Nedonosene deti a nemocnice

Takove idealizovane predstavy o tom jak byt s nedonosenymi detmi jsem mela take nez jsem se ocitla tvari v tvar realite ceske nemocnice MOTOL.
Abych nehanela, tedy nejprve chvalu - bezvadna lekarska pece, ktera urcite zachranila Lukaskovi zivot, pred nekolika malo lety by bez vysokofrekvencniho oscilatoru na dychani a bez leku neprezil.
Ted k realite.
Dite je po porodu umisteno (mluvim o tezkem nedonosenci vaha pod 1,5 kg, Lukas mel 1100) na oddeleni intenzivni pece.
Maminka je po cisari na intenzivce take, pak ji prevezou mezi normalni maminky na pokoj. Ostatnim maminkam na pokoji privazi kazde tri hodiny dite, vy nemate nic - dost hruza.
Protoze zrovna rano po porodu nikdo nemel cas mi rici, jak na tom miminko je, vypravila jsem se sama na navstevu intenzivky.
Musim rici, ze tam vsichni byli moc mily, ale neda se moc popsat, co v tu chvili clovek za informace vnima a co ne - je toho proste moc.
Takoveto deti jsou zavisle na pristrojich, ty se proste chovat nedaji. Maximalne se jim da pohladit nozicka nebo rucicka. Pozdeji pokud je od pristroju jiz castecne odpojeno, se samozrejme da chvilinku pochovat, klokankovat a tak. Ale mistnost intenzivni pece je malinka, tam nemuzete dlouho zustat na navsteve - vejde se tam jen jedna maminka s tatinkem, a tak tam navstevy jsou omezeny.
Pred dvema lety jsem tam jezdila na navstevu 2 x denne, vzdy jsem rano jela z Kladna do Motola, pak do prace a vecer pres Motol zpet. Do te prece jsem jezdila, aby jsem mela kde par hodim prezit.
Jinak k pobytu, maminka je z oddeleni sestinedeli normalne propustena po 6 dnech - nikoho nezajima, ze jste treba z Buhviodkud a nechavate tam miminko samotne. Reknou Vam vozte nam zmrazene mleko nebo pokud to mate kousek, muzete kazdy den preivezt cerstve. Pokud je dite na intenzivni peci v Motole nemate sanci byt s nim.
Lukasek tam zustal temer mesic. V tech dvou pulhodinkach jsem se snazila, co nejvic byt s nim, prikladat ho k prsu - pokud to pak uz slo (bez valnych vysledku) - pul hodiny denne je malo, prebalit ho.
Pak ho premistili do detske nemocnice do vedlejsi budovy. Zatimco lekari me podporovali, abych tam s nim byla, sestry me od toho odrazovali. Lukasek totiz musel byt na pokoji s vice detmi, zadny pokoj pro maminku a dite nebyl v tu dobu volny (meli v te dobe v provozu dva ze tri - treti byl vytopeny). No a sestry tam nekoho, kdo se jim cely den bude motat pod rukama nechteji.
Nenechala jsem se odradit a nastoupila na tak zvany pokoj matek, ktery byl na stejnem oddeleni a pod rukami se jim motala a ze to bylo tezke pro obe strany.
Vetsinou jsou deti porad k necemu pripojene a z inkubatoru se nedaji, tak lehce vyndavat. Vyndavala jsem.
Nelibili se jim me pokusy o kojeni, dodnes nechapu proc. Tvrdili, ze je moc maly, nepripadalo mi, ze by mu to vadilo, ze pak nepije z lahvicky atd. Prolila jsem tam spoustu slzicek. Strasne zalezi na to, jaky personal tam, ve kterou chvili je. Je pravda, ze vetsina je tam perfektni, ale staci jedna z peti a odnasite si spise horsi dojmy.
Byla jsem takovy blazen, ze jsem nevynechavala ani jedno krmeni, ani v noci (krmi se opravdu po trech hodinach - porad), pripoctete odstrikani mleka na dalsi krmeni a vyjde Vam, kolik casu mezitim prospite. Navic me nechteli budit, takze jsem mela dva budiky, abych krmeni nezaspala, jinak by krmili beze me.
Lukasek neumel pit z lahvicky, kolikrat se mi zalkl (blbe dudliky a moje nesikovnost), ze jsme ho opravdu museli temer krisit - no horory. Pak jsem poridila vlastni dudliky a byl klid - teda nejprve boj, ze mam dudliky vlastni s malymi dirami. A spousta dalsich zabomysich valek.
Nastesti po 10-ti dnech nevydrzeli a dostali jsme vlastni pokoj. Pak uz jsme byli porad spolu - no tak idealni to nebylo, ale temer.
TAm jsme byli jeste mesic. Jinak nevim, jestli si vzpominas, jak Kaca popisuje, kam chodila na jidlo od Adamka. Tak si predstav, ze jejich predstava o jidle matek byla, ze nechate dite samotne na pokoji a odejdete na jidlo, kam jen cesta trva 15 minut - dost dobry ne. Tak jsem jedla bud jen veci z domova nebo prosel manzel a u Lukaska zustal - pozor to bylo poruseni predpisu. Dite muze byt sice samo v pokoji, ale s tatinkem tam byt nesmi.
Dost liceni, omlouvam se, ze je tak zmatene, treba jednou sepisi neco normalniho. Hlavni je, ze vse dobre dopadlo a navzdory hroznym prognozam (prodelali jsme i slabe krvaceni do mozku) mame skveleho dvouleteho klucika, ktery se zdatne vyrovnana jinym dvouletym detem (abych se trosku pochlubila rekla bych, ze mluvi lepe nez jine dvoulete deti).
Nedelej si iluze, ze je to ve svete jine, cetla jsem knizku z Nemecka, kde to bylo podobne, ne-li jeste horsi. Vse zalezi na moznostech a lidech. Pritom by stacilo dat trosku prostor maminkam. My jsme jiz ke konci meli v nemocnici jiz vsechno vlastni - pliny, obleceni, kremy, dudliky - me to pripadalo normalni a vyhodnejsi pro obe strany. Ma filozofie pak byla, starejte se o veci medicinske, ostatni nechte na matce, ale trvalo dlouho nez jsem jejich zabehnute veci prekonala. Myslim, ze me take meli dost. Zajimave je jak ani ve svych radach nemaji jasno - vetsinou lekari jsou pokrokovejsi a vstricnejsi, ale pak na oddeleni moc nerozhoduji.
Jeste jednou se omlouvam, za takove nesouvisle psani.