Jsem hloupá nebo nechápavá?
Jsem v devátém měsíci a mám pocit, že jsem na všechno sama. Partner jezdí domů pozdě v noci a o víkendech také pracuje. Prý to jinak nejde. Celé těhotenství jsem měla rizikové a musela doma spíše ležet. Několikrát jsem partnera prosila, ať mi pomůže, uklidí, že to nezvládnu. Nechtěla jsem ho honit a říkat udělej to a to teď hned. Tak jsem mu psala i seznam (on prý neví a nevidí co je potřeba). Teď, ve 37. týdnu mám ještě pořádnou virózu, teplotu a potím se (leje ze mne). Je mi mizerně, ale on má práci. Když už je doma, tak sedí u počítače (prý se musí připravit na zákazníky). Vše pro dítě jsem musela obstarat sama, vše promyslet, zjistit atd. Nepomohl, jen se mnou zajel do obchodu a zaplatil (s patřičnými komentáři, jestli je to potřeba a nemají jinde levnější...). V bytě nemáme teplou vodu, provozuschopnou kuchyň, jsou rozpadlé zásuvky a vázne řada domácích "mužských" prací. Když mu naznaznačím, že je potřeba udělat to a to, odsekne, že to udělá, že je ještě čas...
O situaci v blízké a jediné porodnici se nezajímá, k porodu prý půjde, když bude mít čas. Ale bude mít s sebou mobil... Na dítě se těší, vím že ho bude rozmazlovat. Abych mu nekřivdila, obstará nákupy a občas umyje nádobí a dojde s odpadkama. Párkrát vyluxoval a po půl roce mého urgování koupil nábytek, protože jsme měli věci v krabicích.
Vozil mě do poradny v krajském městě (ale s komentářem, že to stojí benzín a ztrácí čas...).
Za celou dobu mého těhotenství jsme byli dvakrát na procházce a jednou v divadle ( a to opět s jeho otráveným a znuděným výrazem). Zkrátka zvláštní druh partnerství... Společný život téměř žádný, ale prý mě miluje a dítě chce... Když už mi "rupnou" nervy a já ho upozorním na nepořádek, tak mi s úsměvem řekne, že chápe, že jsem v devátém měsíci přecitlivělá... Ale já si nemohu přes ten "bordel" pozvat domů ani návštěvu. Obávám se, že až se dítě narodí, budu opět na všechno sama (jen po šestinedělí už toho zastanu více), ale odkázaná na něj finančně. A navíc bude dítě rozmazlovat a mě poučovat, co dělám blbě...
Vidím to všechno zkresleně nebo bych se měla "vzbouřit". Ale jak? Nic na něj nezabírá, je "silná" osobnost, která si bude vždy dělat jen to, co sama uzná za vhodné. A okolí má smůlu.
Jsem na něm finančně závislá (jeho zaměstnanec) a jiné bydlení také nemám. S miminem v malém městě práci neseženu a ani pro něj nebudu mít hlídání. Když bychom se rozešli, nemám ani počítač s internetem, abych mohla pracovat doma. Finanční rezerva žádná. Z nemocenské a mateřské moc nenašetřím... Zkrátka existenční závislost... Nedokážu posoudit, jestli jsem tento jeho přístup k rodinným povinostem mohla nebo měla odhadnout dříve, dokud byl čas. Mírné signály tam byly, ale spíše se jevil, že v případě nutnosti dokáže pomoci a být oporou. Současnost je však jiná. Není to problém vztahu mezi námi ani toho, že by dítě nechtěl. Je to jen jeho povaha, "zvrhlý" žebříček hodnot a výchovou. "Práce především". Ale denně 7 dní v týdnu a pryč je rána do cca 22. hod. večer v průměru. Včetně víkendů. Co Vy na to? Máte podobnou zkušenost? Je to normální?
Odpovědět