Re: adopce - mam dost strachu

Mila Martino,
nemuzu Ti rici, co budes prozivat Ty, pokud se k adopci/pestounske peci odhodlate. Muzu Ti jenom rici, jak jsem na tom ja. Martinka je nase jedine dite (na vlastni chceme jeste chvili pockat) - z ustavu jsme ji prevzali v jejich 3 letech. Byla takove male vyplasene zviratko a svym zpusobem o nas ani moc nestala (brala nas jako dalsi tetu/strejdu, kteri se ji mihali v domove). Nevim, co proziva mama, kdyz ji poprve daji dite po porodu do rukou. Ja mela priznam se strach - vezli jsme si ji domu a co ted? Zvladneme to, budu tomuhle drobkovi dobrou mamou, co rodina? Vis Martinku jsme dostali hrozne rychle - 8 mesicu po podani zadosti, takze byla opravdu "drive nez na nove boty", jak se rika. Takze to byl sok pro okoli a mozna i pro nas.
V soucasne dobe je Martinka uz nase - jsme jako rodice zapsani v rodnem listu. Neumim si nas zivot bez toho maleho cirtete vubec predstavit. Jako kazdy "nahradni" rodic nemam rada definici deti vlastni/nevlastni. Opravdu si nedovedu predstavit, ze bych Martu mela rada vic, kdybych ji porodila.Je to moje/nase dite a tim to hasne.
Jinak - Martinka je romska holcicka a vlastni deti mit muzeme.
Tak mam toho na srdci vic, ale pro zacatek to staci, ze?
Drzim palce. A s odvahou do toho.
Bara