Podivné oddělení fyziologického šestinedělí

Je tomu již více než dva roky, co jsem porodila na Bulovce. Porod nyní přeskočím a vyjedu výtahem přímo na šestinedělí.
Porodní asistentka nesla mé dítě, moje doula Dáša nesla mé věci. Já sama nenesla nic. Cítila jsem se skvěle, jen mě hrozně, hrozně bolely nohy. Na oddělení mě přivítala moc milá sestra. Připravila mi iontový nápoj, přinesla vložky a ujistila mě, že cokoliv budu potřebovat, mám se na ní obrátit.
Bylo mi celkem dobře, ale začala jsem postrádat své dítě. To zmizelo neznámo kde. Dáša se je vydala hledat. Po chvíli přišla s tím, že je na novorozeneckém oddělení, a že mi ho přinesou.
Na bolavé nohy jsem přestávala myslet. Myslela jsem jen na své dítě. Na chodbě co chvíli něco s kvílením prorachtalo. Byly to kovové postýlky, ve kterých si matky vozily své děti.
Při každém dalším rachtání jsem se plna očekávání obrátila ke dveřím. Zase nic. Začínala jsem být napjatá. Po nesnesitelně dlouhé době jsem za dveřmi uslyšela hlas dětské doktorky.
Vyběhla jsem na chodbu. Zeptala jsem se, zda už konečně přinesou mé dítě. Trochu nechápavě na mě hleděla, pak mě začala ujišťovat, že dělají, co mohou, ale že „toho“ mají opravu moc, ať je chápu. Nic jsem nechápala. Nic jsem po nich nechtěla, jen to, aby mi nebránili být se svým právě narozeným děťátkem.
Začínala jsem šílet. Sedla jsem si ke dveřím a čekala. A čekala a čekala. Dáša na mě přestala mluvit, neboť pochopila, že nejsem schopná komunikace.
Po naprosto vyčerpávajícím čekání konečně do pokoje vrazila dětská sestra, s rachtáním přivezla mé dítě zabalené do zavinovačky, divně vykartáčované. Přidělila mě k němu jednu plenu látkovou pod bradičku, jednu žínku na jedno použití a dvě papírové pleny. Poučila mě, že víc plen již nedostanu, ať mi je přinesou mí blízcí. Ostatní oblečení a povlečení mi vymění pěkně z ručky do ručky, kus za kus. V pokoji pro tři matky a tři děti nebyl žádný přebalovací pult, žádná vanička, ba ani žádné umyvadlo. To bylo pouze u záchodu. Připadala jsem si, jako když jsem se ocitla s novorozencem v holobytu. Ty dvě plenky jsem záhy spotřebovala. Vydala jsem se tedy k sestrám na novorozenecké oddělení pro další. Musela jsem zvonit, čekat. Dostala jsem dvě hadrové a šla zabalit své dítě, které jsem nechala rozbalené v postýlce. To mezi tím potřísnilo zavinovačku a dečku, takže jsem je musela pro změnu nechat zas jen v plenkách a jít vyměnit ty povláčky. Byla jsem upozorněna, že jedna zavinovačka je na celý jeden den. Nicméně pro tentokrát mi ještě vyhoví. Když se můj synek opět pokakal a opět jsem ho neměla do čeho převinout, řekla jsem si, že jednoduší ho bude přebalit rovnou na novorozeneckém oddělení. Vzala jsem ho a vyšla na chodbu. Neušla jsem ani pár kroků…..“Vy to dítě zabijete!!!!!!“ zařvala na mě neznámá osoba v zeleném úborku. Řekla jsem, že mám v úmyslu své dítě pouze přebalit. Zahnala mě zpátky do pokoje a poručila mě dát dítě do postýlky a s rachtáním a kvílením je dovléct na novorozence. Bylo mi do pláče.
Koupání? To je pouze eufemistický název pro jakousi podivnou hygienu. Nabuzerovaly nás místním rozhlasem, ať jdeme koupat. Přijeli jsme se svými vozidly a čekaly ve frontě. Když jsme přišly na řadu, můj jinak úplně klidný syn plakal a křečovitě se držel šprušlí postýlky. Zřejmě věděl, co ho čeká. Já ne. "Máte první děťátko?" Roztomile se zeptala jedna sestřička. "Ne, páté," roztomile jsem odpověděla a chtělo se mi utéct. Takto „koupat“ děti jsem totiž ještě neviděla. Všechna miminka vřískala. Sestry je sprchovaly břichem vzhůru. A samozřejmě nakonec – vykartáčovat hlavu!
Druhý den po porodu dětský lékař zavelel: "pupek pryč!" "Cože?"ptala jsem se. "Mně vůbec nevadí, že ten pahýl ještě má." Vysvětlil mě, že je to brána infekce. Odpoledne, když jsem dřímala, vrazila dětská sestra do dveří. To mě již nepřekvapilo, na to jsem si zvykla. Bez jediného slova popadla postýlku s mým synkem a uháněla s ní pryč. Vyskočila jsem a běžela za nimi. „Počkejte, co to děláte, kam jedete?“ volala jsem. „No přece na pupek, to snad víte.“ „Tak to já půjdu s vámi“, řekla jsem. „No, když to mermomocí chcete vidět“…….
Na pupek byla fronta. Jenom miminka, matky toho chtějí ušetřit. Když staniční viděla,že jsem přišla s dítětem, vzala mě přednostně. Se zručností šocheta zajela skalpelem do pupíku mého syna. Objevila se krev. Brána infekce byla otevřena.
Lékař při vizitě se divil, že neležím na posteli s odhaleným rozkrokem. Namítla jsem, že už mě dávno uznal za zdravou. Důrazně mě upozornil, že pokud jsem v nemocnici, budu se podřizovat jemu. Byl nejvyšší čas vydat se domů.
Byli to promarněné tři dny. Tři dny, kdy mé smysly byly nachystány vnímat každý detail, každý zvuk, každou vůni, každý jemný pohyb mého dítěte.
Na celý život se mi místo toho zapsaly do mysli podezíravé pohledy sester, šuškání staniční s doktorkou o mně, přede mnou, ale tak, že jsem rozuměla pouze "CAP,CAP,CAP" poblinkaná košilka, kterou jsem prosila vyměnit a kterou dětská sestra vzal a hodila na hlavičku mému děťátku, s tím, že je dost dobrá, drnčící postýlky ujíždějící někam bokem a mnoho dalších jiných, podobně pro náš společný život významných výjevů.
Proč o tom píši? Proč se v tom po letech babrám? Protože se dovídám, že se to tam až zase tolik nezměnilo.
Často jsem přemýšlela, proč se ty sestry tak chovají? Ony neví, že zkušenosti a dovednosti jsou jim k ničemu, když se neumějí k rodičkám a jejich dětem hezky chovat? Možná nejsou zlé, ale jenom se nehodí na oddělení šestinedělí. Možná by byly spokojenější ve skladu, kde by manipulovaly s neživým inventářem. Nechci se nikoho dotknout, zvláště těch, které jsou vlídné. Avšak kromě jediné sestry jsem se od žádné nedověděla ani její jméno, přestože mé jim bylo známé.
A co na to lékaři? Odpovědné, vzdělané, přepracované osoby. Jistě nejsem první, kdo na podivné klima oddělení šestinedělí upozorňuje. Pokud si myslí to, co já, totiž že pro zdravou ženu a zdravé dítě je hospitalizace v šestinedělí zbytečný luxus, měli by to dát najevo jasným způsobem.