pěstounská péče zdrav.post.dítěte
Nevím co mě nutí říct světu, že pěstounská péče není jen láska a štěstí. Vzali jsme si do PP péče chlapečka. Bylo mu 8 let, byl značně opožděný a psychologické vyšetření znělo, že se jedná o sociální deprivaci, chlapeček byl doporučen do integrované třídy ZŠ. V době, kdy k nám přišel do rodiny navštěvoval zvláštní školu a učitelka navrhovala přechod do pomocné třídy. Věnovali jsme mu daleko větší péči než ostatním dětem. V té době jsem si myslela, že ho miluji, dnes vím, že to byl soucit. Každý den jsem se s ním učila, vyprávěla mu pohádky, zpívala před spaním. Hošík se stával méně ustrašený, začal více mluvit. V rodině si zvykl a krásně zapadl. Čtyři roky trvalo, než jsme si přiznali, že chlapec je značně mentálně retardovaný, ale chodil do zvláštní školy,nic nás nenutilo přemýšlet co bude dál. Až kolem 15 let už se postižení nedalo přehlédnout, jednak vzhledem ,jednak chováním. Dnes je mu 17 let. Panika, zděšení. Věděla jsem, že se chlapec nikdy o sebe nebude umět postarat. Je relativně šikovný, ale laicky odhaduji, psychickým vývojem odpovídá tak osmiletému až desetiletému dítěti. Je to pro nás velká zátěž a celoživotní. Komu žalovat, že jsme nebyli připraveni na celoživotní péči ? Pečovat o postižené dítě je zcela něco jiného než péče o dospělého postiženého ! Myslete na to všichni, kteří přijímáte zdravotně postižené dítě.
Odpovědět