Re: TCHÝNĚ!!!!!!!!!!!!!!!!!Pro Katku

Milá Katko,

pokusím se Vás přesvědčit o tom, že trošku vím, o čem píšu, že nejsem ani trošku zapšklá
a že raosti ze života mám zaplaťpánbůh dost.

O něčem, co by mi bylo zcela cizí a neznámé, bych si nedovolila psát. Myslím si, že mí rodiče a lidé kolem mě nejlépe vědí, že i já jsem ještě asi před pěti lety neřešila problémy tím, že bych o nich včas a dostatečně s dotyčnými mluvila, ale tím, že jsem dělala zcela radikální řešení, která nemohl nikdo změnit. Prostě jsem lítala od zdi ke zdi. Píšu sice o zcela jiných problémech a trochu pomalejším průběhu, ale o stejně neefektivním řešení.

Vyrostla jsem rodině, kde se od mých desíti do mých čtrnácti let rodiče hlavně hádali, permanentně rozváděli a také nastřídačku pili. Věřte nebo ne, ale obrovské problémy mezi nimi zapříčinili na počátku jejich vztahu právě obojí rodiče, hlavně tátovi rodiče. Naši bydleli u nich v domku a tátovi rodiče nikdy nepochopili, že máma a táta jsou dospělí, mají svůj život a vychovávají své děti. Nikdy nerespektovali, kde jsou naše dveře do našeho bytu. Kdykoli se tam kdokoli z nich zjevil, rozhodli, co kdy a kdo bude dělat a tak to prostě bylo. Pletli se jim velmi i do naší výchovy. Krizi mezi našimi rodiči a jejich problém s alkoholem jsem já řešila tak, že jsem jim nejdříve psala dopisy, aby přestali a když po několika nedodržených slibech nepřestali, tak jsem odešla z domu bydlet k babičce. Doma se situace srovnala a já se po 4 měsících vracela. Do půl roku začalo vše nanovo. Načež jsme jim my, jejich děti, řekly, aby se už konečně rozvedli a my měli všichni klid. Tak šla máma s námi, třemi dětmi, zpět ke své mamince - naší babičce. Kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby nás nepřijala. Ačkoli nic netušila o problémech mezi rodiči a o rozvodu, nechala nás u sebe. Tak ve 3+1 jsme byli babička, její druhá neprovdaná dcera - naše teta, maminka a tři dospívající děti. Musela to být pro ni strašná změna. A věřte, že jsme byli vděčni za to, že nás tam nechala a nedovolili bysme si ani převěsit obrázek na zdi a ještě více měnit její život. Jak šel čas, mamka se s mladší sestrou odstěhovala k novému příteli, starší sestra ke svému příteli a já se rozhodla zůstat s babičkou. Je úžesná a zlatá, ale i přesto mezi námi rostl tichý konflikt, protože jsem neměla žádné soukromí a různé věci jsem chtěla dělat jinak. Ani tehdy bych si však nedovolila ji přizpůsobovat sobě. Byla jsem vděčná, že si mě tam nechala. K mamce jsem nechtěla, nesnesli jsme se vzájemně s jejím novým manželem. Vše jsem jednoho dne vyřešila rozhodnutím, že odjedu do ciziny jako au-pair. Byl to vlastně další takový útěk před řešením problému a povídáním si. Tam jsem byla přes rok a postupem času jsem bojovala s tím, že mě tamní rodina stále více využívala. Problém nebyl v nich, ale ve mně, protože jsem na nic neuměla říct NE a o stupňujících se požadavcích, které na mě měli a o zneužívání své dobroty jsem s nimi nemluvila. Proč by to nezkoušeli, když jsem na všechno řekla ano ? No a jednou i tento džbán přetekl a já opět přistoupila k radikálnímu řešení, řekla jsem jim, že musím okamžitě z důvodu nemoci v rodině domů a během 14 dnů jsem odjela. Vím, že to nebylo správné řešení. Měla jsem si s nimi o tom promluvit aspoň na konci, anebo ještě lépe už během rostoucího a stupňujícího se problému. Pak jsem u nás nastupila do firmy tvořené jednou kanceláří, v ní otec - šéf, jeho syn a já. Tragedie. Neustále se hádli o rodinných problémech. Odcházela jsem opět náhle a ze dne na den a neřekla jsem jim nikdy, že ten problé je atmosféra, již svými každodenními hádkami v kanceláři navozují. Opět jsem odjela jako au-pair, prozměnu do jiné země. Tam jsem byla hodně sama a teprve tam jsem se - učením od jiných a pozorováním jiných - srovnala. Paní, pro kterou jsem pracovala, řešila vždy vše okamžitě, jakýkoli sebemenší problém mezi náma dvěma či s dětmi se okamžitě nadnesl, během nutné chvíle v přítomosti všech, kterých se týkal, se probral a vyřešil a nikdo z toho dál nedělal vědu, nikdo si s sebou neodnášel pocit ukřivděnosti a hlavně nikdo si s sebou cokoli nenesl dál a nenabaloval na to další pocity a špatné dojmy, protože se prostě vše aktuální okamžitě řešilo. Odjížděla jsem tam odtud naprosto vyměněná a vnitřně silná a srovnaná jako nikdy. Opět jsem se neměla kam vrátit, ale aplikovala jsem tato pravidl doma, všichni jsme si sedli a upřímně řešili mou situaci. Řekli jsme si s maminčiným manželem, že se sice špatně snášíme, ale budu-li to potřebovat, můžu u nich nějaký čas bydlet a oba se pokusíme tomu druhému nekomplikovat život. Promluvila jsem si s babičkou, ta mi nechala jden pokoj a já jsem platila polovinu všeho, někdy i víc, protože vím, že ona s tetou žily velice skromě a znaly nazpaměť, jaké účty jim za měsíc přijdou, takže třeba telefon, vodu a elektriku jsem platila celou, stejnětak jako jsem si sama nakupovala a všichni jsme byli spokojenější. Následně jsem odešla za prací do Prahy, tak se všechno zase vyřešilo samo a trochu jinak, ale poprvé vím, že to nebyl útěk od problémů v rodině, o ktrých se nemluví.

