Nová

Ahojik Lucajdo a ostatni,
pred chvilkou jsem se zaregistrovala na Zenu-in jenom kvuli diskuzi Z mesta na vesnici. Napsala jsem neco malo o nas a ona me ta mrcha hlasi porad nejakou chybu. Mozna je to moc dlouhy?? Nicmene, kopiruju to sem :-)

Ahooj!
Konecne jsem se sem dostala. Cauky Lucajdo, ctu diskuzi na Rodine a tusim ze v Mamince jsem zahledla ukazku ze Zeny in a nekde v koutku se krcila diskuze "Z mesta na vesnici" a ja usoudila, ze tady rozhodne musim byt. Tak jsem se prisla za vami podivat ...

A hned se pridam. Bydlime v Jizerskych horach. Jako mala jsem vyrustala v Pardubicich, s nastupem druhe tridy jsme se s maminkou stehovali do Prahy. Musim uznat, ze se mi tam libilo. Hodne lidi, kamaradu, krouzku, siroka paleta nejruznejsich aktivit... S nastupem puberty jsem zacala Prahu objevovat a obdivovat jeji kulturu a pochopila slova moji maminky, ktera mi pres veskery muj odpor vzdycky rikala "Praha je krasna, sama uvidis, az budes velka". Ano, videla jsem, poznala jsem a mela jsem dost (zvlast se mi nelibilo bydleni v Korunovacni ulici na Pze7). Na navstevach u taty v Pardubicich, kde byl naprosty klid a ten cistoucky vzduch (okrajova ctvrt) jsem zacala snit o nejake vesnicce nebo malem mestecku. Mamince se ale v Praze bohuzel libilo, sestram taky. Ve 23 letech jsem mela se svym argentinskym pritelem prvni dite, kluka Sebastiana, vdala jsem se a rok a pul jsme bydleli v pronajmu Pardubicích. Pardubaci rikaji, ze tam nic neni, ovsem nam "k zivotu" stacil bazen, jedno materske centrum, Kuňka, pardubickej zamecek a priroda. Odjakziva jsme oba blazni do in-line, takze jsme hodne jezdili. Doslova jsem si libovala, Sebimu cisty vzduch jen prospival a ja mela svuj vytouzeny klid, o vikendech jsme i s manzelem objevovali krasu Cech. Parada. Zacali jsme uvazovat o koupi nejakeho starsiho baracku, protoze jsme se rozhodli po par letech "pendlovat" mezi Argentinou, Ceskem a Floridou :-) V zime jsme jeli poprve spolecne na hory jako rodina. A tam jsem spatrila "nasi" chaloupku. Hned jsme dostali bleskovej napad. Nechali jsme na okne a pod dvermi te chalupy tel. cislo, ze by jsme ji radi koupili. Zvenku nadherna, cistoucka a utulna roubenka. O mesic pozdeji (kdyz uz jsem mela jen posledni zbytky nadeje, ale stale jsem doufala) se nam ozvala stara pani, ze chalupu proda. Jeli jsme se tedy podivat i dovnitr. A muzu rict, totalni katastrofa. Urcite to nebylo na zadne velke dlouhodobe bydleni. Kadibudka za zdenou chodbou oblozena drevem, koupelna zadna, podlahy hrozny a spinavy, zima, zatuchlo a smrad. Nez jsem stihla cokoli namitnout, muj drahy pravil "My to bereme." Stara pani stastna jako blecha a nehlede na to, ze si za tu barabiznu rekla o opravdu nekrestanske penize, jsme zacali "upravovat". Chaloupka mela puvodne patro a pudu, dole kulnu a sklep, opodal stala stara velikaanska stodola. Pani se nam sverila, ze tady zili jako mali (jeste za valky) a od te doby tam nikdo nic nespravoval. Koupili jsme chalupu a v lete jsme teprve mohli zacit rekonstruovat. Strhali jsme podlahy, vyhazeli vsechno harampadi, ostatni "vzacny rekvizity" jsem nabidla do novin sberatelum (se souhlasem puvodni majitelky), vyhazela stare gauce, postele a kresla, nechala obrousit drevenou podlahu... Jedine, co tam zbylo jsou stara kachlova kamna, kterych se nevzdam ani nahodou, mimochodem se na nich da porad varit :-) Problem jsme meli i se zimou, protoze jsme odstanili dost nebezpecna kamna, ktera nam kdykoli mohla pristat na hlave a i v lete jsme mrzli. Vyresil to krb v chodbe a radiatory v pokojicich. Vzhled krasne roubenky jsme samozrejme uchovali. Casem jsme vymenili schody za novejsi a bezpecnejsi, z pudy si udelali krasnou utulnou loznicku, za ni detsky pokojik, dole mensi obyvak a za nim miniaturni hernu pro deti. Ze spizirny se stala pracovna, kulnu jsme obezdili a mame velikanskou koupelnu. Stodolu jsme nechali zbourat. Musim rict, ze nas vztah s manzelem tohle vsechno moc upevnilo. Ono neni jednoduchy zit v chalupe, kde se myjete v obri plechovy vane a ohrivate vodu den co den na kachlových kamnech a prave v tyhle situaci si nejvic uvedomite, jak je dulezity, mit jeden druhyho (a i toho tretiho, v nasem pripade). Dneska má Sebastian 3,5 roku a dcerka Brenna 4 mesice. A my bydlíme v romanticke roubence par metru od lesa, daleko od civilizace a jsme stastni. Prala bych to vsem, co si to preji.

Lucajdo, preji zdrave a stastne miminko, kolik je Vojtovi?

Zatim ahoj!

Terka

Tinno,
nevim jak s dojizdenim, nas kluk chodi do skolky asi 1km od domova a to chodime pesky :-) Po Vanocich jedeme na rok bydlet na Floridu, tam mame skolku par metru od domu...na to se tesim nejvic! :-)