Re: Klokánkování

Ahoj Miško,

ještě se vracím k tvému příspěvku, tentokrát v klidu bez Verunky v ruce :-). Naprosto s ním souhlasím, napsala bych, co mě k tomu vede. Jo, a předem podotýkám, že úmyslně zevšeobecňuju, aby byla úvaha jednodušší.

Problém vidím v tom, že věda je víceméně v rukou mužů, kteří sice můžou získat informace o tomto “jiném stavu”, ale těžko si ho sami kdy prožijí. A upřímně - ty bys dokázala zcela jasně a srozumitelně vysvětlit, co a proč jsi v té době cítila? Mně to celkem dělá problémy, prostě jsou věci, které mi připadají zcela jasný, ale dost dobře je nedokážu manželovi vysvětlit, v každém přirovnání nacházím nějakou trhlinu, navíc mnohé z nich jsou nepochopitelné i pro mne. A první věcí, kterou jsem se v těhotenství naučila, byla “Kašli na to, co se má, dělej to, co cítíš a zbytečně nad tím nepřemýšlej.” A teď si vem tvrzení psychologů, že (z pohledu dítěte) žena a kojenec do cca 4 měsíce žijí v jakési symbióze. Prostě pro miminko je na jedné straně “matka-a-dítě” a na druhé straně “ostatní-okolí”. Teprve později sse naučí, že existuje “matka” a “dítě” a “ostatní-okolí" . Já nosila odmalička Verunku v šátku a přinášelo mi to pocit uspokojení, připadalo mi to naprosto normální, prostě jsme patřily k sobě. Takže v mém případě (a určitě se ke mne přidá i dost dalších žen) jsem si tu symbiózu uvědomovala i já, i když samozřejmě jsem logicky věděla, že já a Verunka jsme dvě různé na sobě nezávislé osoby. Jenže to je to - já jsem to věděla logicky, ale pocitově jsem to vnímala jinak.

Druhý problém vychází z toho prvního - v České republice se "matka" a "dítě" berou jako dvě různé osoby, což opět je důsledek, že porody jsou v rukou mužů - lékařů - porodníků a pediatrů. I když mezi lékaři jsou samozřejmě i ženy, tak jednak jich není zas tak moc a jednak vědomosti získávají převážně od mužů. Oč jednodušší je situace v případě, kdy žena rodí doma nebo v porodním domě, takže se o ni a její dítě stará jedna porodní asistentka , která navíc zná ženu i z období těhotenství a na porod se připravovaly společně, a v jejímž zájmu je dobře se postarat nejenom o psychickou pohodu ženy (u nás zájem asistenky) nebo nejenom o porod (zájem porodníka) nebo nejenom o dítě (zájem pediatra), ale o porod jako takový, to jest o ženu i dítě současně.

Jenomže jak už jsem psala v prvním příspěvku, mám obavy, že psychologie není to, co by většinu českých lékařů prvotně zajímalo. Prostě oni mají svůj obor, který je ten nejdůležitější v celé medicíně (nebo ty znáš nějakého lékaře, který by netvrdil, že zrovna ten jeho obor je ten nej... :-))? ), a co jim má do toho kdo co kecat. Na druhou stranu vývoj jde samozřejmě dopředu, i když my ženy naříkáme, že hrozně pomalu, mezitímco porodníci si určitě myslí, že těch nesmyslů nám povolili už dost, tak co ještě chceme :-)

S.