Jsem vdaná přes dva roky a s manželem řešíme vše úplně stejně. Od začátku o všem v klidu mluvíme. Ještě jsme se nepohádali a neřekli jsme si křivého, natož sprostého slova (nadávky), protože oba víme, že to jsou věci, které se nedají vzít zpět a ač si myslíme, že se na to zapomnělo, někde vzadu a hluboko to v člověku zůstává a jsou to malinké nezahojené ranky. Jsou to věci, které nejde změnit, vzít zpět. Nemáme rádi, když se někdo zatvrdí, nemluví (je uražen) a čeká, až si to, proč už tři dny nemluví, přečteme na čele (taková jsem byla, myslela jsem si, že to tam mám napsané), a proto si to vzájemně neděláme. Ten druhý kolikrát ani nemusí tušit, čím se Vás dotkne a proto o všem opravdu okamžitě mluvíme a tím je to smeteno. Jsou to díky tomu chvilkové záležitosti. Myslím si, že nejsem zatrpklá ani v nejmenším a radosti ze života mám denně spoustu už právě proto, že si ho neotravujeme a nekazíme malichernostma. Přála bych každému takový vztah, jaký máme s manželem my. Jo a bydlení s rodiči jsme také řešili. Jden čas chtěli, abychom se nastěhovali k nim (manželův táta s manželkou), protože dům je velký a prázdný. Říklai jsme si, že bychom zadarmo přišli k zahradě, k ostatnímu samozřejmě ne. Jako první jsme však s manželem předložili otázku, jakou o tom mají oni představu a jakou my. Úplně první podmínka byla : moje dveře - tvoje dveře. Investovali bysme peníze do opravy našeho bytu (který by nám poskytli) a platili si své plus dávali do společné kasy na všeobecnou údržbu (jednou za čas střecha, okapy, fasáda,...). Nakonec jsme se rozhodli, že raději zůstaneme bez zahrádky, ale sami. Manžel se svým tátou a jeho ženou jednu střechu sdílet odmítl. Nikdy si nebyl jist, že by se mezi nás jeho táta nepletl. Já jsem tomu ráda. Přesto tam rádi chodíme a pomáháme jim jak to jde. A s maminčiným manželem už také vycházím. Ne každý musí být podle mých představ (jen můj manžel ano - a ten takový je co jsme se poznali). On sám to se mnou také neměl jednoduché. Neakceptovala jsem ho jaký je, nevážila jsem si toho, v čem je jiný než můj otec (a čeho si na něm maminka váží), ale přesně jsem věděla, co všechno jiného by měl ještě dělat. Prostě jsem snědla všechnu moudrost světa, aniž bych se zamyslela sama nad sebou a nad tím, jaké je pro ostatní to soužití se mnou. Víte, myslím si, že Kláře může být ukradené, jestli je švagrová na mateřské a válí se na břiše a jestli se tchýně dívá na Esmeraldu a nic nedělá, pokud vše co dělá, dělá dobrovolně. Zlobit se může jen sama na sebe. Nedávno jsme sekali u manželova táty zahradu. Byli jsme už dost vyčerpaní z práce (žádná dovolená od vánoc, žádné volné víkendy kvůli náročnému zaměstnání) a místo abychom si jeden volný den odpočinuli a klidně nic nedělali, tak jsme - dobrodinci - běželi postekat tu zahradu. Ona by určitě ještě počkala. Manželka jeho táty koukala na televizi a my dva si říkali, že by se také mohla zvednout a jít hrabat trávu. Ale to nebyl ten problém. My byli utahaní a cítili se jako nádeníci, ale nikdo se nás o to neprosil, abychom zrovna ten den dělali tu zahradu, my jsme tam byli dobrovolně, z vlastní dobré vůle jsme dělali "dobrý skutek", z něhož jsme byli akorát otrávení. Kyž nám to došlo, nezlobili jsme se na ni, ale na sebe, že jsme tak přehnaně aktivní a že jsme nezůstali doma. No a já si mylím, že s Klárou je to podobé.
Možná jsem Vás o ničem nepřesvěsčila, ale alespoň znáte pozadí mých názorů.

