Re: Tchán a tchýně

Milá Kláro,
Tvé radosti ze společné domácnosti s manželouvou matkou se vůbec nedivím. V podobném domě jsem žila 10 a půl roku. Myslím, že do konce života budu alergická na větu "Já vám do toho nechci mluvit,ale..".
Řešení zavisí na několika věcech, jako třeba možnost získání bytu, i v jiném městě,tvojí razantnosti,finančních možnostech/asi nejsi milionářka/, ale hlavně na postoji tvého muže.
Především on by měl matce vysvětlit,že jste samostatná rodina a chcete a potřebujete být sami. Jestli je toho tvůj muž schopen pak máš skoro vyhráno.
Potom se dá domluvit odělení bytů,pokud možno i chodeb.Když se ti tohle povede tak se,ne vše ,ale hodně změní.Ty i tvoje tchyně budete paní každá na svém,budete si rozhodovat po svém atd.
Čím dřív tenhle řez provedete tím líp. Samo se to nezmění - vím to fakt dobře. Musíte postavit hranici -sem si paní ty a odtud já.
Když se podívám na těch deset let let zpět dneska/je to asi půl roku co jsme se odstěhovali/ vím,že by šlo ledacos jinak, ale muselo by se začít hned po svatbě - třeba klepání,jestli si myslíš ,že to je hloupost tak se pleteš.Když klepu, tak vcházím do teritoria někoho jiného - jdu na návštěvu,když neklepu, tak jsem doma a chovám se jako doma - všechno můžu.
Já nedokázala být ani dost rázná, ani se mi nepovedlo přesvědčit manžela,že nejde o hlouposti. Mým řešením byl nakonec odchod, protože soužití se díky tchynině matce začalo až příliš dotýkat i dcery a to byly ty poslední kapky.
Přeji ti pevné nervy a mnoho štěstí . Mirka