Re: Ramiro, zkus jeste o holky bojovat- je to otevirani starych ran ale zkus to.. snad se stane zazrak

Ahoj Míšo,
máš pravdu v tom, že jsou to stále rány nezhojené. A nikdy se nezhojí.
Cácorkám občas zkouším zavolat, napsat, ale není to nic platné. A já se už i bojím, jim zavolat a slyšet co zlého mi zase řeknou. Vím, že jsou ovlivněné, ale nevím co s tím dělat. Můj bývalý manžel se jeví jako výborný člověk, veselý, vtipný, doma dokáže udělat cokoliv, výborně vaří. Kdo ho znal, říkal: Toho ti závidím. Ale nikdo už neviděl to co je za tím. 12 let doma, žádné kamarádky (všechny byly blbé), potom z práce rovnou domů, běda když jsem se opozdila. Nakonec jsem dělala s ním v jedné firmě, v naději, že přestane žárlit. Zbytečně. Prostě pro okolí je fajn.
A teď už i pro holky. Mají všechno co dřív z nějakého důvodu nešlo. Moderní oblečení, melíry ve vlasech (i ta osmiletá), chodí do kina, na kolo, plavat. Já si přitom pamatuji, že tohle nikdy nedělal. Za třináct let jsme nebyli v kině a nějaké aktivity s dětmi? Pro něj děs. A teď se překonává. Mají vše co chtějí, já bych na to neměla. To je alespoň plus pro holky. Zapoměly co se dělo doma, nebo si alespoň myslí, že jsem si to zasloužila.
Teď mi vyčítají, že jsem po nich chtěla nějakou práci doma, vynést koš, po té nejstarší pomoci se žehlením. Prý musely dělat vše. Táta prý vařil a já ne. Ano, ale proto, že mě k tomu nepustil. Prý jsem lempl a není to k žrádlu. Atd. Vážně už jsem začala pochybovat o tom, jestli vůbec mám tady na tom světě zůstávat.
A ještě další chyba. Ještě než jsem odešla, asi dva roky před tím, jsem s někým navázala známost. Byl to opak mého muže, milý k dětem, ke mě atd. Muž na to přišel, řekl jim, že jsem kurva a co prý se mnou má udělat. Nakonec se rodinná rada rozhodla, že si mě nechají, ale musím sekat dobrotu. Tak jsem jí sekala, ale zároveň přemýšlela, že s tím zatraceným životem skoncuji.
Když jsem se po rozvodu snažila holkám vysvětlit, že tatínek měl jinou ženu už rok po svatbě, tak to prý bylo něco jiného. Měl na to právo, když žil se mnou. Co se mnou taky, že?
No a jednou v práci na internetu jsem si začala chatovat s někým, kdo mi vysvětli, že ženská si nic takového nemá nechat líbit. Že je to taky lidská bytost a ne hadr. Časem jsme se sešli a dál to znáš. Teď jsem ráda, že mám pro mě toho nejlepšího chlapa pod sluncem. Nerozděluje práci na mužskou a ženskou, můžu jít na večeři s kamarádkou, ohlídá malou, když se potřebuji vyspat po probdělé noci, nestydí se chodit s kočárkem. Já vařím a ráda. A on si zatím vesele tloustne. Jsem spokojená. Až na ty holky. A on to ví, a vyčítá si, že mě o ně připravil. Jen neví, o mých probrečených nocích. Nechci ho víc trápit. Mám teď novou rodinu, malinkou holčičku hodného muže a přesto nemůžu zapomenout na tu předešlou.Nechybí mi bejvalej, ale holky.
Míšo určitě to píšu značně zmatkovitě, ale sama mám v sobě chaos. Stále se mi chce brečet. Nevím co dál.

Napíši ti na mejlík ahoj