Jestli můj příspěvek vypadá tak, že ze sebe dělám soudce, pak se Kláře velice omlouvám, protože ani po tom, co jsem tu teď napsala, bych si nedovolila ji soudit. Už zejména ne proto, že její příspěvky jsou jen jej názory zcela jednostranně založené a protože s každým příspěvkem se dovídáme nové skutečnosti a naše, do té doby ucelené názory, se tím lehce mohou stávat minulostí (viz, když psala o tom, jak ji ten bídák podvádí, načež jsme ho mohli kdekdo zavrhnout, no a v dalším příspěvku se svěřila, že by mu to odpuslita, protože si jsou vlastně fifti fifti - má slova, ne její - protože ona mu před rokem udělala totéž jen s tou vyjímkou, že on o tom neví. Mimochodem ani tohle mi sem nezapadá. Podvedla ho v době, kdy si plánovali svatbu a pokoušeli se o miminko ? Nenechte se mýlit, ani teď ji nesoudím a neodsuzuji, jen si v duchu říkám, jestli jsou k sobě opravdu ti praví a budou spolu šťastni. Nevěru beru jako důkaz pochybnosti o vlastním přesvědčení, že je pro mě ten druhý v mých očích opravdu ten nejdokonalejší a jediný člověk na světě (a já pro něj). Pokud by mě manžel podvedl, nebudu to brát jako to, co provedl on mně, ale budu se trápit tím, co mu u mě chybělo, co mu na mně nesedělo a proč to musel hledat u jiné, proč jsem mu to nemohla dát já. Chci být jeho jediná a nejdokonalejší v jeho očích (ačkoli by jiní řekli, že by mě nesnesli), protože já si jím jista jsem, jemu se v mých očích žádný neyrovná, nikdo mu nesahá ani po kotníky. A to si myslím, že by si o sobě vzájemně měli myslet vždy ti dva, keří tvoří pár. Neměli by pochybovat o tom, jestli není někde nějaká lepší, protože pokud pochybují, tak věřte, že někde určitě je. My jsme oba u předešlých partnerů pochybovali, a proto jsme se neženili a nevdávali, až když jsme se potkali, tak se ten červík pochybnosti naprosto vypařil a my se okamžitě vzali. No a štěstí toho dítěte závisí od vlastního štěstí Kláry a jejího přítele.

Přeji Vám hezký den. Jana

P.S. : I já přeji Kláře lepší život a méně problémů, ale toho dosáhne právě tím, že je bude s dotyčnými řešit a že si sama na sebe nebude plést bič dokazováním své dobroty a ochoty pomoci, kterou v konečném výsledku stejně nikdo neocení.

Tolik jen mé názory, je přirozené, že s nimi nikdo nemusí souhlasit, ale od toho je každý člověk jiný a od toho je tohle diskuze.