod. Co je ovšem zarážející, v této místnosti se to jen hemžilo švábi. O stravování již byla řeč. Obědy a večeře v jídelně vzdálené 20 minut, znamenaly buď nejíst, nebo nestihnout odstříkat mléko do dalšího krmení, krmí se vytrvale po třech hodinách. Krmení tak malého dítěte trvá celou věčnost, nejdříve se konají pokusy o kojení, pak pokusy o krmení injekční stříkačkou do pusinky (všechny dudlíčky jsou moc velké) a co se nepovede, to se musí vpravit do bříška sondou. To vše zabere zhruba dvě hodiny, pak honem odstříkat a celé znova. Takže je celkem jasné, co člověk obětuje. Přesto ale, co se týče péče o malého a možnost být s ním, byla jsem nadmíru spokojená. Mimo odstříkávání a dvě hodiny spánku v noci (v noci se jen sondovalo), jsem u něj mohla být stále. I tady jsem u vyhřívaného lůžka měla křeslo, abychom měli pohodlí při kojení a klokánkování, a to třeba i při všech těch vizitách a konzultacích. Nikdo se mě nesnažil posílat pryč. Stejně tak, když nás přeložili zpět do Kladna, kde jsme ještě další měsíc nabírali váhu na propuštění. V Kladně mají nedonošenecké oddělení, kde jsou čtyři místa pro maminky, a protože jde většinou o dlouhodobé pobyty dětí, maminky k nim chodí až na poslední týden před propuštěním, to je běžná praxe, a za celý měsíc, co jsem zde byla, nikdy nebyla obsazena všechna čtyři místa. Přesto nebyl nejmenší problém, když jsem chtěla s malým být po celou dobu. Určitě nám to oběma prospělo, Rozkojili jsme se, takže domů jsme šli plně kojeni, s váhou 2,53 kg v osmi týdnech věku. Návštěvy v Kladně jsou možné v době návštěv, tedy denně. Děťátko se smí ukázat, maximálně je vzít mezi dveře pokoje, aby si mohl pochovat i tatínek či jiní příbuzní, ale na pokoj taky návštěvy nesmí. Přesto si myslím, že jsme tu hroznou dobu přežili za pomoci zdravotního personálu více než dobře, a mohu jen litovat, že jste neměla více štěstí na lepší lidi, protože tohle je o lidech. Našemu Vítkovi je nyní 16 měsíců, má 11 kg a 85 cm. Bohužel naše peripetie nezůstaly bez následků, a tak se potýkáme s poruchou hybnosti (DMO), ale nevzdáváme se. Přeji vám hodně štěstí a radosti s oběma potomky. Jitka