Jedináček proti vůli rodičů

Začetla jsem se do starých příběhů o smutku ze samovolného potratu a také o tom, zda mít jedno či více dětí. Můj jediný syn se mi narodil v 35 letech. Ve 27 jsem měla mimoděložní těhotenství a pak následovala dlouhá šňůra 6 samovolných potratů v 7 – 16 týdnu. Absolvovala jsem řadu léčebných kůr, genetické vyšetření, dvakrát lázně. Nenašel se žádný důvod. Ale naše touha po dítěti byla tak velká, že jsme se nevzdávali. Přestože jsem měla často velmi smutné nálady, manžel mi byli velikou oporou. Ani nemusím popisovat
jakými obavami bylo naplněno mé 8 těhotenství. Narodil se nám krásný zdravý kluk a já na všechny problémy zapomněla. Po 2 letech jsme se rozhodli mít ještě brášku nebo sestřičku. Osud nám ale nepřál a já opět potratila. Bylo mi 37 a lékařka mi doporučila, „abych už nepokoušela osud, že mám být ráda, že mám jedno zdravé dítě“.
A tak máme doma jedináčka proti vůli rodičů. Myslím si ale, že tím, že nemá sourozence, trpím více já než on. Já i manžel máme sourozence, a tak jsem se ani po letech nezbavila pocitu, že je to takové divné, mít „jenom“ jedno dítě. Můj syn je pro mne životním vítězstvím a doufám, že mne jednou pochopí. A tak neodsuzujme jedináčky, zkusme pochopit jejich rodiče. A těm, kteří na svůj vytoužený poklad teprve čekají, držím palce. Nevzdávejte se, určitě se dočkáte.